wz
 


 




Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCall

Bratia františkáni Nepoškvrnenej Panny Márie neboli a nie sú tradicionalisti. Nezaložil ich arcibiskup Lefebvre, nikdy dokonca ani nemali formálne alebo neformálne styky s Kňazským bratstvom sv.PiaX. (ďalej len FSSPX). Od svojho založenia prijali a používali nový omšový rítus. Františkáni Nepoškvrnenej sa ale hlásia k duchovnému odkazu sv.Maximiliána Kolbeho. Vernosť skutočnému duchu sv.Maximiliána musí nutne viesť ku konfliktu s modernistickou tyraniou v Cirkvi.



 

Svätý Maxmilián Mária Kolbe

 Svätý Maximilián Mária Kolbe (poľsky Maksymilian Maria Kolbe, občianskym menom Rajmund Kolbe; 7.januára 1894, Zduńska Wola, Poľsko - 14.augusta 1941, Osvienčim-Brezinka, Poľsko) bol poľský rímskokatolícky kňaz, minorita, filozof, teológ, misionár a mučeník.
Bol propagátorom používania moderných prostriedkov pri pastorácii a evanjelizácii, v kláštore Niepokalanów, ktorý v Poľsku založil a viedol, zriadil obrovské tlačiarenské závody, ktoré produkovali katolícke časopisy (najmä Rytier Nepoškvrnenej a Serafínská pochodeň), ako aj ďalšie tlačoviny. Založil tiež Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré malo už za jeho života tisícky členov.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v kláštore Niepokalanów zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisícky ľudí. Mnísi aj inak pomáhali odboji, najmä ako poslovia, kontaktné osoby a falšovatelia dokladov.
V roku 1941 bol Kolbe zatknutý a poslaný do koncentračného tábora. Skončil v koncentračnom tábore Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zomrel, keď ponúkol svoj život výmenou za život otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Mladosť a štúdiá
Narodil sa ako 7.januára 1894 vo Zdunska Woli, ktorá vtedy patrila k cárskemu Rusku, ako druhý syn Julia Kolbeho a Márie, rodenej Dabrowski. Otec bol Nemec , matka Poľka, rodina bola chudobná. 18. januára bol v miestnom kostole pokrstený menom Rajmund. V roku 1906 sa mu podľa jeho vyhlásenia v kostole zjavila Panna Mária, tento zážitok ho silne ovplyvnil pre celý zvyšok života.
V roku 1907 sa spolu so starším bratom Francisom rozhodol stať františkánom. Spoločne ilegálne prekročili rusko - rakúskej hranice a začali spoločne študovať vo františkánskom seminári v Ľvove. V roku 1910 bol prijatý do noviciátu a prijal meno Maksymilian. O dva roky neskôr odišiel študovať najprv do Krakova a o niekoľko mesiacov neskôr bol ako obzvlášť nadaný študent poslaný do Ríma, kde študoval teológiu, filozofiu, matematiku a fyziku. Tu zložil 1. decembra 1914 večné sľuby a prijal meno Mária.
V roku 1915 dostal doktorát filozofie na Pápežskej univerzite Gregoriana, 28. apríla 1918 prijal kňazské svätenie a v roku 1919 získal doktorát teológie na Pápežskej univerzite sv. Bonaventúru. Potom sa vrátil do teraz nezávislého Poľska .
Maxmilián Maria Kolbe si bol vedomý toho, že moderná doba vyžaduje moderné prostriedky. K šíreniu a povzbudzovanie viery začal využívať tlač. Najprv v kláštore v meste Grodno, neskôr v kláštore Niepokalanów, ktorý založil v roku 1927, začal vydávať periodiká Rytier Nepoškvrnenej, Serafínská pochodeň, "Mały Dziennik" a niekoľko ďalších. V týchto časopisoch povzbudzoval vieru, bojoval proti herézam a vyvracal rôzne bludy. Časopisy Rytier Nepoškvrnenej a "Mały Dziennik" sa však neobmedzovali iba na náboženské témy - venovali sa tiež spoločnosti, politike a kultúre. Za kontroverzné boli považované najmä články o Židoch (napr. podpora myšlienky presídlenie 70 000 Židov na Madagaskar) a slobodných slobodomurároch.
V súvislosti so svojou veľkou láskou k Panne Márii založil tzv. Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré už za jeho života malo tisíce členov. V rokoch 1930 - 1936 podnikol tiež niekoľko misijných výprav do Japonska, kam tiež rozšíril Rytierstvo Nepoškvrnenej a založil japonskú verziu časopisu Rytier Nepoškvrnenej a františkánsky kláštor v meste Nagasaki, ktorý dodnes patrí k najvýznamnejším kresťanským kláštorom krajiny.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v Niepokalanów, ktorý bol vtedy bezkonkurenčne najväčším františkánskym kláštorom na svete (s asi 800 mníchmi), zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisíce ľudí, vrátane stoviek Židov. Mnísi aj inak pomáhali odboju, najmä ako poslovia, kontaktné osoby, dodávatelia energie a falšovatelia dokladov.
Koncentračný tábor a smrť
Už v 19. septembra 1939 bol prvýkrát zatknutý (spolu so 40 spolubratmi), ale vtedy ho ešte nacisti pustili. Vo februári 1941 ho gestapo zatklo druhýkrát a po štvrť roku v Pawiak bol poslaný do koncentračného tábora Osvienčim, kde zomrel v hladné komore, keď ponúkol svoj život výmenou za život Franciszka Gajowniczka - otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
V cele ostatným odsúdeným dodával odvahu a hovoril im, že čoskoro budú s Pannou Máriou v nebi. Po dvoch týždňoch dehydratácie a hladovania bol Kolbe stále nažive. Stráže mu potom vstrekli do žíl injekciu fenolu. Niektorí prítomní následne tvrdili, že Kolbe iba zdvihol ľavú ruku a pokojne čakal na smrtiacu injekciu.
Jeho pozostatky boli spálené 15.augusta, na Sviatok Nanebovzatia Panny Márie.
Svätorečenia
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Kolbe a Židia
Kolbeho vzťah k Židom je kontroverznou otázkou, ktorá vyvolala menšie spory okolo jeho kanonizačného procesu. Bol striktným antijudaistom a v rade svojich kázaní ostro vystupoval proti nim. Obviňoval ich z nepriateľského postoja voči kresťanstvu, náklonnosti ku komunizmu a celosvetového sprisahania za účelom zničenia kresťanov. Poľskí Židia ho v tej dobe považovali za svojho nepriateľa. Rad kritikov preto vystúpil proti jeho kanonizácii a poukázal na riziko, že niektorí extrémisti budú jeho kanonizáciu brať ako potvrdenie správnosti svojich protižidovských predsudkov .
Na druhej strane Kolbe však viedol svoju "vojnu s Židmi" iba v ideologickej rovine. Ostro odsúdil násilie, ktoré na nich bolo koncom tridsiatych rokov páchané, a za okupácie Poľska ukryl či podporil na úteku stovky z nich. Vystupoval proti prenasledovaniu Židov, po okupácii Poľska ich skrýval a pomáhal im v úteku. Zástancovia jeho kanonizácie vtedy tvrdili, že na jednej strane kanonizácie nestanovuje žiadnu neomylnosť učenia svätorečeného ani nepoškvrnenosť celého jeho života (viď napr. sv. Pavol , ktorý pred svojím obrátením prenasledoval a likvidoval kresťanov), a aj keď (by) bol jeho postoj k Židom problematický, potom bol rozhodne odčinený.
Otázka mučeníctvo
Niektoré spory, z hľadiska cirkvi vyvolala tiež otázka jeho svätorečenia ako mučeníka, ku ktorému Ján Pavol II. pristúpil. Kým svätorečenie problém nebol (človek nemusí byť mučeník, aby bol svätorečený), vyhlásenie za mučeníka bolo považované za sporné, pretože zo striktného hľadiska nebol zavraždený pre svoju vieru.
Film a televízia
Život za život-Maximilián Kolbe (Życie za życie. Maksymilian Kolbe) 1991 - film poľského režiséra Krzysztofa Zanussiho.

Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCal

Modernizmus sa snaží všetko zlúčiť, uzavrieť prímerie s nepriateľmi Cirkvi, najmä duchom slobodomurárstva.. Boj sv.Maximiliána bol jasne súčasťou vojny proti modernizmu. Jeho úsilie sa sústredilo najmä na pomocníka modernizmu vo svetskej oblasti, t.j. na slobodomurárstvo. Slobodomurári neskrývali svoju radosť zo záverov II.vatikánskeho koncilu, ktorý vydávali za svoje víťazstvo. Vernosť boju Nepoškvrnenej nevyhnutne vedie ku konfliktu s modernizmom. Ten, kto sa do tohto boja zapojí, si skôr alebo neskôr uvedomí, ako účinnými zbraňami sú omše sv. všetkých vekov a nemenné učenie Cirkvi, odovzdávané po stáročia z pokolenia na pokolenie, ktoré boli utlmené mračnom nejasností na II.vatikánskom koncile. A príklon k tradičnej omši a náuke nutne vedie ku konfliktu s vnútornými nepriateľmi Cirkvi.
Biskup Bernard Fellay [generálny predstavený FSSPX] nedávno hovoril o tom, že to je vernosť františkánov Nepoškvrnenej sv.Maximiliánovi Kolbemu, čo ich približuje pohľadu tradičných katolíkov a vyvoláva spor so silami, ktoré ovládajú najvyššie miesta v Cirkvi:
"Je to veľmi zaujímavé, pretože Maxmilián Kolbe chcel bojovať pre Nepoškvrnenú, bojovať skrze nepoškvrnenú, išlo mu o víťazstvo Boha nad Božími nepriateľmi, skutočne to tak môžeme vyjadriť, najmä nad slobodomurármi. Z tohto pohľadu je to veľmi zaujímavé. Tento boj proti svetu, proti duchu tohto sveta, je [tj františkánmi Nepoškvrnenej], možno povedať, zo samej podstaty približuje nám, pretože vstúpiť do boja proti svetu v sebe niekde zahŕňa kríž. Zahŕňa to večné zásady Cirkvi, to, čomu sa hovorí kresťanský duch. Tento kresťanský duch je nádherne vyjadrený v starej omši, v tridentskej omši. Takže keď Benedikt XVI. vydal svoje motu proprio, vďaka ktorému sa táto omša stala ľahšie dostupnou, rozhodla sa táto kongregácia na svojej kapitule, inými slovami z rozhodnutia celej kongregácie, vrátiť k starej omši, čo sa skutočne plošne stalo, hoci si uvedomovali, že budú mať rad problémov, pretože spravujú farnosti. Ale tieto problémy neboli neprekonateľné. Pár z nich si tiež začalo klásť isté otázky ohľadom koncilu.
Výsledkom bolo, že niektorí nespokojenci, v podstate hŕstka, ak zvážime celkový počet, snáď tucet, sa obrátili do Ríma s protestom, v ktorom vyhlasovali: "Chcú nám vnútiť starú omšu, útočia na koncil."
Sily modernizmu nemôžu zničiť Cirkev a posvätnú tradíciu. Bráni im v tom prísľub Pána Ježiša, že nebude premožená. A tak ani Herodes nemohol zabiť Pána Ježiša skôr, než sa naplnil čas jeho vykupiteľskej obete. Herodes však mohol dať priechod svojmu hnevu a vyliať si zlosť na nevinných a bezbranných, ktorí boli blízki Spasiteľovi, teda v blízkosti Betlehema.
Františkáni Nepoškvrnenej sú v istom zmysle práve ako sväté neviniatko. Nie sú tradicionalisti, ale, ako poznamenal biskup Fellay, sú blízki tomu brániť tradíciu jasne a dôsledne. V posledných rokoch františkáni Nepoškvrnenej smerovali k tomu, aby sa obrodil v plne tradičné katolícke spoločenstvo. Nachádzajú sa na ranom stupni takejto premeny, pretože nabádajú k širokému slúženiu tradičnej liturgie a s otvorenou mysľou premýšľajú o II.vatikánskom koncile a o tom, aké dôsledky mal pre boj v mene Nepoškvrnenej. Aby bolo jasno, stále zatiaľ okrem toho používajú tiež nový omšový poriadok.
Sily modernizmu, neschopné vykoreniť tradíciu v Cirkvi a po tom, čo zlyhal pokus polapiť do pasce (ako sa s odstupom javí kanonická regularizácia) FSSPX, sa teraz snaží zničiť podstatu františkánov Nepoškvrnenej, lebo im práve tu hrozila porážka.

Františkáni Nepoškvrnenej boli založení v roku 1970, zhodou okolností v rovnakom roku ako FSSPX, a postupom času sa rozrástli o kňaza, sestry a terciárov, založili knižnice, vlastné vydavateľstvo a ďalšie aktivity. V roku 1990 sa stali inštitútom diecézneho práva a následne boli Jánom Pavlom II. povýšení do práva pápežského. Dnes majú cez päťsto členov na šiestich kontinentoch. Hoci pred motu proprio Summorum Pontificum prijali za svoj nový omšový poriadok, zostali františkáni Nepoškvrnenej verní františkánskej charizme v duchu sv.Maximiliána. Často sa zápalom hovoria o Panne Márii Prostrednici všetkých milostí (náuke, ktorú II.Vatikánsky koncil zmietol zo stola) a o jej spoluvykupitelskej role. Onedlho po vydaní Summorum Pontificum sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli väčšinou hlasov kapituly prijať a podporovať tradičné liturgie, hoci jednotlivým kňazom bolo dovolené slúžiť naďalej podľa nového omšového poriadku. Avšak aj tento umiernený postoj bol pre modernizmus príliš a vatikánske úrady sa po sťažnostiach niekoľkých nespokojencov rozhodli konať.
Pripomeňme, že desiatky rokov hierarchia prehliadala vážne obvinenia z homosexuálneho zneužívania chlapcov kňazmi. Previnilci boli chovaní ako v bavlnke, mali sa skryť a byť premiestňovaní do nových farností. Kardinál Law, ktorý po roky kryl previnilcov, nebol odvolaný, ale nakoniec sa sám dobrovoľne vzdal svojho úradu a dostal útulné miestečko v Ríme (kde mu nehrozí prípadné stíhanie zo strany amerických úradov).

http://whispersintheloggia.blogspot.sk/2011/11/for-cardinal-law-end-of-line.html

Kongregácia pre náuku viery šetrila situáciu v ženských rehoľných rádoch v USA a zistila šokujúce dôkazy o závažných priestupkoch proti vierouke a morálnemu učeniu Cirkvi, a aj keď prebehli nejaké rokovania s predstaviteľkami poriadkov, tak nad žiadnym spoločenstvom nebol ustanovený dohľad, žiadna predstavená nebola zbavená svojho úradu.
Žiadny apoštolský komisár nebol ustanovený ani nad diecézou Los Angeles, keď skončila v konkurze kvôli mnohým miliónovým odškodneniam vyplácaným obetiam zneužívania.
A teraz, keď sa niekoľkým kňazom františkánom Nepoškvrnenej nepáči rozhodnutie, na ktorom sa všeobecne zhodla celá ich kongregácia, a sťažujú sa, že cítia tlak, aby slúžili tradičné omše, hoci tak v skutočnosti nemusia robiť, aká je reakcia Vatikánu? Siahne po zbrani hromadného ničenia.
Pozrime sa na nasledujúce disciplinárne kroky, ktoré boli doteraz vykonané a ktoré nemožno označiť inak, ako za nemravné a nespravodlivé prenasledovanie:
1. Riadne zvolení predstavení františkánov Nepoškvrnenej, vrátane generála otca Stefana Márii Manelliho, boli okamžite odstránení a nahradení Vatikánom

dosiahnutým apoštolským komisárom otcom Fidenziom Volpim OFMCap.
2. Osemdesiatročný otec Manelli bol podľa niektorých správ umiestnený do "domáceho väzenia" a má zakázané prijímať návštevy alebo sa s kýmkoľvek stýkať.
3. Otec Volpi v priamom rozpore nielen s prirodzeným a božským právom, ale aj pozitívnym právom vyjadreným v Summorum Pontificum zakázal kňazom františkánov
Nepoškvrnenej slúžiť tradičnú omšu.
4. Otec Volpi prevzal správu nad celým majetkom františkánov Nepoškvrnenej.
5. Otec Volpi zavrel až do odvolania seminár františkánov Nepoškvrnenej.
6. Otec Volpi rozhoduje, či seminaristi, ktorí už začali štúdia, môžu pokračovať ďalej. V prípade súhlasu budú poslaní do ním určených seminárov, ktoré nie sú
pod vedením františkánov Nepoškvrnenej.
7. Otec Volpi pre tento rok zrušil diakonské a kňazské svätenie.
8. Otec Volpi nariadil, že až budú svätenia opäť povolené, všetci existujúci kandidáti musia osobne vyhlásiť, že prijímajú:
a) nový omšový rítus ako autentické vyjadrenie liturgickej tradície Cirkvi a tým aj františkánskej tradície;
b) dokumenty II. vatikánskeho koncilu v zhode s autoritou, ktorú im prisudzuje magistérium.
9. Kandidát, ktorý tieto podmienky neprijme, bude ihneď prepustený.
10. Každý člen musí jasne a písomne ? potvrdiť svoj súhlas, že bude ďalej pokračovať v Mariánskej - františkánskej charizme kongregácie v duchu sv.Maximiliána M. Kolbeho podľa nariadenia týkajúcich sa zasväteného života obsiahnutých v dokumentoch II.vatikánskeho koncilu.
11. Otec Volpi pozastavil v Taliansku činnosť skupín Misie Nepoškvrnenej Prostrednice, ktoré združujú laikov žijúci v duchu františkánov Nepoškvrnenej, kým tieto skupiny oficiálne neuznajú novú autoritu, teda otca Volpiho.
12. Otec Volpi pozastavil činnosť tretieho rádu františkánov Nepoškvrnenej a doteraz nie je jasné, či bude obnovená. Otec Volpi len vydal vyhlásenie, že ustanoví troch duchovných, na ktorých sa môžu terciármi obracať s prípadnou žiadosťou o objasnenie.
13. Otec Volpi pozastavil činnosť nakladateľstvo františkánov Nepoškvrnenej "Casa Mariana Editrice", ktoré vydáva knihy o liturgie, teológiu a II.vatikánsky koncil s ľahkými sympatiami k tradičnému katolíckemu pohľadu.
Uvedený zoznam vyráža dych. Keď niektorí kňazi a biskupi kryli zneužívanie detí, bol nad majetkom niektorých z takýchto diecéz ustanovený dohľad? Bol snáď uzavretý niektorý zo seminárov, kde dochádzalo k šíreniu či dokonca vychvaľovaniu homosexuality? Boli zrušená niektoré vysviacky, aby sa preukázalo, či dotyční nie sú pedofilmi? Zakázal niekto P. Hansi Kung alebo jemu podobným šíriť knihy, ktoré spochybňujú učenie Cirkvi, ako je napr telesné zmŕtvychvstanie Pána Ježiša?
Odpoveď znie: nie. Namiesto toho sú najzávažnejšiemu prenasledovaniu vystavení františkáni Nepoškvrnenej za to, že si vážia katolícku tradíciu.
Keď sa o celej udalosti rozpísala talianska tlač, otec Volpi odpovedal listom, v ktorom obhajoval svoje kroky. Akého zločinu sa teda mali františkáni Nepoškvrnenej dopustiť, že si zaslúžili tak prísne opatrenia? Niektorí nemenovaní "rehoľníci" sa sťažovali na "skryto lefebvristické a rozhodne tradicionalistické smerovanie" u františkánov Nepoškvrnenej, pričom generálny predstavený otec Manelli "už odmietal konštruktívny dialóg" s týmito bližšie nemenovanými rehoľníkmi.


http://www.preghiereagesuemaria.it/sala/padre%20pio%20e%20l'angelo%20custode%20intervista.htm

Ďalší ex post facto sťažnosť sa týkala údajného pokusu o prevod majetku po tom, čo bol u františkánov Nepoškvrnenej menovaný apoštolský komisár. (Aj keby snáď k niečomu podobnému po dosadení otca dôvodom na jeho ustanovenia.)
Tu to máme! Jediným zločinom, ktorý vyžaduje prísne potrestanie, je dnes "skrytý lefebvrismus" (nech už to znamená čokoľvek), mať "tradicionalistické smerovanie" a odmietať pokračovať v "konštruktívnom dialógu" s podriadenými, ktorí nie sú spokojní s legitímnym rozhodnutím svojej kongregácie.
Trestné právo Cirkvi sa v posledných päťdesiatich rokoch podľa všetkého upriamilo na "K tradicionalistom sa ani nepriblížiš".
Môžeš zneužívať deti, kázať a písať herézy, zatvárať oči nad zločinmi a stále budeš tešiť vľúdnemu zaobchádzanie. Opováž sa ale mať " tradicionalistické smerovanie", potom si vyradený. Stojí za povšimnutie, že všetky kroky otca Volpiho od jeho ustanovenia len potvrdzujú to, čo predpovedal arcibiskup Lefebvre v roku 1974, že sa stane, ak vyhovie požiadavke pápeža Pavla VI. o ustanovení komisára nad FSSPX, seminárom v ECON a priori. Arcibiskup odmietol, pretože, ako vyhlásil, v takom prípade dôjde k zatvoreniu seminára, seminaristi budú nútení vstúpiť do seminárov, kde sa vyučujú novoty, omše budú zakázané a veriaci, ktorí sa spoliehajú na FSSPX,
zostanú opustení..
Opäť sa ukázala zákonnosť arcibiskupovej prezieravosti. To, čo sa stalo františkánom Nepoškvrnenej, by sa mohlo v roku 1974 stať FSSPX, keby arcibiskup ustúpil.
Kde by dnes bola tradičná omša, keby k tomu došlo? Nebol by ani indultom v roku 1984, ani v roku 1988, žiadne Summorum Pontificum, žiadne Kňazské bratstvo sv. Petra (pretože by nebolo ani žiadne FSSPX, od ktorého by sa odštiepilo) atď.
Čo majú františkáni Nepoškvrnenej robiť?
To, čo každý, kto čelí nespravodlivému útlaku,
najmä ak si to vyžaduje česť Boha a vlastná spása alebo spása druhých - úctivo odmietnuť splniť nespravodlivé a nezákonné príkazy. Františkáni Nepoškvrnenej by mali jednoducho pokračovať vo svojom diele, ktoré neschválil nikto iný ako pápež Ján Pavol II. Františkáni Nepoškvrnenej sú schválená kongregácia. Prevrat, ktorý sa u nich odohral, je nespravodlivý a nezákonný, pretože sa nedopustili žiadneho zločinu. Nech pokračujú v boji Nepoškvrnenej a slúžia tradičnú omšu, pričom sa môžu odvolať na autoritu pápeža Benedikta XVI, ktorý v Summorum Pontificum uvádza:
"Pri omšiach slávených bez účasti ľudu môže ktorýkoľvek kňaz latinského obradu, nech svetský alebo rehoľný, užívať buď Rímsky misál vydaný blahoslaveným pápežom Jánom XXIII. v roku 1962 [...]. Na slávenie svätej omše, ako je uvedené v článku 2, môžu mať prístup - pri zachovaní všetkého, čo je podľa práva treba - aj veriaci, ktorí si to z vlastných pohnútok želajú (článok 2 a 4).
Inštitúty zasväteného života alebo Združenie apoštolského života, či pápežského alebo diecézneho, ak pri bohoslužbách konventuálnych, v spoločenstve chcú vo vlastných kaplnkách usporiadať slávenia svätej omše podľa rímskeho misála vydaného v roku 1962, je im to dovolené. Ak chce jednotlivé spoločenstvo alebo celý inštitút či Združenie konať takéto slávenie často, väčšinou alebo trvalo, nech v tejto veci rozhodnú vyšší predstavení podľa právnych noriem, zákonov a osobitných ustanovení (článok 4). "

Aj keby sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli slúžiť stále výlučne tradičnú omšu, môžu tak urobiť, pokiaľ o tom v zhode s vnútornými stanovami rozhodnú predstavení. Tí však ani nešli tak ďaleko, len ju podporovali a uľahčili k nej prístup.
Františkáni Nepoškvrnenej sa nedopustili žiadneho zločinu, ktorý by ospravedlňoval pozastavenie ich štúdií a formácie. Sú inštitútom schváleným najvyššou autoritou Cirkvi, a ak je takéto schválenie udelené, môže byť odňaté iba z oprávneného dôvodu.
"Skrytý lefebvrismus" alebo "tradicionalistické smerovanie" nie sú nič iné ako zámienky uvarené z vody, postupom hodným totalitných režimov minulého storočia. Všetky tieto tresty sú z pohľadu prirodzeného, božského aj pozitívneho cirkevného práva neplatné. Sv.Tomáš Akvinský v zhode so sv.Augustínom poznamenáva, že nespravodlivý zákon nie je vôbec žiadnym zákonom, ale skôr prejavom násilia. Možno že sú dočasné statky františkánov Nepoškvrnenej navždy stratené, ale trebars je to obeť, ktorú Nepoškvrnená vyžaduje od svojich detí, aby jej preukázali svoju vernosť v boji proti slobodomurárstvu a modernizmu. Veď to sú predsa františkáni! Vari by hrešila matka jedného zo svätých neviniatok, keby neposlúchla nespravodlivé Herodesove nariadenia a odviezla svoje dieťa z Betlehema? Previnila by sa snáď neposlušnosťou? Samozrejme že nie. Nemala žiadnu povinnosť podrobiť sa nespravodlivému prenasledovaniu.
Mohlo by sa zdať, že toto prenasledovanie františkánov Nepoškvrnenej je snáď znamením konečnej bitky, konečného útoku modernizmu proti Cirkvi zvnútra. Sestra Lucia z Fatimy pred niekoľkými desaťročiami vyhlásila, že sa diabol chystá zviesť rozhodujúcu bitku proti silám Nepoškvrnenej.
Zároveň varovala, že zasvätené osoby stoja v strede tejto bitky. Prevzaté z remnantnewspaper.com. Skrátené. Preložil KT.







 Arcibiskup Marcel Lefebvre

Marcel-François Lefebvre (29. novembra 1905, Tourcoing - 25. marca 1991, Martigny) bol francúzsky arcibiskup, predstaviteľ katolíckeho tradicionalizmu a zakladateľ Kňazského bratstva sv.Pia X.
Život
Narodil sa ako tretí potomok z celkom ôsmich detí. Vyrastal v katolíckom prostredí, jeho matka Gabrielle Lefebvre bola členkou III.rádu svätého Františka, a už od mladosti bol pripravovaný na kňazskú dráhu. Roku 1923 vstúpil do kňazského seminára. Po ukončení štúdií bol vysvätený na kňaza a rok pôsobil ako vikár v Marais de Lomme. Neskôr pôsobil ako profesor dogmatiky a exegese na seminári v Libreville. Od roku 1934 seminár viedol. Po dvoch rokoch bol poverený vedením misie v Dangile.
Za 2. svetovej vojny pôsobil v Afrike, jeho otec René Lefebvre bol vo Francúzsku zatknutý za účasť v odboji a neskôr zomrel v koncentračnom tábore v Sonnenburgu. V roku 1945 bol povolaný späť do Francúzska, ale vydržal tam len 18 mesiacov, pretože bol menovaný apoštolským vikárom v Dakare. Po roku pôsobenia bol už apoštolským delegátom pre celú francúzsky hovoriacu Afriku. V roku 1955 sa stal prvým arcibiskupom v Dakare. Počas jeho pôsobenia v Senegale výrazne napomohol rozvoju kresťanstva v tejto krajine.
V roku 1962 opustil na želanie Jána XXIII. Dakarskú diecézu a stal sa biskupom v Tulle a titulárnym arcibiskupom. Avšak už po pol roku bol zvolený za generálneho predstaveného kongregácie Otcov sv. Ducha. Veľký zlom v jeho živote predstavoval Druhý vatikánsky koncil, kde sa výrazne angažoval na strane tradičných katolíkov a proti "protestantizaci" cirkvi. Po koncile zostal generálnym predstaveným Otcov sv. Ducha, roku 1968 sa svojej funkcie pre nemožnosť obhajovať tradičnú náuku vzdal. Pôsobil ďalej ako predseda komisie pre africké katechizmy.
Vo veku 65 rokov vypracoval stanovy kňazského združenia, ktorého úlohou je výchova a pastorácia kňazov. Kňazské bratstvo sv.PiaX. bolo založené na sviatok Všetkých svätých v roku 1970. Už od svojho založenia bolo Bratstvo kritizované niektorými liberálmi z radov cirkvi, najviac asi kardinálom Villotte.

V roku svojho založenia bolo sídlo Bratstva presunuté z Fribourgu do Econ. Vo Fribourgu sa Bratstvo pokúsil zrušiť tamojší biskup Pierre Mamie, ale tento úkon nebol v súlade s cirkevným právom, pretože takéto zrušenie by mohlo byť urobené iba z Vatikánu.
V priebehu rokov sa začalo Kňazské bratstvo sv. Pia X. šíriť do ďalších krajín a vysvätili rad kňazov. V roku 1983 zložil Msgre Lefebvre svoju funkciu a uviedol do nej svojho nástupcu Franza Schmidberger.

Keďže hrozilo, že sa nenájde biskup, ktorý bol po jeho smrti vykonával vysviacky, žiadal Jána Pavla II. o vysvätenie nových biskupov. K dohode nedošlo a tak 30.júna 1988 rozhodol vysvätiť štyroch nových biskupov, aby mohli pokračovať v jeho diele, aj bez súhlasu zhora. Vysviacka sa konala 30. júna 1988 za účasti biskupa Castra Mayera ako spolusvätiteľa a štyroch brazílskych kňazov, ktorí ho sprevádzali. Novo vysvätení biskupi boli oprávnení udeľovať iba svätenia, jurisdikciu im Lefebvre, aby sa nedopustil schizmy, neodovzdal.
Kňazské bratstvo sv. Pia X. zastáva názor, že toto svätenie nemusí znamenať exkomunikáciu a schizmu s katolíckou cirkvou, avšak zodpovední predstavitelia katolíckej cirkvi konštatovali už 1. júla toho istého roku, že daný čin znamená automatickú exkomunikáciu Lefebvra aj spolusvätiteľa. Pápež Ján Pavol II. v apoštolskom liste Ecclesia Dei vtedy vyhlásil, že dôsledkom vedomej spolupráce s bratstvom je exkomunikácia. V roku 2009 pápež Benedikt XVI. exkomunikáciu biskupov FSSPX zrušil.
 

Nerozlišujúca poslušnosť je hriechom
Rozhovor s arcibiskupom Marcelom Lefebvrom

(Nasledovný rozhovor s arcibiskupom mal byť publikovaný v roku 1978 v katolíckej tlači pokiaľ by Konferencia biskupov USA nehrozila exkomunikaciou za jeho publikovanie. V skutočnosti biskupi zakázali akémukoľvek katolíckemu médiu zverejniť tento rozhovor s Arc. Lefebvrom. Interview bolo publikované na talianskej tradicionalistickej webstránke “Tradizione – Cattolicesimo & Politica” Upravená verzia interview bola publikovaná v týždenníku The Spotlight vo Washingtone D.C. vo vydaní 18.Júla 1988.) http://www.tradizione.biz/forum/viewtopic.php?p=218457#2184577  

Diskutovali ste a zúčastnili ste sa na rokovaniach druhého vatikánskeho koncilu, však?
Áno.

Nepodpísali ste a nesúhlasili so závermi tohto koncilu?
Nie. V prvom rade nepodpísal som všetky dokumenty druhého vatikánskeho koncilu kvôli posledným dvom. Nepodpísal som prvý zaoberajúci sa „Náboženstvom a slobodou“ a druhý týkajúci sa „Cirkvi v modernom svete“. Ten druhý je podľa môjho názoru najviac orientovaný smerom k modernizmu a liberalizmu.

Ste v nemilosti nielen pre nepodpísanie dokumentov, ale aj pre ich verejné kritizovanie?
Áno. V knihe ktorú som vydal vo Francúzsku obviňujem koncil z chýb v týchto rozhodnutiach a predkladám všetky podklady, na základe ktorých útočím na stanoviská koncilu, najmä na dve rozhodnutia týkajúce sa otázok náboženstva a slobody a „Cirkvi v modernom svete“.

Boli ste proti týmto uzneseniam?
Pretože tieto dve rozhodnutia sú inšpirované liberálnou ideológiou, ktorú nám predošlí pápeži popisovali takpovediac ako náboženskú voľnosť chápanú a propagovanú slobodomurármi, humanistami, modernistami a liberálmi.

Prečo s nimi nesúhlasíte?
Táto ideológia tvrdí, že všetky kultúry sú si rovné, že všetky náboženstvá sú si rovné, že neexistuje jedna a jediná pravá viera. Všetko toto vedie k zneužitiu a zvráteniu slobody myslenia. Všetky tieto zvrátenosti slobody, ktoré boli odsudzované v priebehu storočí všetkými pápežmi boli teraz prijaté druhým vatikánskym koncilom.

Kto tieto rozhodnutia zaviedol na program koncilu?
Verím, že bolo množstvo kardinálov, ktorým asistovali experti na teológiu, ktorí súhlasili s liberálnymi myšlienkami. Kto napríklad? Kardinál [Joseph] Frings z Nemecka, kardinál [Franz] Koenig z Rakúska. Tieto osobnosti sa už pred koncilom stretli a diskutovali o uvedených rozhodnutiach a bolo ich presným cieľom robiť kompromisy so sekulárnym svetom, pretaviť myšlienky osvietencov a modernistov do cirkevných doktrín.

Podporovali americkí kardináli tieto myšlienky a rozhodnutia?
Momentálne si na ich mená nespomínam, boli tam niektorí. Avšak hnacou silou v prospech týchto rozhodnutí bol otec John Courtney Murray.

Akú rolu tam zohral?
Veľmi aktívne sa zapájal počas všetkých rokovaní a počas prípravy týchto dokumentov.

Oznámili ste pápežovi (Pavlovi VI) svoje obavy a znepokojenie týkajúce sa týchto rozhodnutí?
Rozprával som sa s pápežom. Vystúpil som pred koncilom. Urobil som tri verejné námietky, dve z nich som predložil sekretariátu. Tým bolo podaných celkovo 5 námietok proti týmto rozhodnutiam druhého vatikánskeho koncilu. V skutočnosti sa zdvihla taká vlna odporu proti týmto rozhodnutiam, že sa pápež pokúsil zostaviť komisiu s cieľom zmieriť jednotlivé názorové strany v rámci koncilu. Mali v nej byť traja členovia, z ktorých jedným som bol ja. Keď sa liberálni kardináli dozvedeli, že moje meno bolo na zozname členov komisie, išli za sv. Otcom a povedali mu priamo, že nesúhlasia s touto komisiou a nebudú akceptovať moju účasť na zasadnutí tejto komisie. Tlak na pápeža bol taký veľký, že tento sa svojej myšlienky vzdal. Urobil som všetko čo sa dalo, aby som zastavil tieto rozhodnutia, ktoré považujem za protikladné a deštruktívne voči katolíckej viere. Koncil bol zvolaný legitímne, ale bolo tomu tak preto, aby sa všetky tieto myšlienky presadili.

Podporovali Vás aj iní kardináli?
Áno, kardinál [] Ruffini z Palerma, kardinál Giuseppe Siri z Janova a kardinál Antonio Caggiano z Buenos Aires.

Podorovali Vás aj nejakí biskupi?
Áno, veľa biskupov podporovalo moje stanovisko.

Koľko biskupov?
Bolo to viac ako 250 biskupov. Dokonca sa sformovali do skupiny za účelom obrany katolíckej viery.

Čo sa stalo s týmito všetkými podporovateľmi?
Niektorí zomreli, niektorí sú rozptýlení po svete, mnoho z nich ma v srdci podporuje ale boja sa stratiť pozície, ktoré cítia, že by boli vhod neskôr.

Podporuje Vás niekto dnes? (V roku 1978 pozn. prekl.)
Áno, napríklad biskup Pintonello z Talianska, biskup de Castro Mayer z Brazílie. Mnoho iných biskupov a kardinálov ma často kontaktuje, aby vyjadrili svoju podporu, ale momentálne chcú ostať v anonymite.

A čo biskupi, ktorí nie sú liberáli, ale napriek tomu Vás kritizujú a oponujú?
Ich odpor je založený na nepresnom chápaní poslušnosti voči pápežovi. Je to pravdepodobne dobre mienená poslušnosť, ktorá siaha až k ultramontánnej poslušnosti z minulého storočia, ktorá v tom období bola dobrá, pretože pápeži boli dobrí. Avšak dnes je to slepá poslušnosť, ktorá má málo spoločné s praktizovaním a prijímaním pravej katolíckej viery.
Hierarchia cností začína s troma teologickými čnosťami viery, nádeje a lásky, nasledovaná štyrmi hlavnými čnosťami spravodlivosti, miernosti, rozvážnosti a statočnosti. Poslušnosť je odvodená od hlavnej čnosti spravodlivosti. Preto má ďaleko od prvého miesta v hierarchií čností. Niektorí biskupi nechcú vzbudiť ani najmenšie zdanie, že oponujú sv. Otcovi. Chápem ako sa cítia. Zjavne je to veľmi nemilé, ak nie veľmi bolestivé.

Snažíte sa tým naznačiť, že Sv. Otec prijíma tieto vyššie uvedené myšlienky?
Áno prijíma. Ale nie je to len sv. otec. Je to celkový trend. Už som spomenul mená niektorých kardinálov, ktorí zastávajú tieto myšlienky. Pred viac ako storočím tajné spoločnosti, osvietenci, humanisti, modernisti a iní, o ktorých máme teraz mnoho spisov a dôkazov, sa pripravovali na vatikánsky koncil, do ktorého chceli prepašovať vlastné myšlienky humanistickej cirkvi.

Naznačujete, že niektorí z kardinálov by mohli byť členmi takýchto tajných spoločností?
V tomto štádiu nie je veľmi dôležité či sú alebo nie sú. Čo je veľmi dôležité a vážne, je fakt, že všetky zámery a ciele jednajú tak, ako by boli zástupcami alebo služobníkmi tajných humanistických spoločností.

Naznačujete, že títo kardináli prijali takéto myšlienky slobodne, alebo im boli poskytnuté chybné informácie alebo boli podvedení alebo všetko dohromady?
Myslím, že humanistické a liberálne myšlienky sa rozšírili počas 19. a 20. storočia. Tieto sekulárne myšlienky boli rozširované všade, tak v štátoch ako aj v cirkvi. Tieto myšlienky prenikli aj do seminárov a skrz Cirkev a dnes sa Cirkev zobúdza a zisťuje, že je v zvieracej kazajke liberalizmu. Preto sa stretávame s liberálnym vplyvom, ktorý prenikol všetkými vrstvami svetského života počas posledných dvoch storočí priamo vo vnútri Cirkvi. Druhý vatikánsky koncil bol skonštruovaný liberálmi, bol to liberálny koncil, pápež je liberál (v r. 1978 pozn. prekl.) a tí čo ho obklopujú sú liberáli.

Naznačujete, že pápež je liberál? [pravdepodobne sa tu jedná o Pavla VI. – v čase rozhovoru v r. 1978 sa na pápežskom stolci vystriedali postupne Pavol VI., Ján Pavol I. a Ján Pavol II.]
Pápež nikdy nepoprel že je liberálom.

Kedy pápež uviedol, že je liberál?
Pápež uviedol pri viacerých príležitostiach, že bol naklonený modernistickým myšlienkam, naklonený kompromisu so svetom. Podľa jeho vlastných slov bolo nevyhnutné „postaviť most medzi Cirkvou a sekulárnym svetom“. Pápež povedal, že je potrebné prijať humanistické myšlienky, že je nevyhnutné o týchto myšlienkach diskutovať, že je potrebné viesť dialóg. V tomto momente
je potrebné uviesť, že dialógy sú v rozpore s doktrínou katolíckej viery. Dialóg predpokladá zbližovanie dvoch rovných a protistojacich strán, teda v žiadnom prípade nemá nič spoločné s katolíckou vierou. Veríme a prijímame našu vieru ako jedinú pravú vieru vo svete. Všetok tento zmätok končí v kompromisoch, ktoré ničia cirkevné doktríny, na nešťastie ľudstva a rovnako tak Cirkvi.

Uviedli ste, že poznáte dôvod poklesu návštevy bohoslužieb a nedostatku záujmu o Cirkev v dnešnej dobe, čo je údajne výsledok rozhodnutí druhého vatikánskeho koncilu. Je to pravda?
Nepovedal by som, že druhý vatikánsky koncil by bol schopný zabrániť tomu, čo sa deje v Cirkvi dnes. Modernistické myšlienky prenikli všade už dávno a toto nebolo dobré pre Cirkev. Ale je pravdou, že niektorí členovia duchovenstva tieto myšlienky vyznávali, tým myslím myšlienky zvrátenej slobody, v tomto prípade voľnosti. Myšlienka, že všetky pravdy sú si rovné, že ktokoľvek môže posúdiť teologicky čo chce, všetko toto sú vskutku humanistické myšlienky totálnej voľnosti bez akejkoľvek disciplíny v myslení, čo vedie k stanoviskám, že ktokoľvek si môže robiť čo chce. Všetko toto je absolútne v protiklade s našou katolíckou vierou.

Povedali ste, že väčšina týchto teologických poradcov a expertov iba predstiera, že zastupujú väčšinu ľudí, že v skutočnosti ľudia nie sú týmto liberálnymi teológmi zastupovaní. Môžete to vysvetliť?
Väčšinou ľudí myslím všetkých ľudí čo si čestne zarábajú na živobytie.
Myslím ľudí na zemi, ľudí zdravého sedliackeho rozumu v kontakte so skutočným svetom, pominuteľným svetom. Títo ľudia predstavujú väčšinu ľudí, ktorí uprednostňujú tradície a poriadok pred chaosom. Existuje hnutie všetkých týchto ľudí po celom svete, ktoré sa pomaly spája do úplnej opozície k zmenám ich náboženstva, ktoré boli urobené v ich mene. Títo ľudia dobrej vôle boli tak traumatizovaní týmito dramatickými zmenami, že teraz odmietajú chodiť na bohoslužby. Keď prídu do modernistického kostola nestretávajú sa s tým čo je sväté, mystickým charakterom Cirkvi, všetkým čo je skutočne božské. Čo vedie k Bohu je božské a oni viac nestretávajú Boha v týchto kostoloch. Prečo by mali prísť na miesto kde Boha niet?
Ľudia to vnímajú veľmi dobre a liberálni kardináli a ich poradcovia vážne podcenili lojalitu väčšiny ich pravej viere. Ako inak by ste vysvetlili, že akonáhle otvoríme tradicionalistický kostol alebo kaplnku, každý sa do nej ponáhľa odvšadiaľ? Máme iba stále priestory. Sv. omše sa slúžia počas celého dňa, aby sme vyhoveli veriacim.

Prečo?
Pretože títo ľudia nachádzajú znova to, čo cítia, že potrebujú: posvätné, mystické, úctu k svätému. Napríklad na letisku ste videli rozličných ľudí, ktorí neprišli kvôli mne, prichádzať ku kňazom, ktorí ma tam čakali a ľudia im potriasali rukou – úplne cudzí ľudia.

Prečo?
Pretože tam kde ľudia nájdu kňaza, skutočného kňaza, kňaza ktorý sa správa ako kňaz, ktorý sa oblieka ako kňaz, sú k nemu okamžite priťahovaní a nasledujú ho.
Toto sa deje tu v Spojených Štátoch, deje sa to v Európe a všade na svete. Ľudia na ulici, ktorí prichádzajú pozdraviť kňaza, prichádzajú mu z ničoho nič poblahoželať a povedať mu ako sú radi, že vidia skutočného kňaza, povedať mu, že sú radi, že ešte existujú nejakí kňazi.

Naznačujete, že oblečenie a rúcho robí nejaký rozdiel v kvalite kňaza?
Rúcha a šaty sú samozrejme iba symbol, ale to čo predstavujú je to, čo ľudí priťahuje, samozrejme nie symbol samotný.

Prečo, ako sa zdá, prikladáte takú dôležitosť rituálom Tridentskej svätej omše?
Určite netrváme na rituáloch iba pre ne samotné, ale berieme ich iba ako symbol našej viery. V tomto kontexte veríme, že sú dôležité. Avšak bola to podstata a nie rituály Tridentskej omše čo bolo odstránené. (pozn. pápež Pavol VI. pripustil, po tom čo uviedol Novú omšu, že Tridentská sv. omša sa datuje päť a viac storočí do minulosti a živila vieru bezpočtu svätých.)

Môžete byť konkrétnejší?
Nové modlitby počas Ofertória nevystihujú katolícky pojem obetovania.
Jednoducho vyjadrujú len koncept obyčajnej účasti na chlebe a víne. Napríklad Tridentská sv. omša adresovala Bohu modlitbu „Prijmi ó, svätý Otče, nebeský a večný Bože, túto nepoškvrnenú obetu, ktorú ti predkladá Tvoj nehodný služobník, môj živý a pravý Bože, na uzmierenie za moje nespočítateľné hriechy, urážky a nedbalosť“. Nová omša hovorí „Obetujeme ti tento chlieb ako chlieb života.“ Nie je tam ani zmienky o obetovaní a obeti. Ten text je vágny a nepresný, inklinuje k dvojznačnosti a bolo ním zamýšľané to, aby bol akceptovateľný pre protestantov. Je však neakceptovateľný pre pravú katolícku vieru a doktrínu. Jeho podstata bola zmenená v prospech zmierenia a kompromisov.

Prečo ako sa zdá uprednostňujete latinskú svätú omšu pred sv. omšou v ľudových jazykoch ako bola schválená druhým vatikánskym koncilom?
V prvom rade otázka latinskej omše je druhoradou otázkou, za istých okolností. Avšak z iného uhla pohľadu je to veľmi dôležitá otázka.
Je dôležitá pretože je to cesta akou ustáliť slová našej viery, katolíckych dogiem a doktrín. Je to cesta, ktorou sa nezmení naša viera pretože prekladmi, ktoré môžu ovplyvniť tieto latinské slová, nemusí byť vyjadrená presne pravda našej viery tak, ako je vyjadrená a zakotvená v latinčine. Je to vskutku veľmi nebezpečné, pretože sa môže milimeter po milimetri stratiť viera samotná. Tieto preklady neodrážajú presné slová premenenia. Tieto slová sú v ľudových jazykoch zmenené.

Môžete uviesť nejaký príklad?
Áno, napríklad v národných jazykoch sa hovorí že Predrahá Krv bola vyliata „za všetkých“, kým v latinskom texte (dokonca aj v tom poslednom revidovanom znení) sa hovorí že
Predrahá Krv bola vyliata „za mnohých“ a nie „za všetkých“. Všetci a mnohí to je rozhodne rozdiel. Toto je však iba malý príklad, ktorý poukazuje na nepresnosti súčasného prekladu. (Pozn.: Viacero pápežov vysvetľovalo tento rozdiel: „za všetkých“ hovorí o dostatku Kristovej Krvi na spásu nás všetkých, ale
On (Kristus) na poslednej večeri zvolil výraz „za mnohých“ z dobrého dôvodu, aby tak poukázal na výdatnosť/účinnosť Jeho Predrahej Krvi, ktorá prostredníctvom svätej omše v skutočnosti zachráni mnohých, nie všetkých. Viď Katechizmus tridentského koncilu).

Môžete citovať preklad, ktorý by vyslovene protirečil katolíckym dogmám?
Áno. Napríklad
v latinskom texte je Panna Mária označovaná ako „Semper Virgo“ teda „vždy panna“. Vo všetkých moderných prekladoch bolo slovo „vždy“ vymazané. To je veľmi závažné, pretože je veľký rozdiel medzi „panna“ a „vždy panna“. Je nanajvýš nebezpečné pohrávať sa s prekladmi tohto typu. Latinčina je takisto dôležitá na zachovanie jednoty Cirkvi, pretože keď človek cestuje, a ľudia cestujú dnes viac a viac do cudziny, je pre neho dôležité nájsť rovnaké odozvy ako počúvajú od kňaza doma, či už je to v USA, Južnej Amerike, Európe alebo akejkoľvek inej časti sveta. Sú doma v hociktorom (katolíckom) kostole. Je to ich katolícka omša čo sa slúži. Od detstva vždy počúvali latinské slová, ich rodičia pred nimi taktiež a rovnako ich starí rodičia pred nimi. Je to identifikačný znak ich viery. Dnes, keď ľudia idú do cudzieho kostola nerozumejú ani slovo. Naopak cudzinci čo prídu sem taktiež nerozumejú ani slovo. Čo je dobré na navštevovaní svätej omše v angličtine, taliančine či španielčine keď nikto nerozumie ani slovu?

Ale nerozumeli by všetci títo ľudia latinčine ešte menej? Aký je v tom rozdiel?
Rozdiel je, že latinčina na katolíckej svätej omši bola vždy vyučovaná prostredníctvom výuky náboženstva od detstva. Existovalo mnoho kníh o tejto tematike. Bola vyučovaná počas celých vekov, nie je to také zložité si zapamätať. Latinčina predstavuje presné vyjadrenie, ktoré bolo známe katolíkom po generácie. Vždy keď v kostole zaznieva latinčina okamžite to vytvára správnu atmosféru na velebenie Boha. Je to rozlišovací jazyk katolíckej viery, ktorý spája všetkých katolíkov po celom svete bez ohľadu na ich národné jazyky. Nie sú dezorientovaní alebo bezradní. Hovoria: „Toto je moja omša, toto je omša mojich rodičov, je to omša hodná nasledovania, je to omša nášho Pána Ježiša Krista, večná a nemenná Omša Svätá“. Preto z pohľadu jednoty je to veľmi dôležité symbolické pojivo, je to znak jednoty všetkých katolíkov. Ale ide o oveľa vážnejšie veci ako jednoduchú zmenu jazyka. Pod rúškom ekumenizmu ide o pokus o zblíženie (kompromisnícke a bezcenné) s protestantmi.

Aké máte o tom dôkazy?
Je to pomerne evidentné nakoľko bolo 5 protestantov (Pozn. v skutočnosti bolo vyslancov šesť), ktorí pomáhali pri reforme našej liturgie. Arcibiskup z Cincinnati, ktorý bol prítomný počas týchto rokovaní uviedol, že nielenže bolo týchto päť protestantov prítomných, ale zastávali aj veľmi aktívnu rolu v debate a podieľali sa priamo na reforme našej liturgie.

Kto boli títo protestanti?
Boli to protestantskí vyslanci zastupujúci rozličné protestantské denominácie, ktorí boli povolaní do Ríma, aby sa podieľali na reforme našej liturgie, čo priamo vedie k názoru, že za tým bol istý zámer. Boli to Dr. George, kanonik Jasper, Dr. Sheperd, Dr. Smith, Dr. Koneth a Dr. Thurian. Msgr. Bugnini (Pozn. hlavný autor „Novej omše“) tento zámer ani neskrýval. Veľmi jasne ho vyslovil. Povedal „Chystáme sa vytvoriť ekumenickú omšu tak, ako sme vytvorili ekumenickú Bibliu“. Všetko toto je veľmi nebezpečné, nakoľko je to naša viera na čo sa útočí. Keď protestant slúži rovnakú omšu ako my interpretuje texty odlišne nakoľko jeho viera je odlišná. Preto sa jedná o dvojznačnú omšu. Ide o pochybnú a viactvárnu omšu. Už to nie je katolícka svätá omša.

Akú ekumenickú bibliu ste mali na mysli?
Existuje ekumenická biblia vytvorená pred 2 – 3 rokmi (text je z roku 1978), ktorá bola uznaná mnohými biskupmi. Neviem či ju Vatikán verejne schválil, ale to jej používanie neobmedzilo nakoľko sa používa v mnohých diecézach. Napríklad pred dvoma týždňami biskup z Fribourgu vo Švajčiarsku prenechal protestantským pastorom výklad tejto ekumenickej Biblie pre všetky deti na katolíckych školách. Hodiny boli rovnaké pre katolíkov aj pre protestantov. Čo má takáto ekumenická Biblia spoločné so Slovom Božím? Keďže Slovo Božie nemožno meniť, všetko toto vedie iba k väčšiemu zmätku. Keď si pomyslím že Arcibiskup z Houstonu v Texase nedovolí katolíckym deťom byť birmovaný pokiaľ nepôjdu spolu s rodičmi a neabsolvujú 15 dňový kurz od miestneho rabína a miestneho protestantského duchovného… ak by rodičia odmietli poslať ich deti na takéto poučenie, potom by [deti] nemohli byť birmované. Musia predložiť podpísaný certifikát od rabína a protestantského kazateľa, že tak deti ako aj ich rodičia poctivo absolvovali poučenie a iba potom môžu deti byť birmované biskupom. Toto sú absurdity, pri ktorých skončíme ak sa vydáme cestou liberalizmu. A nielen toto, dnes dokonca voláme k budhistom a moslimom. Mnoho biskupov bolo zahanbených keď bol nedávno vyslanec pápeža prijatý ponižujúcim spôsobom moslimami.

Čo sa stalo?
Nepamätám si špecifické detaily, ale incident sa odohral v lýbijskom Tripolise, kde sa vyslanec pápeža chcel pomodliť s moslimami. Títo moslimovia odmietli a išli si svojou oddelenou cestou a modlili sa ich spôsobom, pričom ponechali vyslanca napospas, že ani nevedel čo má robiť. Toto len dokladá naivitu týchto liberálnych katolíkov, ktorí si myslia, že stačí ísť a hovoriť s moslimami, aby okamžite prijali kompromis voči ich vlastnému náboženstvu. Samotný fakt snahy mať blízky vzťah s moslimami iba vyvoláva v moslimoch opovrhnutie voči nám. Je dobre známym faktom, že moslimovia nikdy nezmenia nič zo svojho náboženstva, to je úplne nepredstaviteľné. Ak teda prídu katolíci zbližovať naše náboženstvo s ich náboženstvom bude to viesť iba k zmätkom a pohŕdaniu, čo budú brať ako pokus o diskreditáciu ich náboženstva a nebudú brať ohľad na to naše. Oveľa viac si vážia niekoho kto povie „Som katolík, nemôžem sa s vami modliť pretože nemáme rovnaké presvedčenie“. Takýto človek je oveľa viac rešpektovaný moslimami ako ten čo hovorí, že všetky náboženstvá sú rovnaké, že veríme v rovnaké veci, že máme rovnakú vieru. Cítia sa takýmito rečami urazení.

Ale neobsahuje Korán dojímavé verše chváli na Pannu Máriu a Pána Ježisa?
Islam akceptuje Ježiša ako proroka a má veľký rešpekt k Panne Márii a toto určite znamená, že islam je nášmu náboženstvu bližší ako napríklad taký judaizmus, ktorý je nám oveľa vzdialenejší. Islam vznikol v 7. storočí a do určitej miery prosperoval z kresťanského učenia tých dní. Judaizmus na druhej strane je dedičom systému, ktorý ukrižoval nášho Pána a členovia tohto náboženstva, ktorí nekonvertovali ku Kristovi sú tí, ktorí stoja v radikálnej opozícii k nášmu Pánovi Ježišovi Kristovi. Pre nich neexistuje otázka akéhokoľvek uznania nášho Pána. Sú v opozícii k samotnej podstate a existencii katolíckej viery v tomto bode.
Avšak obaja pravdu mať nemôžeme. Buď je Ježiš Kristus Synom Božím a Pánom a Spasiteľom alebo nie je. Toto je prípad, kedy nemôže byť urobený ani najmenší kompromis bez toho aby sa tým nezničila samotná podstata katolíckej viery. A toto sa netýka len náboženstiev, ktoré sú v priamom protiklade s božskosťou Ježiša Krista ako Syna Božieho, ale ide tu taktiež o náboženstvá, ktoré bez toho, aby Mu oponovali, Ho neuznávajú.

Preto máte veľmi jasno a ste dogmatický v tejto otázke?
Úplne dogmatický. Napríklad moslimovia majú veľmi odlišné chápanie Boha od toho nášho. Ich predstava Boha je veľmi materialistická. Nie je možné povedať, že ich Boh je ten istý ako náš Boh.

Ale nie je Boh tým istým Bohom pre všetkých ľudí na svete?
Áno. Verím, že Boh je rovnakým Bohom pre celý vesmír na základe viery katolíckej Cirkvi. Ale predstava Boha sa líši od náboženstva k náboženstvu. Naša katolícka viera je jediná a jedine pravá viera. Ak niekto v ňu neverí absolútne, nemôže o sebe tvrdiť, že je katolíkom. Naša viera je jedinou tak, že nemôžeme na svete robiť žiadne kompromisy. Boh v poňatí moslimov hovorí: „Keď pôjdete do raja, budete stonásobne bohatší ako ste teraz na zemi. Toto sa týka aj počtu žien, ktoré máte tu na zemi“. Toto vnímanie Boha je ťažko tým, čo predstavuje náš Pán a Spasiteľ.

Prečo prikladáte väčšiu dôležitosť pápežovi Sv. Piovi V. ako pápežovi Pavlovi VI. ? Obaja sú predsa rovnako pápežmi. Neakceptujete doktrínu pápežskej neomylnosti? Myslíte si, že táto doktrína sa vzťahuje na jedného viac ako na druhého?
Na jednej strane cítim, že pápež sv. Pius V. chcel vyjadriť svoju neomylnosť, pretože použil všetky termíny ktoré pápeži tradične a všeobecne používali, keď chceli prejaviť svoju neomylnosť. Na druhej strane pápež Pavol VI. sa vyjadril, že nechce hovoriť z pozície neomylnosti.

Kedy to naznačil?
Naznačil to tým, že nevyjadril svoju neomylnosť pri žiadnej otázke viery tak, ako to robili ostatní pápeži v dejinách. Žiaden z dekrétov druhého vatikánskeho koncilu nebol vydaný s váhou neomylnosti. Ďalej nikdy nevyslovil neomylnosť v otázkach omše. Nikdy nepoužil slová, ktoré použil pápež sv.Pius V, keď sa Pavol VI. rozhodoval či bude nová omša vpašovaná medzi veriacich. Nemôžem porovnať oba akty vyhlásenia (promulgácie) nakoľko sú úplne odlišné.

Povedal niekedy pápež Pavol Vi., že neverí v pápežskú neomylnosť?
Nie. Nikdy to nepovedal kategoricky. Ale pápež Pavol VI. je liberál a neverí v nemennosť dogiem. Neverí, že dogma musí byť nemenná navždy. Je za určitú evolúciu podľa prianí ľudí. Je za zmeny, ktoré pramenia v humanizme a modernizme a toto je dôvod prečo má taký problém ustanoviť pravdu navždy. V skutočnosti má odpor k tomu urobiť to osobne a je veľmi nesvoj kedykoľvek takéto prípady nastali. Tento postoj odráža ducha modernizmu. Pápež (Pavol VI.) nikdy doteraz nevyslovil svoju neomylnosť vo veciach viery a morálky. (pozn.: to sa týka slávnostnej a mimoriadnej neomylnosti).

Vyjadril sa niekedy pápež že je liberál alebo modernista?
Áno. Pápež toto prezentoval na Koncile (2. vatikánskom), ktorý nie je dogmatickým koncilom. Jasne to vyjadril aj v jeho encyklike nazvanej „Ecclesiam Suam“.
Povedal, že jeho encykliky nebudú definovať veci, ale želal si, aby boli akceptované ako rady a viedli k dialógu. Vo svojom kréde povedal, že nechcel využiť svoju neomylnosť, čo jasne ukazuje k čomu sa prikláňal.

Máte pocit, že tento vývoj smerom k dialógu je to čo Vám dovoľuje nesúhlasiť s pápežom?
Áno. Z liberálneho pohľadu by mali povoliť tento dialóg. Ak pápež nevyužije svoju neomylnosť vo veciach viery a mravov, človek môže oveľa jasnejšie diskutovať o jeho slovách a skutkoch. Z môjho pohľadu som viazaný tým, aby som oponoval tomu, čo sa udialo, pretože to ruší a vyvracia neomylné učenia pápežov počas dvoch tisícok rokov. Avšak nie som nadšencom takéhoto dialógu, pretože človek nemôže viesť dialógy o pevných pravdách katolíckej viery. Takže toto je skôr akýsi obrátený dialóg, ktorý mi bol nanútený.

Čo by sa stalo keby pápež zrazu využil svoju neomylnosť, aby Vám prikázal poslúchnuť ho? Čo by ste urobili vy?
V prípade, že by pápež využil svoju neomylnosť ako nasledovník sv. Petra v závažnej a záväznej otázke, verím že Duch Svätý by mu nedovolil byť v akomkoľvek omyle v tom momente. Samozrejme by som potom poslúchol pápeža.

Ale ak by sa pápež dovolal svojej neomylnosti, aby tak podporil zmeny, ktoré Vy tak prísne odmietate, aký by bol Váš postoj potom?
Taká otázka ani neprichádza do úvahy, pretože našťastie Duch Svätý je vždy tu prítomný a Duch Svätý by zabezpečil, že pápež by nikdy nepoužil svoju neomylnosť na niečo čo by bolo v rozpore s doktrínou katolíckej Cirkvi. Presne preto pápež nevyužil svoju neomylnosť, pretože Duch Svätý by nikdy nedovolil vykonať takéto zmeny pod požehnaním neomylnosti. Čo ak by sa to ale stalo? Je to nepredstaviteľné, ale ak by sa tak stalo, Cirkev by prestala existovať. To znamená, že by nebol žiaden Boh, lebo Boh nemôže protirečiť sám sebe, čo je nemožné.

Nie je skutočnosť, že pápež Pavol VI. sedí na stolci sv. Petra pre Vás dostatočné na to, aby ste počúvli čokoľvek, čo pápež ako námestník Kristov na zemi bude od Vás žiadať, tak ako to robia ostatní katolíci?
Bohužiaľ toto je omyl. Je to nepochopenie pápežskej neomylnosti, keďže už počas 1. vatikánskeho koncilu, keď bola vyhlásená dogma neomylnosti (1870) pápež už bol neomylný. Nebola to náhla zmena. Neomylnosť bola dokonca vtedy oveľa lepšie chápaná ako je tomu teraz, pretože bolo dobre známe, že pápež nebol neomylný vo všetkom pod slnkom. Bol neomylný iba vo veľmi špecifických záležitostiach viery a mravov. V tom čase mnoho nepriateľov Cirkvi robilo všetko pre to, aby zosmiešnili túto dogmu a propagovali nesprávne predstavy. Napríklad nepriatelia Cirkvi povedali neznalým a naivným, že ak by pápež povedal, že pes je mačka je povinnosťou katolíka slepo prijať túto pozíciu bez akýchkoľvek otázok. Samozrejme je to absurdná interpretácia a katolíci to vedeli. Dnes rovnakí nepriatelia Cirkvi, teraz keď to vyhovuje ich záujmom, pracujú veľmi tvrdo na tom, aby sa rešpektovalo všetko čo pápež povie bez otázok ako neomylné, takmer ako keby jeho slová boli prednesené samotným Pánom Ježišom Kristom. Tento dojem, hoci široko podporovaný je však naprosto chybný. Neomylnosť je extrémne obmedzená a vyvstáva iba vo veľmi špecifických prípadoch, ktoré 1. vatikánsky koncil veľmi dobre definoval a podrobne vysvetlil. Nie je možné povedať, že čokoľvek pápež vysloví je neomylné. Fakt je, že pápež je liberál, že celý tento liberálny trend nastal po 2. vatikánskom koncile a že vytvoril cestu pre zničenie Cirkvi, zničenie, ktoré môže nastať každým dňom. Po tom čo sa všetky tieto liberálne myšlienky infiltrovali do seminárov, katechizmov a všetkých prejavov Cirkvi, sa teraz odo mňa požaduje, aby som sa zaradil do radu a s nimi stotožnil. Pretože som sa s týmito liberálnymi myšlienkami, ktoré môžu zničiť Cirkev nestotožnil, sú tu pokusy o zrušenie mojich seminárov. A presne pre tieto dôvody sa odo mňa žiada, aby som prestal svätiť kňazov. Je na mňa vyvíjaný enormný nátlak, aby som sa týmto myšlienkam podvolil, prispôsobil sa im a prijal túto orientáciu ničiacu Cirkev, čo je cesta, ktorú si nemôžem zvoliť. Nemôžem akceptovať skutočnosť, že sa dostanem do rozporu s tým, čo pápeži hlásali 20 storočí. Buď moji podporovatelia a ja budeme poslúchať všetkých pápežov v minulosti, alebo poslúchneme súčasného pápeža. Ak sa tak stane, potom by sme nepočúvali všetkých predošlých pápežov. Skončilo by to neposlušnosťou ku katolíckej viere a Bohu.

Ale tak ako biskupi v minulosti poslúchali pápežov svojej doby, nemali by ste poslúchať Vy pápeža dnešného?
Biskupi nemusia poslúchať humanistické príkazy, ktoré sa protivia katolíckej viere a doktríne ustanovenej Ježišom Kristom a všetkými rozličnými pápežmi počas storočí.

Takže dobrovoľne odmietate poslušnosť voči súčasnému pápežovi?
Bola to voľba plná sebaanalýzy a bolesti lebo udalosti ma naozaj prinútili urobiť voľbu koho neuposlúchnuť skôr ako koho poslúchať. Robím túto voľbu bez pochybností alebo váhania. Zvolil som si neuposlúchnuť súčasného pápeža, aby som tak mohol byť spoločenstve s 262 predošlými pápežmi. Vaša nezávislosť bola niektorými pozorovateľmi prirovnaná k tradícii Galikanizmu. (pozn. Galikanizmus bolo francúzske hnutie odporu voči pápežskej autorite. Existovali 2 aspekty galikánstva – kráľovský a cirkevný. Prvý presadzoval práva francúzskeho monarchu nad francúzskou katolíckou cirkvou, druhý presadzoval práva všeobecných koncilov nad pápežom. Oba aspekty boli odsúdené na 1. vatikánskom koncile v r. 1870 ako herézy).
Práve naopak, som úplne rímsky a ani trochu nie som galikánsky. Som za pápeža ako nasledovníka sv. Petra v Ríme. Všetko čo žiadame je, aby pápež bol aj v skutočnosti nástupcom sv. Petra, nie nástupcom J.J.Rousseaua, slobodomurárov, humanistov, modernistov a liberálov.

Keďže ste spomenuli, že tieto myšlienky boli široko rozšírené a akceptované po celom svete, vrátane vnútri Cirkvi nemyslíte si, že si trúfate príliš? Ako očakávate, že Bratstvo sv. Pia X bude čeliť týmto trendom, proti ktorým zdá sa nemáte šancu?
Verím v Nášho Pána Spasiteľa. Kňazi Bratstva sv. Pia X veria v Nášho Pána a nemám pochýb, že Boh nás všetkých povzbudzuje. Všetci čo bojujú za pravú vieru majú plnú božiu podporu. Samozrejme v porovnaní s liberálnou mašinériou sme veľmi malí. Môžem zajtra zomrieť, ale Boh mi dovoľuje žiť trochu dlhšie, tak aby som mohol pomôcť iným v zápase za pravú vieru. Už sa to stalo v Cirkvi aj predtým. Pravoverní katolíci museli pracovať na zachovaní viery aj v prostredí všeobecnej hanoby a prenasledovania tými, ktorí predstierali že sú katolíkmi. Je to len malá cena za to, aby bol človek na strane Ježiša Krista.

Kedy sa to stalo?
Stalo sa tak už pri samotnom prvom pápežovi! Sv. Peter viedol veriacich do omylu svojím zlým príkladom nasledovania Mojžišových zákonov. Sv. Pavol odmietol poslúchnuť a odporoval tomu. Sv. Pavol bol s pokorou vypočutý a sv. Peter odvolal svoj omyl (Galaťanom II). V štvrtom storočí, sv. Atanázius odmietol poslúchnuť príkazy pápeža Liberia. V tom čase bola Cirkev infiltrovaná ideami ariánskej herézy a pápež bol prinútený s nimi súhlasiť. Sv. Atanázius viedol odpor voči tomuto odklonu od Cirkevnej doktríny. Bol nemilosrdne napadnutý hierarchiou. Bol suspendovaný. Keď sa odmietol podvoliť bol aj exkomunikovaný. Odpor voči heréze však nakoniec nabral na sile a po smrti pápeža Liberia nastúpil na svätopeterský stolec nový pápež. Uznal, že Cirkev vdačí za veľa sv. Atanáziovi. Exkomunikácia bola zrušená a svätý bol uznaný ako záchranca Cirkvi a kanonizovaný. V siedmom storočí bol pápež Honorius I.naklonený monotheletistickej heréze s tvrdením, že Ježiš Kristus nemal ľudskú vôľu a teda nebol skutočným človekom. Mnoho katolíkov, ktorí poznali cirkevnú doktrínu odmietli toto akceptovať a robili všetko čo bolo v ich silách, aby zastavili šírenie tejto herézy. Konštantínopolský koncil odsúdil Honoria I. v roku 681 a uvrhol ho do cirkevnej kliatby.

Je ešte veľa ďalších podobných príkladov kedy pravoverní katolíci povstali proti zdanlivo mizivým vyhliadkam na zabránenie zničenia alebo zmene Cirkvi a zachovanie pravej viery. Nepovažujem naše vyhliadky za beznádejné. Jedným z hlavných cieľov našej Spoločnosti je svätiť kňazov, skutočných kňazov, aby tak Obeta sv. Omše pretrvala, aby tak katolícka viera pretrvala. Samozrejme niektorí biskupi na nás útočia a kritizujú nás. Niektorí sa snažia zmariť naše poslanie. Ale toto všetko je len dočasné, pretože keď budú všetky ich semináre prázdne (už dnes sú takmer prázdne), čo budú biskupi robiť? Potom už nebudú žiadni kňazi.

Prečo si myslíte, že nebudú žiadni kňazi?
Pretože semináre dneška neučia nič o tom ako vychovať/sformovať kňaza. Učia liberálnu psychológiu, sociológiu, humanizmus, modernizmus a mnoho ďalších vied a polovied, ktoré sú buď v rozpore s katolíckou doktrínou alebo nemajú nič do činenia s cirkevným učením či s tým, čo by mal kňaz vedieť. Čo sa katolíckeho učenia týka, ťažko povedať, že sa ešte vyučuje v dnešných seminároch.

Čo sa teda vyučuje v dnešných seminároch?
Napríklad v seminári v New Yorku učia profesori teológie že „Ježiš nemusel nutne vedieť aký výsledok Jeho smrť na kríži prinesie“, že „Nikto nie je tak úplne dôsledný, že nepovie niečo čo je v rozpore s niečim, čo povedal v minulosti. Toto sa dokonca vzťahuje aj na Ježiša“, že „Jozef mohol byť prirodzeným otcom Krista“ a iný profesor učí, že „Jeden psychiater odporúča mimomanželské sexuálne vzťahy ako liek na impotenciu, som v tejto oblasti otvorený a nezavrhujem žiadnu z možností.“

Sú tieto vyjadrenia niekde zaznamenané?
Áno. Boli o nich upovedomení aj predstavení? Pri viacerých príležitostiach.

Pokúsila sa cirkevná vrchnosť nejak zastaviť takéto ako aj obdobné vyučovania?
Neviem o ničom takom.

Cítite sa niekedy sám a izolovaný?
Ako sa môžem cítiť sám keď som v spoločenstve s 262 pápežmi a celou katolíckou vierou? Ak myslíte sám medzi ostatnými biskupmi odpoveď je nie. Neprejde takmer ani deň aby som nedostal nejakú správu od niektorých biskupov, kňazov či laikov z rozličných častí sveta, ktorí mi vyslovujú podporu a povzbudzujú ma.

Prečo sa neprihlásia verejne a nepodporia Vás?
Ako som už uviedol, mnoho ich (biskupov) cíti, že si chcú udržať svoje postavenie, aby tak mohli byť na pozícii kde môžu s vecami niečo urobiť ak sa naskytne k tomu príležitosť.

Oddiaľuje Vás Váš postoj viac od iných kresťanských denominácií?
Vôbec nie. Iba päť dní dozadu prišlo zopár ortodoxných predstavených vyjadriť svoju podporu nášmu postoju.

Prečo by Vám vyjadrovali podporu, keď v podstate tvrdíte, že vy máte pravdu a oni sa mýlia?
Podporujú ma presne preto, že môj postoj je jednoznačný. Mnoho iných kresťanských denominácií vždy vzhliadalo k Rímu ako niečomu ako stabilizačnej kotve v búrlivom svete. Čokoľvek sa stalo, cítili, že Rím bol vždy tam, večný a nemenný. Táto prítomnosť im dávala pocit útechy a dôvery. Ešte prekvapivejšia je skutočnosť, že mi vrelo pogratulovali k môjmu postoju aj islamskí vodcovia, napriek tomu, že si plne musia uvedomovať, že ich náboženstvo neakceptujem.

Nemá sa kresťanská láska snažiť vyhnúť sa závažným rozdielom a štiepeniu, ktoré môže byť zhojené?
Rozdiely a delenie sú súčasťou tohto sveta. Jednota Cirkvi môže byť dosiahnutá jedine príkladom a neochvejnou vernosťou našej katolíckej viere. Láska začína lojalitou k viere.

Čo Vás privádza k domnienke, že Vás podporuje značné množstvo pravoslávnych, protestantov či moslimov?
Odhliadnuc od priameho a častého kontaktu s týmito ľuďmi, prebehla napríklad rozsiahla štúdia, ktorú vykonali jedny prestížne parížske noviny a tieto noviny sa zamerali práve na členov týchto odlišných denominácií. Výsledkom bolo, že ďaleko viac ako by považovali našu vieru za urážlivú alebo ich ohrozujúcu obdivovali neochvejný postoj, ktorý zastávame. Na druhej strane vyjadrovali jasné pohŕdanie všetkými tými liberálnymi katolíkmi, ktorí sa snažili urobiť mišmaš z našej katolíckej viery a ich náboženstva.

Nevyzval Vás pápež na zmierenie? Prijali ste toto pozvanie?
Žiadal som o prijatie u pápeža minulý august. Pápež odmietol pokiaľ nepodpíšem vyhlásenie, ktorým prijmem bezpodmienečne všetky uznesenia druhého vatikánskeho koncilu. (pozn. dokonca od neho žiadali prijať celkovú post-koncilnú orientáciu). Veľmi rád by som sa stretol s pápežom, ale nemôžem sa podpísať pod uznesenia dláždiace cestu pre zničenie Cirkvi. (pozn. neskôr ten istý rok bola arcibiskupovi udelená krátka audiencia u nového pápeže Jána Pavla II.)

Ako môžete byť lojálny Cirkvi a neposlušný voči pápežovi?
Človek musí správne pochopiť význam poslušnosti a musí rozlíšiť medzi slepou poslušnosťou a cnosťou poslušnosti. Nerozlišujúca poslušnosť je v podstate hriechom voči cnosti poslušnosti. Takže my neposlúchame, aby sme praktizovali cnosť poslušnosti namiesto toho aby sme sa podvolili nezákonným príkazom, ktoré sú v protiklade s katolíckym morálnym učením – všetko čo človek musí urobiť je pozrieť si akúkoľvek knihu katolíckej teológie, aby zistil, že nehrešíme proti cnosti poslušnosti.
Preložil Juraj Gabriško zdroje http://dielnasj.blogspot.sk/2010/09/nerozlisujuca-poslusnost-je-hriechom.html http://pospolitost.wordpress.com/2010/10/18/rozhovor-s-arcibiskupom-marcelom-lefebvrom
Súhrný a podrobný prehľad udalostí II. Vatikanského oncilu http://pospolitost.wordpress.com/2009/02/03/suhrny-a-podrobny-prehlad-udalosti-ii-vatikanskemu-koncilu



 


Odkaz na môj web: http://seniorka.szm.com

 
 

 

 

 

 

 
Moje
webové stránky 

Cezmín:
http://cezmin.wz.cz
Cezmín : http://cezmin.wz.sk
Vianoce: http://vianocesk.ic.cz
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz
Viktorian
http://viktorian.wz.sk
 Svadba: http://svadbask.unas.cz
 Bylinky:
http://bylinky.czweb.org
Cintorín: http://cemetery.zaridi.to
 Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Seniorka: http://seniorka.szm.com
Jáska noc:
http://cbjanskanoc.ic.czz
Slovania: http://slovania.czweb.org
 Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo: http://gloriapolo.czweb.org
Moji psíkovia: http://mikinka.czweb.org
Milujem pani P... : http://eufrosyne.wz.cz
 Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
Cezmín ker a alias: http://cezmin.czweb.orgg
 Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
 Horné Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
 Rádioamatéstvo  : http://cbrsk-chlebany.euweb.cz
 Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
Pes Buldog english:
http://ruda-etuda.czweb.org
Seniorka a deti: http://babka-radi.euweb.cz
Olympionik:
http://olympionikholub.ic.cz

Sedmičkari: http://rannisedmicka.ic.cz
Práva dieťaťa:
http://dieta.czweb.org

Späť
| Obnoviť | Dopredu

By Cezmin Slovakia 25.január 2014
Seniorka - Koncil
 


 




Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCall

Bratia františkáni Nepoškvrnenej Panny Márie neboli a nie sú tradicionalisti. Nezaložil ich arcibiskup Lefebvre, nikdy dokonca ani nemali formálne alebo neformálne styky s Kňazským bratstvom sv.PiaX. (ďalej len FSSPX). Od svojho založenia prijali a používali nový omšový rítus. Františkáni Nepoškvrnenej sa ale hlásia k duchovnému odkazu sv.Maximiliána Kolbeho. Vernosť skutočnému duchu sv.Maximiliána musí nutne viesť ku konfliktu s modernistickou tyraniou v Cirkvi.



 

Svätý Maxmilián Mária Kolbe

 Svätý Maximilián Mária Kolbe (poľsky Maksymilian Maria Kolbe, občianskym menom Rajmund Kolbe; 7.januára 1894, Zduńska Wola, Poľsko - 14.augusta 1941, Osvienčim-Brezinka, Poľsko) bol poľský rímskokatolícky kňaz, minorita, filozof, teológ, misionár a mučeník.
Bol propagátorom používania moderných prostriedkov pri pastorácii a evanjelizácii, v kláštore Niepokalanów, ktorý v Poľsku založil a viedol, zriadil obrovské tlačiarenské závody, ktoré produkovali katolícke časopisy (najmä Rytier Nepoškvrnenej a Serafínská pochodeň), ako aj ďalšie tlačoviny. Založil tiež Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré malo už za jeho života tisícky členov.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v kláštore Niepokalanów zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisícky ľudí. Mnísi aj inak pomáhali odboji, najmä ako poslovia, kontaktné osoby a falšovatelia dokladov.
V roku 1941 bol Kolbe zatknutý a poslaný do koncentračného tábora. Skončil v koncentračnom tábore Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zomrel, keď ponúkol svoj život výmenou za život otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Mladosť a štúdiá
Narodil sa ako 7.januára 1894 vo Zdunska Woli, ktorá vtedy patrila k cárskemu Rusku, ako druhý syn Julia Kolbeho a Márie, rodenej Dabrowski. Otec bol Nemec , matka Poľka, rodina bola chudobná. 18. januára bol v miestnom kostole pokrstený menom Rajmund. V roku 1906 sa mu podľa jeho vyhlásenia v kostole zjavila Panna Mária, tento zážitok ho silne ovplyvnil pre celý zvyšok života.
V roku 1907 sa spolu so starším bratom Francisom rozhodol stať františkánom. Spoločne ilegálne prekročili rusko - rakúskej hranice a začali spoločne študovať vo františkánskom seminári v Ľvove. V roku 1910 bol prijatý do noviciátu a prijal meno Maksymilian. O dva roky neskôr odišiel študovať najprv do Krakova a o niekoľko mesiacov neskôr bol ako obzvlášť nadaný študent poslaný do Ríma, kde študoval teológiu, filozofiu, matematiku a fyziku. Tu zložil 1. decembra 1914 večné sľuby a prijal meno Mária.
V roku 1915 dostal doktorát filozofie na Pápežskej univerzite Gregoriana, 28. apríla 1918 prijal kňazské svätenie a v roku 1919 získal doktorát teológie na Pápežskej univerzite sv. Bonaventúru. Potom sa vrátil do teraz nezávislého Poľska .
Maxmilián Maria Kolbe si bol vedomý toho, že moderná doba vyžaduje moderné prostriedky. K šíreniu a povzbudzovanie viery začal využívať tlač. Najprv v kláštore v meste Grodno, neskôr v kláštore Niepokalanów, ktorý založil v roku 1927, začal vydávať periodiká Rytier Nepoškvrnenej, Serafínská pochodeň, "Mały Dziennik" a niekoľko ďalších. V týchto časopisoch povzbudzoval vieru, bojoval proti herézam a vyvracal rôzne bludy. Časopisy Rytier Nepoškvrnenej a "Mały Dziennik" sa však neobmedzovali iba na náboženské témy - venovali sa tiež spoločnosti, politike a kultúre. Za kontroverzné boli považované najmä články o Židoch (napr. podpora myšlienky presídlenie 70 000 Židov na Madagaskar) a slobodných slobodomurároch.
V súvislosti so svojou veľkou láskou k Panne Márii založil tzv. Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré už za jeho života malo tisíce členov. V rokoch 1930 - 1936 podnikol tiež niekoľko misijných výprav do Japonska, kam tiež rozšíril Rytierstvo Nepoškvrnenej a založil japonskú verziu časopisu Rytier Nepoškvrnenej a františkánsky kláštor v meste Nagasaki, ktorý dodnes patrí k najvýznamnejším kresťanským kláštorom krajiny.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v Niepokalanów, ktorý bol vtedy bezkonkurenčne najväčším františkánskym kláštorom na svete (s asi 800 mníchmi), zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisíce ľudí, vrátane stoviek Židov. Mnísi aj inak pomáhali odboju, najmä ako poslovia, kontaktné osoby, dodávatelia energie a falšovatelia dokladov.
Koncentračný tábor a smrť
Už v 19. septembra 1939 bol prvýkrát zatknutý (spolu so 40 spolubratmi), ale vtedy ho ešte nacisti pustili. Vo februári 1941 ho gestapo zatklo druhýkrát a po štvrť roku v Pawiak bol poslaný do koncentračného tábora Osvienčim, kde zomrel v hladné komore, keď ponúkol svoj život výmenou za život Franciszka Gajowniczka - otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
V cele ostatným odsúdeným dodával odvahu a hovoril im, že čoskoro budú s Pannou Máriou v nebi. Po dvoch týždňoch dehydratácie a hladovania bol Kolbe stále nažive. Stráže mu potom vstrekli do žíl injekciu fenolu. Niektorí prítomní následne tvrdili, že Kolbe iba zdvihol ľavú ruku a pokojne čakal na smrtiacu injekciu.
Jeho pozostatky boli spálené 15.augusta, na Sviatok Nanebovzatia Panny Márie.
Svätorečenia
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Kolbe a Židia
Kolbeho vzťah k Židom je kontroverznou otázkou, ktorá vyvolala menšie spory okolo jeho kanonizačného procesu. Bol striktným antijudaistom a v rade svojich kázaní ostro vystupoval proti nim. Obviňoval ich z nepriateľského postoja voči kresťanstvu, náklonnosti ku komunizmu a celosvetového sprisahania za účelom zničenia kresťanov. Poľskí Židia ho v tej dobe považovali za svojho nepriateľa. Rad kritikov preto vystúpil proti jeho kanonizácii a poukázal na riziko, že niektorí extrémisti budú jeho kanonizáciu brať ako potvrdenie správnosti svojich protižidovských predsudkov .
Na druhej strane Kolbe však viedol svoju "vojnu s Židmi" iba v ideologickej rovine. Ostro odsúdil násilie, ktoré na nich bolo koncom tridsiatych rokov páchané, a za okupácie Poľska ukryl či podporil na úteku stovky z nich. Vystupoval proti prenasledovaniu Židov, po okupácii Poľska ich skrýval a pomáhal im v úteku. Zástancovia jeho kanonizácie vtedy tvrdili, že na jednej strane kanonizácie nestanovuje žiadnu neomylnosť učenia svätorečeného ani nepoškvrnenosť celého jeho života (viď napr. sv. Pavol , ktorý pred svojím obrátením prenasledoval a likvidoval kresťanov), a aj keď (by) bol jeho postoj k Židom problematický, potom bol rozhodne odčinený.
Otázka mučeníctvo
Niektoré spory, z hľadiska cirkvi vyvolala tiež otázka jeho svätorečenia ako mučeníka, ku ktorému Ján Pavol II. pristúpil. Kým svätorečenie problém nebol (človek nemusí byť mučeník, aby bol svätorečený), vyhlásenie za mučeníka bolo považované za sporné, pretože zo striktného hľadiska nebol zavraždený pre svoju vieru.
Film a televízia
Život za život-Maximilián Kolbe (Życie za życie. Maksymilian Kolbe) 1991 - film poľského režiséra Krzysztofa Zanussiho.

Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCal

Modernizmus sa snaží všetko zlúčiť, uzavrieť prímerie s nepriateľmi Cirkvi, najmä duchom slobodomurárstva.. Boj sv.Maximiliána bol jasne súčasťou vojny proti modernizmu. Jeho úsilie sa sústredilo najmä na pomocníka modernizmu vo svetskej oblasti, t.j. na slobodomurárstvo. Slobodomurári neskrývali svoju radosť zo záverov II.vatikánskeho koncilu, ktorý vydávali za svoje víťazstvo. Vernosť boju Nepoškvrnenej nevyhnutne vedie ku konfliktu s modernizmom. Ten, kto sa do tohto boja zapojí, si skôr alebo neskôr uvedomí, ako účinnými zbraňami sú omše sv. všetkých vekov a nemenné učenie Cirkvi, odovzdávané po stáročia z pokolenia na pokolenie, ktoré boli utlmené mračnom nejasností na II.vatikánskom koncile. A príklon k tradičnej omši a náuke nutne vedie ku konfliktu s vnútornými nepriateľmi Cirkvi.
Biskup Bernard Fellay [generálny predstavený FSSPX] nedávno hovoril o tom, že to je vernosť františkánov Nepoškvrnenej sv.Maximiliánovi Kolbemu, čo ich približuje pohľadu tradičných katolíkov a vyvoláva spor so silami, ktoré ovládajú najvyššie miesta v Cirkvi:
"Je to veľmi zaujímavé, pretože Maxmilián Kolbe chcel bojovať pre Nepoškvrnenú, bojovať skrze nepoškvrnenú, išlo mu o víťazstvo Boha nad Božími nepriateľmi, skutočne to tak môžeme vyjadriť, najmä nad slobodomurármi. Z tohto pohľadu je to veľmi zaujímavé. Tento boj proti svetu, proti duchu tohto sveta, je [tj františkánmi Nepoškvrnenej], možno povedať, zo samej podstaty približuje nám, pretože vstúpiť do boja proti svetu v sebe niekde zahŕňa kríž. Zahŕňa to večné zásady Cirkvi, to, čomu sa hovorí kresťanský duch. Tento kresťanský duch je nádherne vyjadrený v starej omši, v tridentskej omši. Takže keď Benedikt XVI. vydal svoje motu proprio, vďaka ktorému sa táto omša stala ľahšie dostupnou, rozhodla sa táto kongregácia na svojej kapitule, inými slovami z rozhodnutia celej kongregácie, vrátiť k starej omši, čo sa skutočne plošne stalo, hoci si uvedomovali, že budú mať rad problémov, pretože spravujú farnosti. Ale tieto problémy neboli neprekonateľné. Pár z nich si tiež začalo klásť isté otázky ohľadom koncilu.
Výsledkom bolo, že niektorí nespokojenci, v podstate hŕstka, ak zvážime celkový počet, snáď tucet, sa obrátili do Ríma s protestom, v ktorom vyhlasovali: "Chcú nám vnútiť starú omšu, útočia na koncil."
Sily modernizmu nemôžu zničiť Cirkev a posvätnú tradíciu. Bráni im v tom prísľub Pána Ježiša, že nebude premožená. A tak ani Herodes nemohol zabiť Pána Ježiša skôr, než sa naplnil čas jeho vykupiteľskej obete. Herodes však mohol dať priechod svojmu hnevu a vyliať si zlosť na nevinných a bezbranných, ktorí boli blízki Spasiteľovi, teda v blízkosti Betlehema.
Františkáni Nepoškvrnenej sú v istom zmysle práve ako sväté neviniatko. Nie sú tradicionalisti, ale, ako poznamenal biskup Fellay, sú blízki tomu brániť tradíciu jasne a dôsledne. V posledných rokoch františkáni Nepoškvrnenej smerovali k tomu, aby sa obrodil v plne tradičné katolícke spoločenstvo. Nachádzajú sa na ranom stupni takejto premeny, pretože nabádajú k širokému slúženiu tradičnej liturgie a s otvorenou mysľou premýšľajú o II.vatikánskom koncile a o tom, aké dôsledky mal pre boj v mene Nepoškvrnenej. Aby bolo jasno, stále zatiaľ okrem toho používajú tiež nový omšový poriadok.
Sily modernizmu, neschopné vykoreniť tradíciu v Cirkvi a po tom, čo zlyhal pokus polapiť do pasce (ako sa s odstupom javí kanonická regularizácia) FSSPX, sa teraz snaží zničiť podstatu františkánov Nepoškvrnenej, lebo im práve tu hrozila porážka.

Františkáni Nepoškvrnenej boli založení v roku 1970, zhodou okolností v rovnakom roku ako FSSPX, a postupom času sa rozrástli o kňaza, sestry a terciárov, založili knižnice, vlastné vydavateľstvo a ďalšie aktivity. V roku 1990 sa stali inštitútom diecézneho práva a následne boli Jánom Pavlom II. povýšení do práva pápežského. Dnes majú cez päťsto členov na šiestich kontinentoch. Hoci pred motu proprio Summorum Pontificum prijali za svoj nový omšový poriadok, zostali františkáni Nepoškvrnenej verní františkánskej charizme v duchu sv.Maximiliána. Často sa zápalom hovoria o Panne Márii Prostrednici všetkých milostí (náuke, ktorú II.Vatikánsky koncil zmietol zo stola) a o jej spoluvykupitelskej role. Onedlho po vydaní Summorum Pontificum sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli väčšinou hlasov kapituly prijať a podporovať tradičné liturgie, hoci jednotlivým kňazom bolo dovolené slúžiť naďalej podľa nového omšového poriadku. Avšak aj tento umiernený postoj bol pre modernizmus príliš a vatikánske úrady sa po sťažnostiach niekoľkých nespokojencov rozhodli konať.
Pripomeňme, že desiatky rokov hierarchia prehliadala vážne obvinenia z homosexuálneho zneužívania chlapcov kňazmi. Previnilci boli chovaní ako v bavlnke, mali sa skryť a byť premiestňovaní do nových farností. Kardinál Law, ktorý po roky kryl previnilcov, nebol odvolaný, ale nakoniec sa sám dobrovoľne vzdal svojho úradu a dostal útulné miestečko v Ríme (kde mu nehrozí prípadné stíhanie zo strany amerických úradov).

http://whispersintheloggia.blogspot.sk/2011/11/for-cardinal-law-end-of-line.html

Kongregácia pre náuku viery šetrila situáciu v ženských rehoľných rádoch v USA a zistila šokujúce dôkazy o závažných priestupkoch proti vierouke a morálnemu učeniu Cirkvi, a aj keď prebehli nejaké rokovania s predstaviteľkami poriadkov, tak nad žiadnym spoločenstvom nebol ustanovený dohľad, žiadna predstavená nebola zbavená svojho úradu.
Žiadny apoštolský komisár nebol ustanovený ani nad diecézou Los Angeles, keď skončila v konkurze kvôli mnohým miliónovým odškodneniam vyplácaným obetiam zneužívania.
A teraz, keď sa niekoľkým kňazom františkánom Nepoškvrnenej nepáči rozhodnutie, na ktorom sa všeobecne zhodla celá ich kongregácia, a sťažujú sa, že cítia tlak, aby slúžili tradičné omše, hoci tak v skutočnosti nemusia robiť, aká je reakcia Vatikánu? Siahne po zbrani hromadného ničenia.
Pozrime sa na nasledujúce disciplinárne kroky, ktoré boli doteraz vykonané a ktoré nemožno označiť inak, ako za nemravné a nespravodlivé prenasledovanie:
1. Riadne zvolení predstavení františkánov Nepoškvrnenej, vrátane generála otca Stefana Márii Manelliho, boli okamžite odstránení a nahradení Vatikánom

dosiahnutým apoštolským komisárom otcom Fidenziom Volpim OFMCap.
2. Osemdesiatročný otec Manelli bol podľa niektorých správ umiestnený do "domáceho väzenia" a má zakázané prijímať návštevy alebo sa s kýmkoľvek stýkať.
3. Otec Volpi v priamom rozpore nielen s prirodzeným a božským právom, ale aj pozitívnym právom vyjadreným v Summorum Pontificum zakázal kňazom františkánov
Nepoškvrnenej slúžiť tradičnú omšu.
4. Otec Volpi prevzal správu nad celým majetkom františkánov Nepoškvrnenej.
5. Otec Volpi zavrel až do odvolania seminár františkánov Nepoškvrnenej.
6. Otec Volpi rozhoduje, či seminaristi, ktorí už začali štúdia, môžu pokračovať ďalej. V prípade súhlasu budú poslaní do ním určených seminárov, ktoré nie sú
pod vedením františkánov Nepoškvrnenej.
7. Otec Volpi pre tento rok zrušil diakonské a kňazské svätenie.
8. Otec Volpi nariadil, že až budú svätenia opäť povolené, všetci existujúci kandidáti musia osobne vyhlásiť, že prijímajú:
a) nový omšový rítus ako autentické vyjadrenie liturgickej tradície Cirkvi a tým aj františkánskej tradície;
b) dokumenty II. vatikánskeho koncilu v zhode s autoritou, ktorú im prisudzuje magistérium.
9. Kandidát, ktorý tieto podmienky neprijme, bude ihneď prepustený.
10. Každý člen musí jasne a písomne ? potvrdiť svoj súhlas, že bude ďalej pokračovať v Mariánskej - františkánskej charizme kongregácie v duchu sv.Maximiliána M. Kolbeho podľa nariadenia týkajúcich sa zasväteného života obsiahnutých v dokumentoch II.vatikánskeho koncilu.
11. Otec Volpi pozastavil v Taliansku činnosť skupín Misie Nepoškvrnenej Prostrednice, ktoré združujú laikov žijúci v duchu františkánov Nepoškvrnenej, kým tieto skupiny oficiálne neuznajú novú autoritu, teda otca Volpiho.
12. Otec Volpi pozastavil činnosť tretieho rádu františkánov Nepoškvrnenej a doteraz nie je jasné, či bude obnovená. Otec Volpi len vydal vyhlásenie, že ustanoví troch duchovných, na ktorých sa môžu terciármi obracať s prípadnou žiadosťou o objasnenie.
13. Otec Volpi pozastavil činnosť nakladateľstvo františkánov Nepoškvrnenej "Casa Mariana Editrice", ktoré vydáva knihy o liturgie, teológiu a II.vatikánsky koncil s ľahkými sympatiami k tradičnému katolíckemu pohľadu.
Uvedený zoznam vyráža dych. Keď niektorí kňazi a biskupi kryli zneužívanie detí, bol nad majetkom niektorých z takýchto diecéz ustanovený dohľad? Bol snáď uzavretý niektorý zo seminárov, kde dochádzalo k šíreniu či dokonca vychvaľovaniu homosexuality? Boli zrušená niektoré vysviacky, aby sa preukázalo, či dotyční nie sú pedofilmi? Zakázal niekto P. Hansi Kung alebo jemu podobným šíriť knihy, ktoré spochybňujú učenie Cirkvi, ako je napr telesné zmŕtvychvstanie Pána Ježiša?
Odpoveď znie: nie. Namiesto toho sú najzávažnejšiemu prenasledovaniu vystavení františkáni Nepoškvrnenej za to, že si vážia katolícku tradíciu.
Keď sa o celej udalosti rozpísala talianska tlač, otec Volpi odpovedal listom, v ktorom obhajoval svoje kroky. Akého zločinu sa teda mali františkáni Nepoškvrnenej dopustiť, že si zaslúžili tak prísne opatrenia? Niektorí nemenovaní "rehoľníci" sa sťažovali na "skryto lefebvristické a rozhodne tradicionalistické smerovanie" u františkánov Nepoškvrnenej, pričom generálny predstavený otec Manelli "už odmietal konštruktívny dialóg" s týmito bližšie nemenovanými rehoľníkmi.


http://www.preghiereagesuemaria.it/sala/padre%20pio%20e%20l'angelo%20custode%20intervista.htm

Ďalší ex post facto sťažnosť sa týkala údajného pokusu o prevod majetku po tom, čo bol u františkánov Nepoškvrnenej menovaný apoštolský komisár. (Aj keby snáď k niečomu podobnému po dosadení otca dôvodom na jeho ustanovenia.)
Tu to máme! Jediným zločinom, ktorý vyžaduje prísne potrestanie, je dnes "skrytý lefebvrismus" (nech už to znamená čokoľvek), mať "tradicionalistické smerovanie" a odmietať pokračovať v "konštruktívnom dialógu" s podriadenými, ktorí nie sú spokojní s legitímnym rozhodnutím svojej kongregácie.
Trestné právo Cirkvi sa v posledných päťdesiatich rokoch podľa všetkého upriamilo na "K tradicionalistom sa ani nepriblížiš".
Môžeš zneužívať deti, kázať a písať herézy, zatvárať oči nad zločinmi a stále budeš tešiť vľúdnemu zaobchádzanie. Opováž sa ale mať " tradicionalistické smerovanie", potom si vyradený. Stojí za povšimnutie, že všetky kroky otca Volpiho od jeho ustanovenia len potvrdzujú to, čo predpovedal arcibiskup Lefebvre v roku 1974, že sa stane, ak vyhovie požiadavke pápeža Pavla VI. o ustanovení komisára nad FSSPX, seminárom v ECON a priori. Arcibiskup odmietol, pretože, ako vyhlásil, v takom prípade dôjde k zatvoreniu seminára, seminaristi budú nútení vstúpiť do seminárov, kde sa vyučujú novoty, omše budú zakázané a veriaci, ktorí sa spoliehajú na FSSPX,
zostanú opustení..
Opäť sa ukázala zákonnosť arcibiskupovej prezieravosti. To, čo sa stalo františkánom Nepoškvrnenej, by sa mohlo v roku 1974 stať FSSPX, keby arcibiskup ustúpil.
Kde by dnes bola tradičná omša, keby k tomu došlo? Nebol by ani indultom v roku 1984, ani v roku 1988, žiadne Summorum Pontificum, žiadne Kňazské bratstvo sv. Petra (pretože by nebolo ani žiadne FSSPX, od ktorého by sa odštiepilo) atď.
Čo majú františkáni Nepoškvrnenej robiť?
To, čo každý, kto čelí nespravodlivému útlaku,
najmä ak si to vyžaduje česť Boha a vlastná spása alebo spása druhých - úctivo odmietnuť splniť nespravodlivé a nezákonné príkazy. Františkáni Nepoškvrnenej by mali jednoducho pokračovať vo svojom diele, ktoré neschválil nikto iný ako pápež Ján Pavol II. Františkáni Nepoškvrnenej sú schválená kongregácia. Prevrat, ktorý sa u nich odohral, je nespravodlivý a nezákonný, pretože sa nedopustili žiadneho zločinu. Nech pokračujú v boji Nepoškvrnenej a slúžia tradičnú omšu, pričom sa môžu odvolať na autoritu pápeža Benedikta XVI, ktorý v Summorum Pontificum uvádza:
"Pri omšiach slávených bez účasti ľudu môže ktorýkoľvek kňaz latinského obradu, nech svetský alebo rehoľný, užívať buď Rímsky misál vydaný blahoslaveným pápežom Jánom XXIII. v roku 1962 [...]. Na slávenie svätej omše, ako je uvedené v článku 2, môžu mať prístup - pri zachovaní všetkého, čo je podľa práva treba - aj veriaci, ktorí si to z vlastných pohnútok želajú (článok 2 a 4).
Inštitúty zasväteného života alebo Združenie apoštolského života, či pápežského alebo diecézneho, ak pri bohoslužbách konventuálnych, v spoločenstve chcú vo vlastných kaplnkách usporiadať slávenia svätej omše podľa rímskeho misála vydaného v roku 1962, je im to dovolené. Ak chce jednotlivé spoločenstvo alebo celý inštitút či Združenie konať takéto slávenie často, väčšinou alebo trvalo, nech v tejto veci rozhodnú vyšší predstavení podľa právnych noriem, zákonov a osobitných ustanovení (článok 4). "

Aj keby sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli slúžiť stále výlučne tradičnú omšu, môžu tak urobiť, pokiaľ o tom v zhode s vnútornými stanovami rozhodnú predstavení. Tí však ani nešli tak ďaleko, len ju podporovali a uľahčili k nej prístup.
Františkáni Nepoškvrnenej sa nedopustili žiadneho zločinu, ktorý by ospravedlňoval pozastavenie ich štúdií a formácie. Sú inštitútom schváleným najvyššou autoritou Cirkvi, a ak je takéto schválenie udelené, môže byť odňaté iba z oprávneného dôvodu.
"Skrytý lefebvrismus" alebo "tradicionalistické smerovanie" nie sú nič iné ako zámienky uvarené z vody, postupom hodným totalitných režimov minulého storočia. Všetky tieto tresty sú z pohľadu prirodzeného, božského aj pozitívneho cirkevného práva neplatné. Sv.Tomáš Akvinský v zhode so sv.Augustínom poznamenáva, že nespravodlivý zákon nie je vôbec žiadnym zákonom, ale skôr prejavom násilia. Možno že sú dočasné statky františkánov Nepoškvrnenej navždy stratené, ale trebars je to obeť, ktorú Nepoškvrnená vyžaduje od svojich detí, aby jej preukázali svoju vernosť v boji proti slobodomurárstvu a modernizmu. Veď to sú predsa františkáni! Vari by hrešila matka jedného zo svätých neviniatok, keby neposlúchla nespravodlivé Herodesove nariadenia a odviezla svoje dieťa z Betlehema? Previnila by sa snáď neposlušnosťou? Samozrejme že nie. Nemala žiadnu povinnosť podrobiť sa nespravodlivému prenasledovaniu.
Mohlo by sa zdať, že toto prenasledovanie františkánov Nepoškvrnenej je snáď znamením konečnej bitky, konečného útoku modernizmu proti Cirkvi zvnútra. Sestra Lucia z Fatimy pred niekoľkými desaťročiami vyhlásila, že sa diabol chystá zviesť rozhodujúcu bitku proti silám Nepoškvrnenej.
Zároveň varovala, že zasvätené osoby stoja v strede tejto bitky. Prevzaté z remnantnewspaper.com. Skrátené. Preložil KT.







 Arcibiskup Marcel Lefebvre

Marcel-François Lefebvre (29. novembra 1905, Tourcoing - 25. marca 1991, Martigny) bol francúzsky arcibiskup, predstaviteľ katolíckeho tradicionalizmu a zakladateľ Kňazského bratstva sv.Pia X.
Život
Narodil sa ako tretí potomok z celkom ôsmich detí. Vyrastal v katolíckom prostredí, jeho matka Gabrielle Lefebvre bola členkou III.rádu svätého Františka, a už od mladosti bol pripravovaný na kňazskú dráhu. Roku 1923 vstúpil do kňazského seminára. Po ukončení štúdií bol vysvätený na kňaza a rok pôsobil ako vikár v Marais de Lomme. Neskôr pôsobil ako profesor dogmatiky a exegese na seminári v Libreville. Od roku 1934 seminár viedol. Po dvoch rokoch bol poverený vedením misie v Dangile.
Za 2. svetovej vojny pôsobil v Afrike, jeho otec René Lefebvre bol vo Francúzsku zatknutý za účasť v odboji a neskôr zomrel v koncentračnom tábore v Sonnenburgu. V roku 1945 bol povolaný späť do Francúzska, ale vydržal tam len 18 mesiacov, pretože bol menovaný apoštolským vikárom v Dakare. Po roku pôsobenia bol už apoštolským delegátom pre celú francúzsky hovoriacu Afriku. V roku 1955 sa stal prvým arcibiskupom v Dakare. Počas jeho pôsobenia v Senegale výrazne napomohol rozvoju kresťanstva v tejto krajine.
V roku 1962 opustil na želanie Jána XXIII. Dakarskú diecézu a stal sa biskupom v Tulle a titulárnym arcibiskupom. Avšak už po pol roku bol zvolený za generálneho predstaveného kongregácie Otcov sv. Ducha. Veľký zlom v jeho živote predstavoval Druhý vatikánsky koncil, kde sa výrazne angažoval na strane tradičných katolíkov a proti "protestantizaci" cirkvi. Po koncile zostal generálnym predstaveným Otcov sv. Ducha, roku 1968 sa svojej funkcie pre nemožnosť obhajovať tradičnú náuku vzdal. Pôsobil ďalej ako predseda komisie pre africké katechizmy.
Vo veku 65 rokov vypracoval stanovy kňazského združenia, ktorého úlohou je výchova a pastorácia kňazov. Kňazské bratstvo sv.PiaX. bolo založené na sviatok Všetkých svätých v roku 1970. Už od svojho založenia bolo Bratstvo kritizované niektorými liberálmi z radov cirkvi, najviac asi kardinálom Villotte.

V roku svojho založenia bolo sídlo Bratstva presunuté z Fribourgu do Econ. Vo Fribourgu sa Bratstvo pokúsil zrušiť tamojší biskup Pierre Mamie, ale tento úkon nebol v súlade s cirkevným právom, pretože takéto zrušenie by mohlo byť urobené iba z Vatikánu.
V priebehu rokov sa začalo Kňazské bratstvo sv. Pia X. šíriť do ďalších krajín a vysvätili rad kňazov. V roku 1983 zložil Msgre Lefebvre svoju funkciu a uviedol do nej svojho nástupcu Franza Schmidberger.

Keďže hrozilo, že sa nenájde biskup, ktorý bol po jeho smrti vykonával vysviacky, žiadal Jána Pavla II. o vysvätenie nových biskupov. K dohode nedošlo a tak 30.júna 1988 rozhodol vysvätiť štyroch nových biskupov, aby mohli pokračovať v jeho diele, aj bez súhlasu zhora. Vysviacka sa konala 30. júna 1988 za účasti biskupa Castra Mayera ako spolusvätiteľa a štyroch brazílskych kňazov, ktorí ho sprevádzali. Novo vysvätení biskupi boli oprávnení udeľovať iba svätenia, jurisdikciu im Lefebvre, aby sa nedopustil schizmy, neodovzdal.
Kňazské bratstvo sv. Pia X. zastáva názor, že toto svätenie nemusí znamenať exkomunikáciu a schizmu s katolíckou cirkvou, avšak zodpovední predstavitelia katolíckej cirkvi konštatovali už 1. júla toho istého roku, že daný čin znamená automatickú exkomunikáciu Lefebvra aj spolusvätiteľa. Pápež Ján Pavol II. v apoštolskom liste Ecclesia Dei vtedy vyhlásil, že dôsledkom vedomej spolupráce s bratstvom je exkomunikácia. V roku 2009 pápež Benedikt XVI. exkomunikáciu biskupov FSSPX zrušil.
 

Nerozlišujúca poslušnosť je hriechom
Rozhovor s arcibiskupom Marcelom Lefebvrom

(Nasledovný rozhovor s arcibiskupom mal byť publikovaný v roku 1978 v katolíckej tlači pokiaľ by Konferencia biskupov USA nehrozila exkomunikaciou za jeho publikovanie. V skutočnosti biskupi zakázali akémukoľvek katolíckemu médiu zverejniť tento rozhovor s Arc. Lefebvrom. Interview bolo publikované na talianskej tradicionalistickej webstránke “Tradizione – Cattolicesimo & Politica” Upravená verzia interview bola publikovaná v týždenníku The Spotlight vo Washingtone D.C. vo vydaní 18.Júla 1988.) http://www.tradizione.biz/forum/viewtopic.php?p=218457#2184577  

Diskutovali ste a zúčastnili ste sa na rokovaniach druhého vatikánskeho koncilu, však?
Áno.

Nepodpísali ste a nesúhlasili so závermi tohto koncilu?
Nie. V prvom rade nepodpísal som všetky dokumenty druhého vatikánskeho koncilu kvôli posledným dvom. Nepodpísal som prvý zaoberajúci sa „Náboženstvom a slobodou“ a druhý týkajúci sa „Cirkvi v modernom svete“. Ten druhý je podľa môjho názoru najviac orientovaný smerom k modernizmu a liberalizmu.

Ste v nemilosti nielen pre nepodpísanie dokumentov, ale aj pre ich verejné kritizovanie?
Áno. V knihe ktorú som vydal vo Francúzsku obviňujem koncil z chýb v týchto rozhodnutiach a predkladám všetky podklady, na základe ktorých útočím na stanoviská koncilu, najmä na dve rozhodnutia týkajúce sa otázok náboženstva a slobody a „Cirkvi v modernom svete“.

Boli ste proti týmto uzneseniam?
Pretože tieto dve rozhodnutia sú inšpirované liberálnou ideológiou, ktorú nám predošlí pápeži popisovali takpovediac ako náboženskú voľnosť chápanú a propagovanú slobodomurármi, humanistami, modernistami a liberálmi.

Prečo s nimi nesúhlasíte?
Táto ideológia tvrdí, že všetky kultúry sú si rovné, že všetky náboženstvá sú si rovné, že neexistuje jedna a jediná pravá viera. Všetko toto vedie k zneužitiu a zvráteniu slobody myslenia. Všetky tieto zvrátenosti slobody, ktoré boli odsudzované v priebehu storočí všetkými pápežmi boli teraz prijaté druhým vatikánskym koncilom.

Kto tieto rozhodnutia zaviedol na program koncilu?
Verím, že bolo množstvo kardinálov, ktorým asistovali experti na teológiu, ktorí súhlasili s liberálnymi myšlienkami. Kto napríklad? Kardinál [Joseph] Frings z Nemecka, kardinál [Franz] Koenig z Rakúska. Tieto osobnosti sa už pred koncilom stretli a diskutovali o uvedených rozhodnutiach a bolo ich presným cieľom robiť kompromisy so sekulárnym svetom, pretaviť myšlienky osvietencov a modernistov do cirkevných doktrín.

Podporovali americkí kardináli tieto myšlienky a rozhodnutia?
Momentálne si na ich mená nespomínam, boli tam niektorí. Avšak hnacou silou v prospech týchto rozhodnutí bol otec John Courtney Murray.

Akú rolu tam zohral?
Veľmi aktívne sa zapájal počas všetkých rokovaní a počas prípravy týchto dokumentov.

Oznámili ste pápežovi (Pavlovi VI) svoje obavy a znepokojenie týkajúce sa týchto rozhodnutí?
Rozprával som sa s pápežom. Vystúpil som pred koncilom. Urobil som tri verejné námietky, dve z nich som predložil sekretariátu. Tým bolo podaných celkovo 5 námietok proti týmto rozhodnutiam druhého vatikánskeho koncilu. V skutočnosti sa zdvihla taká vlna odporu proti týmto rozhodnutiam, že sa pápež pokúsil zostaviť komisiu s cieľom zmieriť jednotlivé názorové strany v rámci koncilu. Mali v nej byť traja členovia, z ktorých jedným som bol ja. Keď sa liberálni kardináli dozvedeli, že moje meno bolo na zozname členov komisie, išli za sv. Otcom a povedali mu priamo, že nesúhlasia s touto komisiou a nebudú akceptovať moju účasť na zasadnutí tejto komisie. Tlak na pápeža bol taký veľký, že tento sa svojej myšlienky vzdal. Urobil som všetko čo sa dalo, aby som zastavil tieto rozhodnutia, ktoré považujem za protikladné a deštruktívne voči katolíckej viere. Koncil bol zvolaný legitímne, ale bolo tomu tak preto, aby sa všetky tieto myšlienky presadili.

Podporovali Vás aj iní kardináli?
Áno, kardinál [] Ruffini z Palerma, kardinál Giuseppe Siri z Janova a kardinál Antonio Caggiano z Buenos Aires.

Podorovali Vás aj nejakí biskupi?
Áno, veľa biskupov podporovalo moje stanovisko.

Koľko biskupov?
Bolo to viac ako 250 biskupov. Dokonca sa sformovali do skupiny za účelom obrany katolíckej viery.

Čo sa stalo s týmito všetkými podporovateľmi?
Niektorí zomreli, niektorí sú rozptýlení po svete, mnoho z nich ma v srdci podporuje ale boja sa stratiť pozície, ktoré cítia, že by boli vhod neskôr.

Podporuje Vás niekto dnes? (V roku 1978 pozn. prekl.)
Áno, napríklad biskup Pintonello z Talianska, biskup de Castro Mayer z Brazílie. Mnoho iných biskupov a kardinálov ma často kontaktuje, aby vyjadrili svoju podporu, ale momentálne chcú ostať v anonymite.

A čo biskupi, ktorí nie sú liberáli, ale napriek tomu Vás kritizujú a oponujú?
Ich odpor je založený na nepresnom chápaní poslušnosti voči pápežovi. Je to pravdepodobne dobre mienená poslušnosť, ktorá siaha až k ultramontánnej poslušnosti z minulého storočia, ktorá v tom období bola dobrá, pretože pápeži boli dobrí. Avšak dnes je to slepá poslušnosť, ktorá má málo spoločné s praktizovaním a prijímaním pravej katolíckej viery.
Hierarchia cností začína s troma teologickými čnosťami viery, nádeje a lásky, nasledovaná štyrmi hlavnými čnosťami spravodlivosti, miernosti, rozvážnosti a statočnosti. Poslušnosť je odvodená od hlavnej čnosti spravodlivosti. Preto má ďaleko od prvého miesta v hierarchií čností. Niektorí biskupi nechcú vzbudiť ani najmenšie zdanie, že oponujú sv. Otcovi. Chápem ako sa cítia. Zjavne je to veľmi nemilé, ak nie veľmi bolestivé.

Snažíte sa tým naznačiť, že Sv. Otec prijíma tieto vyššie uvedené myšlienky?
Áno prijíma. Ale nie je to len sv. otec. Je to celkový trend. Už som spomenul mená niektorých kardinálov, ktorí zastávajú tieto myšlienky. Pred viac ako storočím tajné spoločnosti, osvietenci, humanisti, modernisti a iní, o ktorých máme teraz mnoho spisov a dôkazov, sa pripravovali na vatikánsky koncil, do ktorého chceli prepašovať vlastné myšlienky humanistickej cirkvi.

Naznačujete, že niektorí z kardinálov by mohli byť členmi takýchto tajných spoločností?
V tomto štádiu nie je veľmi dôležité či sú alebo nie sú. Čo je veľmi dôležité a vážne, je fakt, že všetky zámery a ciele jednajú tak, ako by boli zástupcami alebo služobníkmi tajných humanistických spoločností.

Naznačujete, že títo kardináli prijali takéto myšlienky slobodne, alebo im boli poskytnuté chybné informácie alebo boli podvedení alebo všetko dohromady?
Myslím, že humanistické a liberálne myšlienky sa rozšírili počas 19. a 20. storočia. Tieto sekulárne myšlienky boli rozširované všade, tak v štátoch ako aj v cirkvi. Tieto myšlienky prenikli aj do seminárov a skrz Cirkev a dnes sa Cirkev zobúdza a zisťuje, že je v zvieracej kazajke liberalizmu. Preto sa stretávame s liberálnym vplyvom, ktorý prenikol všetkými vrstvami svetského života počas posledných dvoch storočí priamo vo vnútri Cirkvi. Druhý vatikánsky koncil bol skonštruovaný liberálmi, bol to liberálny koncil, pápež je liberál (v r. 1978 pozn. prekl.) a tí čo ho obklopujú sú liberáli.

Naznačujete, že pápež je liberál? [pravdepodobne sa tu jedná o Pavla VI. – v čase rozhovoru v r. 1978 sa na pápežskom stolci vystriedali postupne Pavol VI., Ján Pavol I. a Ján Pavol II.]
Pápež nikdy nepoprel že je liberálom.

Kedy pápež uviedol, že je liberál?
Pápež uviedol pri viacerých príležitostiach, že bol naklonený modernistickým myšlienkam, naklonený kompromisu so svetom. Podľa jeho vlastných slov bolo nevyhnutné „postaviť most medzi Cirkvou a sekulárnym svetom“. Pápež povedal, že je potrebné prijať humanistické myšlienky, že je nevyhnutné o týchto myšlienkach diskutovať, že je potrebné viesť dialóg. V tomto momente
je potrebné uviesť, že dialógy sú v rozpore s doktrínou katolíckej viery. Dialóg predpokladá zbližovanie dvoch rovných a protistojacich strán, teda v žiadnom prípade nemá nič spoločné s katolíckou vierou. Veríme a prijímame našu vieru ako jedinú pravú vieru vo svete. Všetok tento zmätok končí v kompromisoch, ktoré ničia cirkevné doktríny, na nešťastie ľudstva a rovnako tak Cirkvi.

Uviedli ste, že poznáte dôvod poklesu návštevy bohoslužieb a nedostatku záujmu o Cirkev v dnešnej dobe, čo je údajne výsledok rozhodnutí druhého vatikánskeho koncilu. Je to pravda?
Nepovedal by som, že druhý vatikánsky koncil by bol schopný zabrániť tomu, čo sa deje v Cirkvi dnes. Modernistické myšlienky prenikli všade už dávno a toto nebolo dobré pre Cirkev. Ale je pravdou, že niektorí členovia duchovenstva tieto myšlienky vyznávali, tým myslím myšlienky zvrátenej slobody, v tomto prípade voľnosti. Myšlienka, že všetky pravdy sú si rovné, že ktokoľvek môže posúdiť teologicky čo chce, všetko toto sú vskutku humanistické myšlienky totálnej voľnosti bez akejkoľvek disciplíny v myslení, čo vedie k stanoviskám, že ktokoľvek si môže robiť čo chce. Všetko toto je absolútne v protiklade s našou katolíckou vierou.

Povedali ste, že väčšina týchto teologických poradcov a expertov iba predstiera, že zastupujú väčšinu ľudí, že v skutočnosti ľudia nie sú týmto liberálnymi teológmi zastupovaní. Môžete to vysvetliť?
Väčšinou ľudí myslím všetkých ľudí čo si čestne zarábajú na živobytie.
Myslím ľudí na zemi, ľudí zdravého sedliackeho rozumu v kontakte so skutočným svetom, pominuteľným svetom. Títo ľudia predstavujú väčšinu ľudí, ktorí uprednostňujú tradície a poriadok pred chaosom. Existuje hnutie všetkých týchto ľudí po celom svete, ktoré sa pomaly spája do úplnej opozície k zmenám ich náboženstva, ktoré boli urobené v ich mene. Títo ľudia dobrej vôle boli tak traumatizovaní týmito dramatickými zmenami, že teraz odmietajú chodiť na bohoslužby. Keď prídu do modernistického kostola nestretávajú sa s tým čo je sväté, mystickým charakterom Cirkvi, všetkým čo je skutočne božské. Čo vedie k Bohu je božské a oni viac nestretávajú Boha v týchto kostoloch. Prečo by mali prísť na miesto kde Boha niet?
Ľudia to vnímajú veľmi dobre a liberálni kardináli a ich poradcovia vážne podcenili lojalitu väčšiny ich pravej viere. Ako inak by ste vysvetlili, že akonáhle otvoríme tradicionalistický kostol alebo kaplnku, každý sa do nej ponáhľa odvšadiaľ? Máme iba stále priestory. Sv. omše sa slúžia počas celého dňa, aby sme vyhoveli veriacim.

Prečo?
Pretože títo ľudia nachádzajú znova to, čo cítia, že potrebujú: posvätné, mystické, úctu k svätému. Napríklad na letisku ste videli rozličných ľudí, ktorí neprišli kvôli mne, prichádzať ku kňazom, ktorí ma tam čakali a ľudia im potriasali rukou – úplne cudzí ľudia.

Prečo?
Pretože tam kde ľudia nájdu kňaza, skutočného kňaza, kňaza ktorý sa správa ako kňaz, ktorý sa oblieka ako kňaz, sú k nemu okamžite priťahovaní a nasledujú ho.
Toto sa deje tu v Spojených Štátoch, deje sa to v Európe a všade na svete. Ľudia na ulici, ktorí prichádzajú pozdraviť kňaza, prichádzajú mu z ničoho nič poblahoželať a povedať mu ako sú radi, že vidia skutočného kňaza, povedať mu, že sú radi, že ešte existujú nejakí kňazi.

Naznačujete, že oblečenie a rúcho robí nejaký rozdiel v kvalite kňaza?
Rúcha a šaty sú samozrejme iba symbol, ale to čo predstavujú je to, čo ľudí priťahuje, samozrejme nie symbol samotný.

Prečo, ako sa zdá, prikladáte takú dôležitosť rituálom Tridentskej svätej omše?
Určite netrváme na rituáloch iba pre ne samotné, ale berieme ich iba ako symbol našej viery. V tomto kontexte veríme, že sú dôležité. Avšak bola to podstata a nie rituály Tridentskej omše čo bolo odstránené. (pozn. pápež Pavol VI. pripustil, po tom čo uviedol Novú omšu, že Tridentská sv. omša sa datuje päť a viac storočí do minulosti a živila vieru bezpočtu svätých.)

Môžete byť konkrétnejší?
Nové modlitby počas Ofertória nevystihujú katolícky pojem obetovania.
Jednoducho vyjadrujú len koncept obyčajnej účasti na chlebe a víne. Napríklad Tridentská sv. omša adresovala Bohu modlitbu „Prijmi ó, svätý Otče, nebeský a večný Bože, túto nepoškvrnenú obetu, ktorú ti predkladá Tvoj nehodný služobník, môj živý a pravý Bože, na uzmierenie za moje nespočítateľné hriechy, urážky a nedbalosť“. Nová omša hovorí „Obetujeme ti tento chlieb ako chlieb života.“ Nie je tam ani zmienky o obetovaní a obeti. Ten text je vágny a nepresný, inklinuje k dvojznačnosti a bolo ním zamýšľané to, aby bol akceptovateľný pre protestantov. Je však neakceptovateľný pre pravú katolícku vieru a doktrínu. Jeho podstata bola zmenená v prospech zmierenia a kompromisov.

Prečo ako sa zdá uprednostňujete latinskú svätú omšu pred sv. omšou v ľudových jazykoch ako bola schválená druhým vatikánskym koncilom?
V prvom rade otázka latinskej omše je druhoradou otázkou, za istých okolností. Avšak z iného uhla pohľadu je to veľmi dôležitá otázka.
Je dôležitá pretože je to cesta akou ustáliť slová našej viery, katolíckych dogiem a doktrín. Je to cesta, ktorou sa nezmení naša viera pretože prekladmi, ktoré môžu ovplyvniť tieto latinské slová, nemusí byť vyjadrená presne pravda našej viery tak, ako je vyjadrená a zakotvená v latinčine. Je to vskutku veľmi nebezpečné, pretože sa môže milimeter po milimetri stratiť viera samotná. Tieto preklady neodrážajú presné slová premenenia. Tieto slová sú v ľudových jazykoch zmenené.

Môžete uviesť nejaký príklad?
Áno, napríklad v národných jazykoch sa hovorí že Predrahá Krv bola vyliata „za všetkých“, kým v latinskom texte (dokonca aj v tom poslednom revidovanom znení) sa hovorí že
Predrahá Krv bola vyliata „za mnohých“ a nie „za všetkých“. Všetci a mnohí to je rozhodne rozdiel. Toto je však iba malý príklad, ktorý poukazuje na nepresnosti súčasného prekladu. (Pozn.: Viacero pápežov vysvetľovalo tento rozdiel: „za všetkých“ hovorí o dostatku Kristovej Krvi na spásu nás všetkých, ale
On (Kristus) na poslednej večeri zvolil výraz „za mnohých“ z dobrého dôvodu, aby tak poukázal na výdatnosť/účinnosť Jeho Predrahej Krvi, ktorá prostredníctvom svätej omše v skutočnosti zachráni mnohých, nie všetkých. Viď Katechizmus tridentského koncilu).

Môžete citovať preklad, ktorý by vyslovene protirečil katolíckym dogmám?
Áno. Napríklad
v latinskom texte je Panna Mária označovaná ako „Semper Virgo“ teda „vždy panna“. Vo všetkých moderných prekladoch bolo slovo „vždy“ vymazané. To je veľmi závažné, pretože je veľký rozdiel medzi „panna“ a „vždy panna“. Je nanajvýš nebezpečné pohrávať sa s prekladmi tohto typu. Latinčina je takisto dôležitá na zachovanie jednoty Cirkvi, pretože keď človek cestuje, a ľudia cestujú dnes viac a viac do cudziny, je pre neho dôležité nájsť rovnaké odozvy ako počúvajú od kňaza doma, či už je to v USA, Južnej Amerike, Európe alebo akejkoľvek inej časti sveta. Sú doma v hociktorom (katolíckom) kostole. Je to ich katolícka omša čo sa slúži. Od detstva vždy počúvali latinské slová, ich rodičia pred nimi taktiež a rovnako ich starí rodičia pred nimi. Je to identifikačný znak ich viery. Dnes, keď ľudia idú do cudzieho kostola nerozumejú ani slovo. Naopak cudzinci čo prídu sem taktiež nerozumejú ani slovo. Čo je dobré na navštevovaní svätej omše v angličtine, taliančine či španielčine keď nikto nerozumie ani slovu?

Ale nerozumeli by všetci títo ľudia latinčine ešte menej? Aký je v tom rozdiel?
Rozdiel je, že latinčina na katolíckej svätej omši bola vždy vyučovaná prostredníctvom výuky náboženstva od detstva. Existovalo mnoho kníh o tejto tematike. Bola vyučovaná počas celých vekov, nie je to také zložité si zapamätať. Latinčina predstavuje presné vyjadrenie, ktoré bolo známe katolíkom po generácie. Vždy keď v kostole zaznieva latinčina okamžite to vytvára správnu atmosféru na velebenie Boha. Je to rozlišovací jazyk katolíckej viery, ktorý spája všetkých katolíkov po celom svete bez ohľadu na ich národné jazyky. Nie sú dezorientovaní alebo bezradní. Hovoria: „Toto je moja omša, toto je omša mojich rodičov, je to omša hodná nasledovania, je to omša nášho Pána Ježiša Krista, večná a nemenná Omša Svätá“. Preto z pohľadu jednoty je to veľmi dôležité symbolické pojivo, je to znak jednoty všetkých katolíkov. Ale ide o oveľa vážnejšie veci ako jednoduchú zmenu jazyka. Pod rúškom ekumenizmu ide o pokus o zblíženie (kompromisnícke a bezcenné) s protestantmi.

Aké máte o tom dôkazy?
Je to pomerne evidentné nakoľko bolo 5 protestantov (Pozn. v skutočnosti bolo vyslancov šesť), ktorí pomáhali pri reforme našej liturgie. Arcibiskup z Cincinnati, ktorý bol prítomný počas týchto rokovaní uviedol, že nielenže bolo týchto päť protestantov prítomných, ale zastávali aj veľmi aktívnu rolu v debate a podieľali sa priamo na reforme našej liturgie.

Kto boli títo protestanti?
Boli to protestantskí vyslanci zastupujúci rozličné protestantské denominácie, ktorí boli povolaní do Ríma, aby sa podieľali na reforme našej liturgie, čo priamo vedie k názoru, že za tým bol istý zámer. Boli to Dr. George, kanonik Jasper, Dr. Sheperd, Dr. Smith, Dr. Koneth a Dr. Thurian. Msgr. Bugnini (Pozn. hlavný autor „Novej omše“) tento zámer ani neskrýval. Veľmi jasne ho vyslovil. Povedal „Chystáme sa vytvoriť ekumenickú omšu tak, ako sme vytvorili ekumenickú Bibliu“. Všetko toto je veľmi nebezpečné, nakoľko je to naša viera na čo sa útočí. Keď protestant slúži rovnakú omšu ako my interpretuje texty odlišne nakoľko jeho viera je odlišná. Preto sa jedná o dvojznačnú omšu. Ide o pochybnú a viactvárnu omšu. Už to nie je katolícka svätá omša.

Akú ekumenickú bibliu ste mali na mysli?
Existuje ekumenická biblia vytvorená pred 2 – 3 rokmi (text je z roku 1978), ktorá bola uznaná mnohými biskupmi. Neviem či ju Vatikán verejne schválil, ale to jej používanie neobmedzilo nakoľko sa používa v mnohých diecézach. Napríklad pred dvoma týždňami biskup z Fribourgu vo Švajčiarsku prenechal protestantským pastorom výklad tejto ekumenickej Biblie pre všetky deti na katolíckych školách. Hodiny boli rovnaké pre katolíkov aj pre protestantov. Čo má takáto ekumenická Biblia spoločné so Slovom Božím? Keďže Slovo Božie nemožno meniť, všetko toto vedie iba k väčšiemu zmätku. Keď si pomyslím že Arcibiskup z Houstonu v Texase nedovolí katolíckym deťom byť birmovaný pokiaľ nepôjdu spolu s rodičmi a neabsolvujú 15 dňový kurz od miestneho rabína a miestneho protestantského duchovného… ak by rodičia odmietli poslať ich deti na takéto poučenie, potom by [deti] nemohli byť birmované. Musia predložiť podpísaný certifikát od rabína a protestantského kazateľa, že tak deti ako aj ich rodičia poctivo absolvovali poučenie a iba potom môžu deti byť birmované biskupom. Toto sú absurdity, pri ktorých skončíme ak sa vydáme cestou liberalizmu. A nielen toto, dnes dokonca voláme k budhistom a moslimom. Mnoho biskupov bolo zahanbených keď bol nedávno vyslanec pápeža prijatý ponižujúcim spôsobom moslimami.

Čo sa stalo?
Nepamätám si špecifické detaily, ale incident sa odohral v lýbijskom Tripolise, kde sa vyslanec pápeža chcel pomodliť s moslimami. Títo moslimovia odmietli a išli si svojou oddelenou cestou a modlili sa ich spôsobom, pričom ponechali vyslanca napospas, že ani nevedel čo má robiť. Toto len dokladá naivitu týchto liberálnych katolíkov, ktorí si myslia, že stačí ísť a hovoriť s moslimami, aby okamžite prijali kompromis voči ich vlastnému náboženstvu. Samotný fakt snahy mať blízky vzťah s moslimami iba vyvoláva v moslimoch opovrhnutie voči nám. Je dobre známym faktom, že moslimovia nikdy nezmenia nič zo svojho náboženstva, to je úplne nepredstaviteľné. Ak teda prídu katolíci zbližovať naše náboženstvo s ich náboženstvom bude to viesť iba k zmätkom a pohŕdaniu, čo budú brať ako pokus o diskreditáciu ich náboženstva a nebudú brať ohľad na to naše. Oveľa viac si vážia niekoho kto povie „Som katolík, nemôžem sa s vami modliť pretože nemáme rovnaké presvedčenie“. Takýto človek je oveľa viac rešpektovaný moslimami ako ten čo hovorí, že všetky náboženstvá sú rovnaké, že veríme v rovnaké veci, že máme rovnakú vieru. Cítia sa takýmito rečami urazení.

Ale neobsahuje Korán dojímavé verše chváli na Pannu Máriu a Pána Ježisa?
Islam akceptuje Ježiša ako proroka a má veľký rešpekt k Panne Márii a toto určite znamená, že islam je nášmu náboženstvu bližší ako napríklad taký judaizmus, ktorý je nám oveľa vzdialenejší. Islam vznikol v 7. storočí a do určitej miery prosperoval z kresťanského učenia tých dní. Judaizmus na druhej strane je dedičom systému, ktorý ukrižoval nášho Pána a členovia tohto náboženstva, ktorí nekonvertovali ku Kristovi sú tí, ktorí stoja v radikálnej opozícii k nášmu Pánovi Ježišovi Kristovi. Pre nich neexistuje otázka akéhokoľvek uznania nášho Pána. Sú v opozícii k samotnej podstate a existencii katolíckej viery v tomto bode.
Avšak obaja pravdu mať nemôžeme. Buď je Ježiš Kristus Synom Božím a Pánom a Spasiteľom alebo nie je. Toto je prípad, kedy nemôže byť urobený ani najmenší kompromis bez toho aby sa tým nezničila samotná podstata katolíckej viery. A toto sa netýka len náboženstiev, ktoré sú v priamom protiklade s božskosťou Ježiša Krista ako Syna Božieho, ale ide tu taktiež o náboženstvá, ktoré bez toho, aby Mu oponovali, Ho neuznávajú.

Preto máte veľmi jasno a ste dogmatický v tejto otázke?
Úplne dogmatický. Napríklad moslimovia majú veľmi odlišné chápanie Boha od toho nášho. Ich predstava Boha je veľmi materialistická. Nie je možné povedať, že ich Boh je ten istý ako náš Boh.

Ale nie je Boh tým istým Bohom pre všetkých ľudí na svete?
Áno. Verím, že Boh je rovnakým Bohom pre celý vesmír na základe viery katolíckej Cirkvi. Ale predstava Boha sa líši od náboženstva k náboženstvu. Naša katolícka viera je jediná a jedine pravá viera. Ak niekto v ňu neverí absolútne, nemôže o sebe tvrdiť, že je katolíkom. Naša viera je jedinou tak, že nemôžeme na svete robiť žiadne kompromisy. Boh v poňatí moslimov hovorí: „Keď pôjdete do raja, budete stonásobne bohatší ako ste teraz na zemi. Toto sa týka aj počtu žien, ktoré máte tu na zemi“. Toto vnímanie Boha je ťažko tým, čo predstavuje náš Pán a Spasiteľ.

Prečo prikladáte väčšiu dôležitosť pápežovi Sv. Piovi V. ako pápežovi Pavlovi VI. ? Obaja sú predsa rovnako pápežmi. Neakceptujete doktrínu pápežskej neomylnosti? Myslíte si, že táto doktrína sa vzťahuje na jedného viac ako na druhého?
Na jednej strane cítim, že pápež sv. Pius V. chcel vyjadriť svoju neomylnosť, pretože použil všetky termíny ktoré pápeži tradične a všeobecne používali, keď chceli prejaviť svoju neomylnosť. Na druhej strane pápež Pavol VI. sa vyjadril, že nechce hovoriť z pozície neomylnosti.

Kedy to naznačil?
Naznačil to tým, že nevyjadril svoju neomylnosť pri žiadnej otázke viery tak, ako to robili ostatní pápeži v dejinách. Žiaden z dekrétov druhého vatikánskeho koncilu nebol vydaný s váhou neomylnosti. Ďalej nikdy nevyslovil neomylnosť v otázkach omše. Nikdy nepoužil slová, ktoré použil pápež sv.Pius V, keď sa Pavol VI. rozhodoval či bude nová omša vpašovaná medzi veriacich. Nemôžem porovnať oba akty vyhlásenia (promulgácie) nakoľko sú úplne odlišné.

Povedal niekedy pápež Pavol Vi., že neverí v pápežskú neomylnosť?
Nie. Nikdy to nepovedal kategoricky. Ale pápež Pavol VI. je liberál a neverí v nemennosť dogiem. Neverí, že dogma musí byť nemenná navždy. Je za určitú evolúciu podľa prianí ľudí. Je za zmeny, ktoré pramenia v humanizme a modernizme a toto je dôvod prečo má taký problém ustanoviť pravdu navždy. V skutočnosti má odpor k tomu urobiť to osobne a je veľmi nesvoj kedykoľvek takéto prípady nastali. Tento postoj odráža ducha modernizmu. Pápež (Pavol VI.) nikdy doteraz nevyslovil svoju neomylnosť vo veciach viery a morálky. (pozn.: to sa týka slávnostnej a mimoriadnej neomylnosti).

Vyjadril sa niekedy pápež že je liberál alebo modernista?
Áno. Pápež toto prezentoval na Koncile (2. vatikánskom), ktorý nie je dogmatickým koncilom. Jasne to vyjadril aj v jeho encyklike nazvanej „Ecclesiam Suam“.
Povedal, že jeho encykliky nebudú definovať veci, ale želal si, aby boli akceptované ako rady a viedli k dialógu. Vo svojom kréde povedal, že nechcel využiť svoju neomylnosť, čo jasne ukazuje k čomu sa prikláňal.

Máte pocit, že tento vývoj smerom k dialógu je to čo Vám dovoľuje nesúhlasiť s pápežom?
Áno. Z liberálneho pohľadu by mali povoliť tento dialóg. Ak pápež nevyužije svoju neomylnosť vo veciach viery a mravov, človek môže oveľa jasnejšie diskutovať o jeho slovách a skutkoch. Z môjho pohľadu som viazaný tým, aby som oponoval tomu, čo sa udialo, pretože to ruší a vyvracia neomylné učenia pápežov počas dvoch tisícok rokov. Avšak nie som nadšencom takéhoto dialógu, pretože človek nemôže viesť dialógy o pevných pravdách katolíckej viery. Takže toto je skôr akýsi obrátený dialóg, ktorý mi bol nanútený.

Čo by sa stalo keby pápež zrazu využil svoju neomylnosť, aby Vám prikázal poslúchnuť ho? Čo by ste urobili vy?
V prípade, že by pápež využil svoju neomylnosť ako nasledovník sv. Petra v závažnej a záväznej otázke, verím že Duch Svätý by mu nedovolil byť v akomkoľvek omyle v tom momente. Samozrejme by som potom poslúchol pápeža.

Ale ak by sa pápež dovolal svojej neomylnosti, aby tak podporil zmeny, ktoré Vy tak prísne odmietate, aký by bol Váš postoj potom?
Taká otázka ani neprichádza do úvahy, pretože našťastie Duch Svätý je vždy tu prítomný a Duch Svätý by zabezpečil, že pápež by nikdy nepoužil svoju neomylnosť na niečo čo by bolo v rozpore s doktrínou katolíckej Cirkvi. Presne preto pápež nevyužil svoju neomylnosť, pretože Duch Svätý by nikdy nedovolil vykonať takéto zmeny pod požehnaním neomylnosti. Čo ak by sa to ale stalo? Je to nepredstaviteľné, ale ak by sa tak stalo, Cirkev by prestala existovať. To znamená, že by nebol žiaden Boh, lebo Boh nemôže protirečiť sám sebe, čo je nemožné.

Nie je skutočnosť, že pápež Pavol VI. sedí na stolci sv. Petra pre Vás dostatočné na to, aby ste počúvli čokoľvek, čo pápež ako námestník Kristov na zemi bude od Vás žiadať, tak ako to robia ostatní katolíci?
Bohužiaľ toto je omyl. Je to nepochopenie pápežskej neomylnosti, keďže už počas 1. vatikánskeho koncilu, keď bola vyhlásená dogma neomylnosti (1870) pápež už bol neomylný. Nebola to náhla zmena. Neomylnosť bola dokonca vtedy oveľa lepšie chápaná ako je tomu teraz, pretože bolo dobre známe, že pápež nebol neomylný vo všetkom pod slnkom. Bol neomylný iba vo veľmi špecifických záležitostiach viery a mravov. V tom čase mnoho nepriateľov Cirkvi robilo všetko pre to, aby zosmiešnili túto dogmu a propagovali nesprávne predstavy. Napríklad nepriatelia Cirkvi povedali neznalým a naivným, že ak by pápež povedal, že pes je mačka je povinnosťou katolíka slepo prijať túto pozíciu bez akýchkoľvek otázok. Samozrejme je to absurdná interpretácia a katolíci to vedeli. Dnes rovnakí nepriatelia Cirkvi, teraz keď to vyhovuje ich záujmom, pracujú veľmi tvrdo na tom, aby sa rešpektovalo všetko čo pápež povie bez otázok ako neomylné, takmer ako keby jeho slová boli prednesené samotným Pánom Ježišom Kristom. Tento dojem, hoci široko podporovaný je však naprosto chybný. Neomylnosť je extrémne obmedzená a vyvstáva iba vo veľmi špecifických prípadoch, ktoré 1. vatikánsky koncil veľmi dobre definoval a podrobne vysvetlil. Nie je možné povedať, že čokoľvek pápež vysloví je neomylné. Fakt je, že pápež je liberál, že celý tento liberálny trend nastal po 2. vatikánskom koncile a že vytvoril cestu pre zničenie Cirkvi, zničenie, ktoré môže nastať každým dňom. Po tom čo sa všetky tieto liberálne myšlienky infiltrovali do seminárov, katechizmov a všetkých prejavov Cirkvi, sa teraz odo mňa požaduje, aby som sa zaradil do radu a s nimi stotožnil. Pretože som sa s týmito liberálnymi myšlienkami, ktoré môžu zničiť Cirkev nestotožnil, sú tu pokusy o zrušenie mojich seminárov. A presne pre tieto dôvody sa odo mňa žiada, aby som prestal svätiť kňazov. Je na mňa vyvíjaný enormný nátlak, aby som sa týmto myšlienkam podvolil, prispôsobil sa im a prijal túto orientáciu ničiacu Cirkev, čo je cesta, ktorú si nemôžem zvoliť. Nemôžem akceptovať skutočnosť, že sa dostanem do rozporu s tým, čo pápeži hlásali 20 storočí. Buď moji podporovatelia a ja budeme poslúchať všetkých pápežov v minulosti, alebo poslúchneme súčasného pápeža. Ak sa tak stane, potom by sme nepočúvali všetkých predošlých pápežov. Skončilo by to neposlušnosťou ku katolíckej viere a Bohu.

Ale tak ako biskupi v minulosti poslúchali pápežov svojej doby, nemali by ste poslúchať Vy pápeža dnešného?
Biskupi nemusia poslúchať humanistické príkazy, ktoré sa protivia katolíckej viere a doktríne ustanovenej Ježišom Kristom a všetkými rozličnými pápežmi počas storočí.

Takže dobrovoľne odmietate poslušnosť voči súčasnému pápežovi?
Bola to voľba plná sebaanalýzy a bolesti lebo udalosti ma naozaj prinútili urobiť voľbu koho neuposlúchnuť skôr ako koho poslúchať. Robím túto voľbu bez pochybností alebo váhania. Zvolil som si neuposlúchnuť súčasného pápeža, aby som tak mohol byť spoločenstve s 262 predošlými pápežmi. Vaša nezávislosť bola niektorými pozorovateľmi prirovnaná k tradícii Galikanizmu. (pozn. Galikanizmus bolo francúzske hnutie odporu voči pápežskej autorite. Existovali 2 aspekty galikánstva – kráľovský a cirkevný. Prvý presadzoval práva francúzskeho monarchu nad francúzskou katolíckou cirkvou, druhý presadzoval práva všeobecných koncilov nad pápežom. Oba aspekty boli odsúdené na 1. vatikánskom koncile v r. 1870 ako herézy).
Práve naopak, som úplne rímsky a ani trochu nie som galikánsky. Som za pápeža ako nasledovníka sv. Petra v Ríme. Všetko čo žiadame je, aby pápež bol aj v skutočnosti nástupcom sv. Petra, nie nástupcom J.J.Rousseaua, slobodomurárov, humanistov, modernistov a liberálov.

Keďže ste spomenuli, že tieto myšlienky boli široko rozšírené a akceptované po celom svete, vrátane vnútri Cirkvi nemyslíte si, že si trúfate príliš? Ako očakávate, že Bratstvo sv. Pia X bude čeliť týmto trendom, proti ktorým zdá sa nemáte šancu?
Verím v Nášho Pána Spasiteľa. Kňazi Bratstva sv. Pia X veria v Nášho Pána a nemám pochýb, že Boh nás všetkých povzbudzuje. Všetci čo bojujú za pravú vieru majú plnú božiu podporu. Samozrejme v porovnaní s liberálnou mašinériou sme veľmi malí. Môžem zajtra zomrieť, ale Boh mi dovoľuje žiť trochu dlhšie, tak aby som mohol pomôcť iným v zápase za pravú vieru. Už sa to stalo v Cirkvi aj predtým. Pravoverní katolíci museli pracovať na zachovaní viery aj v prostredí všeobecnej hanoby a prenasledovania tými, ktorí predstierali že sú katolíkmi. Je to len malá cena za to, aby bol človek na strane Ježiša Krista.

Kedy sa to stalo?
Stalo sa tak už pri samotnom prvom pápežovi! Sv. Peter viedol veriacich do omylu svojím zlým príkladom nasledovania Mojžišových zákonov. Sv. Pavol odmietol poslúchnuť a odporoval tomu. Sv. Pavol bol s pokorou vypočutý a sv. Peter odvolal svoj omyl (Galaťanom II). V štvrtom storočí, sv. Atanázius odmietol poslúchnuť príkazy pápeža Liberia. V tom čase bola Cirkev infiltrovaná ideami ariánskej herézy a pápež bol prinútený s nimi súhlasiť. Sv. Atanázius viedol odpor voči tomuto odklonu od Cirkevnej doktríny. Bol nemilosrdne napadnutý hierarchiou. Bol suspendovaný. Keď sa odmietol podvoliť bol aj exkomunikovaný. Odpor voči heréze však nakoniec nabral na sile a po smrti pápeža Liberia nastúpil na svätopeterský stolec nový pápež. Uznal, že Cirkev vdačí za veľa sv. Atanáziovi. Exkomunikácia bola zrušená a svätý bol uznaný ako záchranca Cirkvi a kanonizovaný. V siedmom storočí bol pápež Honorius I.naklonený monotheletistickej heréze s tvrdením, že Ježiš Kristus nemal ľudskú vôľu a teda nebol skutočným človekom. Mnoho katolíkov, ktorí poznali cirkevnú doktrínu odmietli toto akceptovať a robili všetko čo bolo v ich silách, aby zastavili šírenie tejto herézy. Konštantínopolský koncil odsúdil Honoria I. v roku 681 a uvrhol ho do cirkevnej kliatby.

Je ešte veľa ďalších podobných príkladov kedy pravoverní katolíci povstali proti zdanlivo mizivým vyhliadkam na zabránenie zničenia alebo zmene Cirkvi a zachovanie pravej viery. Nepovažujem naše vyhliadky za beznádejné. Jedným z hlavných cieľov našej Spoločnosti je svätiť kňazov, skutočných kňazov, aby tak Obeta sv. Omše pretrvala, aby tak katolícka viera pretrvala. Samozrejme niektorí biskupi na nás útočia a kritizujú nás. Niektorí sa snažia zmariť naše poslanie. Ale toto všetko je len dočasné, pretože keď budú všetky ich semináre prázdne (už dnes sú takmer prázdne), čo budú biskupi robiť? Potom už nebudú žiadni kňazi.

Prečo si myslíte, že nebudú žiadni kňazi?
Pretože semináre dneška neučia nič o tom ako vychovať/sformovať kňaza. Učia liberálnu psychológiu, sociológiu, humanizmus, modernizmus a mnoho ďalších vied a polovied, ktoré sú buď v rozpore s katolíckou doktrínou alebo nemajú nič do činenia s cirkevným učením či s tým, čo by mal kňaz vedieť. Čo sa katolíckeho učenia týka, ťažko povedať, že sa ešte vyučuje v dnešných seminároch.

Čo sa teda vyučuje v dnešných seminároch?
Napríklad v seminári v New Yorku učia profesori teológie že „Ježiš nemusel nutne vedieť aký výsledok Jeho smrť na kríži prinesie“, že „Nikto nie je tak úplne dôsledný, že nepovie niečo čo je v rozpore s niečim, čo povedal v minulosti. Toto sa dokonca vzťahuje aj na Ježiša“, že „Jozef mohol byť prirodzeným otcom Krista“ a iný profesor učí, že „Jeden psychiater odporúča mimomanželské sexuálne vzťahy ako liek na impotenciu, som v tejto oblasti otvorený a nezavrhujem žiadnu z možností.“

Sú tieto vyjadrenia niekde zaznamenané?
Áno. Boli o nich upovedomení aj predstavení? Pri viacerých príležitostiach.

Pokúsila sa cirkevná vrchnosť nejak zastaviť takéto ako aj obdobné vyučovania?
Neviem o ničom takom.

Cítite sa niekedy sám a izolovaný?
Ako sa môžem cítiť sám keď som v spoločenstve s 262 pápežmi a celou katolíckou vierou? Ak myslíte sám medzi ostatnými biskupmi odpoveď je nie. Neprejde takmer ani deň aby som nedostal nejakú správu od niektorých biskupov, kňazov či laikov z rozličných častí sveta, ktorí mi vyslovujú podporu a povzbudzujú ma.

Prečo sa neprihlásia verejne a nepodporia Vás?
Ako som už uviedol, mnoho ich (biskupov) cíti, že si chcú udržať svoje postavenie, aby tak mohli byť na pozícii kde môžu s vecami niečo urobiť ak sa naskytne k tomu príležitosť.

Oddiaľuje Vás Váš postoj viac od iných kresťanských denominácií?
Vôbec nie. Iba päť dní dozadu prišlo zopár ortodoxných predstavených vyjadriť svoju podporu nášmu postoju.

Prečo by Vám vyjadrovali podporu, keď v podstate tvrdíte, že vy máte pravdu a oni sa mýlia?
Podporujú ma presne preto, že môj postoj je jednoznačný. Mnoho iných kresťanských denominácií vždy vzhliadalo k Rímu ako niečomu ako stabilizačnej kotve v búrlivom svete. Čokoľvek sa stalo, cítili, že Rím bol vždy tam, večný a nemenný. Táto prítomnosť im dávala pocit útechy a dôvery. Ešte prekvapivejšia je skutočnosť, že mi vrelo pogratulovali k môjmu postoju aj islamskí vodcovia, napriek tomu, že si plne musia uvedomovať, že ich náboženstvo neakceptujem.

Nemá sa kresťanská láska snažiť vyhnúť sa závažným rozdielom a štiepeniu, ktoré môže byť zhojené?
Rozdiely a delenie sú súčasťou tohto sveta. Jednota Cirkvi môže byť dosiahnutá jedine príkladom a neochvejnou vernosťou našej katolíckej viere. Láska začína lojalitou k viere.

Čo Vás privádza k domnienke, že Vás podporuje značné množstvo pravoslávnych, protestantov či moslimov?
Odhliadnuc od priameho a častého kontaktu s týmito ľuďmi, prebehla napríklad rozsiahla štúdia, ktorú vykonali jedny prestížne parížske noviny a tieto noviny sa zamerali práve na členov týchto odlišných denominácií. Výsledkom bolo, že ďaleko viac ako by považovali našu vieru za urážlivú alebo ich ohrozujúcu obdivovali neochvejný postoj, ktorý zastávame. Na druhej strane vyjadrovali jasné pohŕdanie všetkými tými liberálnymi katolíkmi, ktorí sa snažili urobiť mišmaš z našej katolíckej viery a ich náboženstva.

Nevyzval Vás pápež na zmierenie? Prijali ste toto pozvanie?
Žiadal som o prijatie u pápeža minulý august. Pápež odmietol pokiaľ nepodpíšem vyhlásenie, ktorým prijmem bezpodmienečne všetky uznesenia druhého vatikánskeho koncilu. (pozn. dokonca od neho žiadali prijať celkovú post-koncilnú orientáciu). Veľmi rád by som sa stretol s pápežom, ale nemôžem sa podpísať pod uznesenia dláždiace cestu pre zničenie Cirkvi. (pozn. neskôr ten istý rok bola arcibiskupovi udelená krátka audiencia u nového pápeže Jána Pavla II.)

Ako môžete byť lojálny Cirkvi a neposlušný voči pápežovi?
Človek musí správne pochopiť význam poslušnosti a musí rozlíšiť medzi slepou poslušnosťou a cnosťou poslušnosti. Nerozlišujúca poslušnosť je v podstate hriechom voči cnosti poslušnosti. Takže my neposlúchame, aby sme praktizovali cnosť poslušnosti namiesto toho aby sme sa podvolili nezákonným príkazom, ktoré sú v protiklade s katolíckym morálnym učením – všetko čo človek musí urobiť je pozrieť si akúkoľvek knihu katolíckej teológie, aby zistil, že nehrešíme proti cnosti poslušnosti.
Preložil Juraj Gabriško zdroje http://dielnasj.blogspot.sk/2010/09/nerozlisujuca-poslusnost-je-hriechom.html http://pospolitost.wordpress.com/2010/10/18/rozhovor-s-arcibiskupom-marcelom-lefebvrom
Súhrný a podrobný prehľad udalostí II. Vatikanského oncilu http://pospolitost.wordpress.com/2009/02/03/suhrny-a-podrobny-prehlad-udalosti-ii-vatikanskemu-koncilu


 
Časované bomby Druhého vatikánského koncilu
Autor: Franz Schmidberger
Překlad externího spolupracovníka Vendée.

Vážené dámy a pánové!
Dovolte mi nejdříve vyjádřit mou velikou radost, že mohu dnes být s Vámi a zvláště co nejsrdečněji poděkovat vedení hnutí „spes unica“ za laskavé pozvání k dnešnímu setkání, jež začalo ráno Nejsvětější obětí a nyní pokračuje touto odpolední přednáškou.
Naše téma zní „Časované bomby Druhého vatikánského koncilu“. Když hovoříme na toto téma, musíme sáhnout trochu do historie a pohledět na dobu po druhé světové válce – a to nikoli pouze v Německu, ale v celé Evropě a v Církvi svaté vůbec.
Žijeme za pontifikátu papeže Pia XII. a vyvíjí se velké úsilí o zkonsolidování Církve svaté po velkém zlomu druhé světové války, aby se mohlo opět začít s novým budováním a rozšířením misijních snah. Mezi tím nelze nevidět, že se projevuje určitá nelibost vůči Církvi svaté. Návštěvnost kostelů stagnuje. Povolání nepřibývá, spíše jich ubývá. Mnoho kněží a dokonce i biskupové hledají vlastní identitu. Vnímají, že stojí uprostřed světa opojeného pokrokem, světa, který věří, že ho vykoupí materiální bohatství, a tak nevidí jiné řešení, než se s ním nějak dorozumět a přejmout jeho postuláty. Dovolte mi říci, že toto byl sekulární historický omyl.
Pravé řešení by bylo bývalo za této situace volat po svatosti, odvážně k ní vyrazit: Naplnit novým životem Kristem přímo či nepřímo ustanovené instituty – manželství a rodinu, školky a školy, řádová společenství a kněžské semináře, především kněžství samo. Posílit apoštolát uvnitř Církve svaté samotné a snad zkoumat, nakolik by mohly být postaveny moderní komunikační prostředky do služby zvěstování víry. Ale, jak řečeno, šlo se přesně obráceným směrem. Sebekritikou, sebezpochybňováním se začalo podkopávat vědomí vlastního poslání.
Hans Urs von Balthasar budiž pro to příkladem. Již začátkem padesátých let žádal, aby byly strženy hradby. A hradbami zde nemyslí nic jiného než ony zmíněné katolické instituty a v konečném důsledku také katolické dogma. Moderní exegeze také přispěla svým dílem k odbourávání víry v Církvi svaté. Tato exegeze je zvláště inspirována protestantským racionalistou Bultmannem a našla svou cestu v neposlední řadě do kněžských seminářů k profesorům i alumnům. Karl Rahner uvedl v pohyb své zkázonosné dílo hlásáním „anonymního křesťana“, když tvrdil, že každý je prý křesťanem, ať vědomě či nevědomě. Mluvilo se o reformě Církve svaté, ale tím se nemyslela reforma Ducha a srdce, tj. vnitřní obrácení a hledání ideálu ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše, ale zcela vědomě se podstata této změny ponechávala nejasná, mlčky ale byla míněna reforma struktur, zboření zřízení, institutů, které Pán sám zanechal své svaté Církvi.
Jan XXIII. pak vydal heslo: „aggiornamento“ – přizpůsobení se změněným podmínkám doby!
Donoso Cortés, velký španělský filosof v oblasti státu, zjistil, že naše doba je zatížena dvěma omyly: jeden omyl se týká Boha, druhý člověka. První v sobě obsahuje útok na přítomnost Boží v tomto světě. Nahrazuje křesťanský, biblický, z tradice vycházející obraz Boží deistickou představou, ideou Boha, který se usadil k odpočinku a nechal svět jeho vlastnímu vývoji a osudu. Z toho pak vyplývá, že absolutnost, suverenita a jedinečnost Boží jsou zpochybněny – protože jeho vnitřní přítomnost ve světě a jeho panování nad světem vyplývají právě z tohoto jeho božského bytí. Z toho pak ale vyplývá popření celého nadpřirozeného řádu hodnot a spásy. Neboť, je-li Bůh pouze myšlenkovou konstrukcí, abstraktní ideou a nezasahuje ani do života jednotlivce ani života národů, pak se ani nestal Bůh člověkem, neexistuje Církev, není žádná Oběť, žádné svátosti a žádné zvěstování nauky; pak toto vše jsou pouze projevy určité kultury.
Druhý omyl, říká Donoso Cortés, se týká člověka. „Člověk“, tak to říká náš osvícený současník, „ je dobrý, není obtížen dědičným hříchem, je počat bez poskvrny , neposkvrněn se rodí.
Následně tedy nepotřebuje žádné vykoupení, nýbrž pouze a jedině výchovu a rozvinutí v něm spočívajících vloh“. To vede k tomu, že kříži je odepřen jeho význam a Mše svatá jako prodloužení kříže s jeho pravým charakterem smíru je odmítnuta. Člověk nepotřebuje pokání, odříkání, umrtvování nebo sebezápor; každý je mnohem spíše dobrý, přátelský, pohotový k smíru a laskavý.
Právě toto už zvěstoval světu Rousseau, označil civilizaci a kulturu jako zkažení a z toho vyvodil své „zpět k přírodě“ s „Contrat social“ (společenská smlouva).
Tento postulát našel širokou cestu do filosofie a především do moderní teologie. V oblasti výchovy nechává padnout princip autority – nehledě na boj proti špatným náklonnostem, proti hříšnému a zlému, na možnost pokárání a na trest. V politice se přechází k odbourávání obrazu nepřítele a všichni se upisují iluzornímu pacifismu. Ve veřejném mínění to vede k neomezené víře v pokrok bez hranic, k bezbřehému optimismu ve spásu, který věří ve všeobecnou možnost porozumění a sjednocení mezi lidmi, takže hledí na možnost ráje na zemi jako na uskutečnitelnou věc a této iluzi také skutečně zasvěcuje všechny své síly.
Vážené dámy a pánové, do této situace vtrhne Druhý vatikánský koncil, který bych rád označil za největší neštěstí dvacátého století. Neboť 2. vatikánský koncil neučinil nic jiného, než že „zakotvil“, kodifikoval, přijal do nitra Církve tuto celou mentalitu moderny, liberalismu, podbízivé, přizpůsobivé morálky.
Pozorujeme-li záležitosti pečlivěji, nelze obejít nutnost, že koncil je třeba obvinit ze tří velkých hříchů.
Prvním hříchem je opomenutí jednoznačného vyjádření pravdy a odsouzení omylu – snaha uspořádat čistě pastorální koncil.
Druhý hlavní hřích spočívá v přijetí dvojznačných pojmů, které připouštějí různé výklady. Progresistické šedé eminence tohoto koncilu – spřísahaní v tzv. „Rýnské alianci“, o nichž se můžete dočíst ve vynikající knize P.Ralpha Wiltgena „Der Rhein fließt in den Tiber“ (Rýn se vlévá do Tibery) – vnesli vědomě a chtěně dvojznačné formulace a pojmy do koncilu, aby pak na konci koncilu, v pokoncilní době, z toho mohli vyvodit jednoznačné – pro ně výhodné – závěry.
A třetí smrtelný hřích spočívá v tom, že do koncilních dokumentů byly přijaty výpovědi, které již jdou až na pokraj hereze. V následujících chvílích se chci pokusit Vám tato obvinění rozebrat a podepřít důkazy.
Nakolik lze posoudit, osudovou roli hrálo především pět koncilních dokumentů:
1. dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“,
2. takzvaná dogmatická konstituce o Církvi „Lumen gentium“, přičemž v této poslední mají především dva body dalekosáhlé důsledky, zatímco zbytku textu by jinak nebylo příliš co vyčítat,
3. dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“,
4. dekret o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“,
5. dekret o Církvi v moderním světě „Gaudium et spes“.
Projděme tedy tyto jednotlivé dekrety.
1. Dekret o ekumenismu
Každému katolíkovi je jasné, že existuje nerozdělitelná jednota mezi Bohem, naším Pánem Ježíšem Kristem a Církví svatou: Bůh Otec posílá svého milovaného jednorozeného Syna do světa a On přijímá lidskou přirozenost, tedy tělo a lidskou duši a zakládá Církev, s níž se sám identifikuje, Církev, která dokonale vyjadřuje jeho vlastní bytí a pokračuje v jeho vlastním poslání:
„ Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21), říká Pán svým apoštolům večer toho dne, kdy vstal z mrtvých. Je to přesně to stejné poslání, jak je Církev chápe a které Pán sám konal během svého pozemského života a působení, zvláště svou smrtí na kříži.
Tím je jasně řečeno, že Církev svatá je zcela absolutní, jedinečná a výlučná jako znamení vztyčené mezi národy, jako chrám živého Boha, jako nevěsta obětovaného Beránka, jako nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe, jako stánek Boží mezi lidmi, jako mystické tělo Kristovo, jako Pán stále žijící a působící mezi námi. Nemůže být v žádném případě srovnávána s jinými náboženskými společnostmi či vnímána jako rozdílná od křesťanských denominací pouze svým stupněm či kvantitou, protože je zcela ono Božské v tomto světě; skrze ni je Bůh přítomen na této zemi, skrze ni sestoupil k nám lidem; skrze ni vládne Bůh světu, posvěcuje duše a vede je k věčnému nazírání jej samého. Církev svatá je tedy tento mezi námi tělem se stavší, viditelně vystoupivší Bůh - v jejím životě, v jejím učení, v jejím kultu, v jejích modlitbách, v jejím vedení. Nepřispívá tak, jak to vždy znovu vynikajícím způsobem vyjadřoval důstojný pan farář Milch, žádným způsobem ke vzniku jakési říše míru či k ryze lidské, na svět omezené stavbě; Církev svatá je proti tomu nadpřirozený nástroj spásy ustanovená Bohočlověkem, vyvolená k hlásání víry, ať je to vhod či nevhod, především k hlásání víry v božství Ježíše Krista; k volání lidí k obrácení a pokání; k tomu, aby jim darovala ve slově a ve svátostech spásu, milost, věčný život.
Dekret o ekumenismu 2. vat. koncilu rozhodným způsobem skoncoval s tímto podstatným nárokem Církve svaté na výlučné zastoupení a absolutnost. V něm je použit onen osudný výraz „církve“ v plurálu, jazyková úprava, která se před 2. Vaticanem nikdy a nikde nevyskytla. Nebo přece jen? Ano, objevila, ale jako označení různých místních církví, věřícího lidu shromážděného kolem svého biskupa a jeho kléru. Mluvilo se o církvi v Kolíně nebo v Paříži nebo v Římě. Občas se používalo tohoto termínu také ještě v nevlastním slova smyslu o pravoslaví, protože má svátostné kněžství a platné svátosti; ale nikde a nikdy se nepoužilo tohoto termínu ve vztahu na heretická křesťanská vyznání až už jakéhokoli druhu.
Nicméně pohleďme na samotný text:. V odstavci č. 3 čteme: „Proto tyto odloučené církve a společnosti i před nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické Církvi.“
Moji milí přátelé, zde se nejedná o příslušníky jiných náboženství, nýbrž o jiná náboženství samotná, o jejich systém, jejich zřízení. A ony mají být prostředkem spásy, cestou k Bohu? Jak nebezpečná relativizace pravdy, která sedí na trůně jako královna a nese korunu a žezlo! Nikoli, náš Pán Ježíš Kristus nemá více Nevěst, nevstoupil na kříži do jakéhosi mnoho-manželství;
vydal se zcela a jedině pro svou neposkvrněnou, velmi milovanou Nevěstu, již vykoupil svou vlastní krví.
Je metafyzickou nemožností, aby omyl byl cestou ke království pravdy; je nestvůrností, by rouháním se Bohu, když někdo tvrdí, že se lze zachránit prostřednictvím falešných, člověkem aložených náboženství. Kdo dosáhne spásy mimo viditelnou katolickou Církev – a to už v jednotlivých případech je zcela dobře možné -, ten jí dosáhne zcela a jedině skrze katolickou Církev, skrze kříž Ježíše Krista, z nějž vychází veškerá milost a všechno požehnání. Nelze se zachránit prostřednictvím jiného náboženství; nicméně se však lze zachránit v jiném náboženství, nebo zřetelněji řečeno přes příslušnost k jinému náboženství, když totiž někdo žije v omluvitelném omylu. Kolika lidí se toto týká, ví jen Bůh sám. Pravděpodobně ovšem mnohem méně než obecně předpokládáme.
Nikoli zbytečně nacházíme v Syllabu vydaném za pontifikátu papeže Pia IX. tři výrazné názory našich současníků odsouzeny:
-věta 16: „Lidé mohou dosáhnout cesty věčné spásy pěstováním každého druhu náboženství.“
-věta 17: „Je třeba mít alespoň dobrou naději ohledně věčné spásy těch, kteří vůbec nežijí v pravé Církvi Kristově.“
-věta18: „Protestantismus není nic jiného nežli odlišná forma téže pravé křesťanské víry, v níž lze Bohu právě tak se zalíbením sloužit jako v katolické Církvi.“
Ve čtvrtém odstavci dekretu o ekumenismu dále slyšíme: „Tím také dospívají tyto společnosti k rozsáhlejší spolupráci na jakýchkoliv úkolech, požadovaných každým křesťanským svědomím v zájmu obecného dobra, a scházejí se, kde je to dovoleno, i ke společné modlitbě.“ Celý dekret, a vůbec celý dnes obhajovaný ekumenismus, jsou prostoupeny úsilím jednou dospět k velkému porozumění mezi různými náboženstvími, aby se tak přispělo k pokroku národů, rozvoji kultury, rozšíření ryze světského míru, k ekologii, obraně lidských práv, k boji proti rasismu, k angažování se ve třetím světě; primárně tedy jde o lidský a politicky nesený svět.
Přesně tuto úlohu ale Církev svatá nikdy neměla, alespoň ne na prvním místě. Jistěže má sociální učení a také vždy chránila a obhajovala důstojnost člověka, jak to vychází z přirozeného práva. Avšak její prvořadá a podstatná úloha je ryze nadpřirozená: zvěstovat národům víru a duším darovat milost.
Dále vybízí koncil katolíky k sebeobviňování: „Neboť ačkoli má katolická Církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář Církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království .“
Zde je zase jednou při díle ďábel, který všechno pomíchá a vnáší zmatek, protože zde se znovu směšuje objektivní božský řád stvoření a vykoupení se subjektivním uskutečněním u jednotlivce, s uplatněním u konkrétní osoby. Nejde totiž vůbec o to, že my katolíci jsme nevytvářeli vždy věrný obraz našeho náboženství, nežili vždy věrně podle své víry. Mnohem více se jedná o to, zda katolická Církev je Kristem založený institut spásy, přičemž se ovšem její děti musí sami stále obnovovat v Duchu, konat obrácení a mají žít podle jejího učení. Jinými slovy, jde o pravdu, nikoli o věrohodnost, o dogma, nikoli morálku. Věrohodnost spočívá na pravdě a morálka vyplývá z dogmatu, nikoli obráceně.
Žádný člověk, odhlédneme-li od blahoslavené Panny Marie, neodpovídá dokonale Božímu plány spásy; dennodenně se zatěžuje vinou a hříchem. Tato vina leckdy může narůst do obrovských rozměrů, zvláště když si farizejským způsobem vykračuje pod pláštíkem spravedlnosti. Cožpak Pán nemluvil o potížích, jež musí přijít?
Lze tedy vidět, jak zcela zjevně byly do dokumentů 2. vatikánského koncilu vneseny dvojznačnosti, směšování a zmatky.
Další příklad tohoto typu se nachází v odstavci 11 našeho dekretu. Tam nacházíme: „Způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak překážkou dialogu s bratry.“ - Jestliže hlásání víry nesmí představovat žádnou překážku pro dialog s bratry, pak musím nutně zamlčet množství obsahově nejdůležitějších dogmat: Nesmím říci nic o Nejsvětější oběti Mše svaté jako nástroji smíření, musím mlčet o účinnosti Boží milosti, jsem povinen přejít učení o papežském primátu, je třeba zatajit všechna mariánská dogmata, právě tak pravdu o očistci, o společenství svatých a o přímluvě blažených v nebi. Neboť všechny tyto základní katolické výpovědi jsou pohoršením pro protestantismus a tím pádem překážkou pro dialog.
V následujícím odstavci koncilního textu pak čteme: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku.“ – jasný protimluv k předcházející větě. Neboť na jednu stranu se má vše, co by mohlo vzbudit pohoršení, schovat, zamlčet; na druhou stranu se má celá nauka jasně předkládat. Z tohoto dilematu se chtějí vyvléci vpravdě čertovskými zadními vrátky: hovoří se o hodnotovém řádu či hierarchii pravdy v rámci katolického učení! Existuje sice řád, uspořádání dogmat v tom smyslu, že jedno vyvěrá z druhého, že tedy jedno má to druhé bezprostředně za svůj podklad – ale nikdy a nijak v takovém smyslu, že by jedno bylo méně důležité než druhé. Neboť kdo by vědomě popíral třeba i jen jedno jediné dogma, ten popírá a zpochybňuje autoritu Boží, jež je nositelem dogmatu, a tím popírá všechna dogmata, celou víru, Hovořit o „hierarchii pravdy“ je zrůdnost, generální útok na křesťanství!
V takto si protiřečících výpovědích jsou ostatně předprogramovány vesměs všechny pokoncilní konflikty: modernista se po skončení koncilu odvolá na to, že hlásání víry nesmí vytvářet překážky dialogu s bratry a popře zamlčováním polovinu obsahu víry, přičemž mu při jeho svévolné interpretaci ještě přikvačí na pomoc takzvaný duch koncilu. „Konservativec“ naproti tomu říká: „Ale podívejte se přece sem: ´Celé učení musí být předkládáno!´. Tady je obnovené potvrzení starého katolického stanoviska!“
Dříve či později se tyto časované bomby odpálí a způsobí duchovní katastrofu nejen v Církvi, ale v celém lidském pokolení.
2. Dekret o CírkviPřejděme nyní k dekretu „Lumen gentium“, k tak zvané dogmatické konstituci o Církvi. V odstavci 8 čteme, že jediná Církev Kristova subsistuje, má svou konkrétní podobu existence v katolické Církvi. Toto malé slůvko „subsistuje“ – latinsky „subsistit“ – je bez pochyby jeden z nejnebezpečnějších výrazů celého koncilu. Tato výpověď se velice blíží herezi, ve svém důsledku se pak skutečně stává heretickou. Neboť tato formulace předpokládá, že Církev Boží čistě ze své podstaty, myšlenkově může být oddělena od katolické Církve, že existují dvě různé skutečnosti (Církev Kristova a katolická Církev), které případkově, druhotně, tedy náhodně, se překrývají: Církev Kristova se má uskutečňovat v katolické Církvi, subsistovat v ní, nalézat v ní svou konkrétní podobu existence. Podle katolického pojetí naproti tomu je tato Církev Církví katolickou. Novátoři propašovali toto slovo „subsistit“ do koncilního textu (zatímco v prvních návrzích textu byla stvrzována ještě absolutní identita – „est Ecclesia catholica“), aby po skončení koncilu z toho mohli vyvodit své důsledky: Církev se snad ve vývoji času může ukázat i v jiných náboženských společnostech nebo přinejmenším může své bytí s jinými náboženskými společnostmi sdílet. V posledním důsledku to pak vede k vyjádření, že různá náboženství se mezi sebou liší jen kvantitativně, že všechna jsou více či méně zjevením jediného Boha a cest spásy vedoucích k němu.
Toto sloveso „subsistit“ se znovu objevuje i v novém církevním právu, can. 204, § 2, kde stojí, že Církev Boží subsistuje v katolické Církvi. Podle tohoto malého příkladu je jasné, jak se nové církevní právo z roku 1983 velmi snaží ve své dogmatické části pevně zakotvit učení koncilu v právní formě.
Mladý teolog Johannes Rothkranz, který ve své knize „Zásadní omyly Hanse Urse von Balthasara“ (Die Kardinalirrtümer des Hans Urs von Balthasar) provádí hluboké zkoumání různých děl nedávno zemřelého bývalého jesuity, věnoval slovíčku „subsistit“ mnoho prostoru. Podle jeho zkoumání chápe většina moderních teologů, Karlem Rahnerem počínaje a Josefem Ratzingerem konče, tuto formulaci „ nachází svou konkrétní formu existence“ ve smyslu relativizace. Církev Boží se prý může projevit i v jiných náboženských společnostech, vzít na sebe takovouto podobu. A tím se dostáváme přesně k popření výlučnosti a jedinečnosti Církve, Ježíše Krista, absolutnosti Boží, k popření hříchu proti prvnímu přikázání.
U sv. Pavla čteme v 2. listu Soluňanům 2, 10: „…nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti.“ – Moji milí přátelé, zde se jedná o trest Boží nad současným světem. Je to zaslepenost církevních vůdců, ale také státníků, právě tak jako zatvrzelost jejich srdcí – a jako důsledek toho všeho pak odpad národů od Boha. Ztratili lásku k pravdě, říká apoštol národů; pravda je ale vždy absolutní, nadčasová, převyšující prostor, jednotlivce, nezávislá na módnosti a veřejném mínění té které společnosti. Pravda panuje. Je výzvou jednotlivci, aby ji přijal a uskutečňoval ve všech jejích důsledcích. Nikdy nebyla a nebude otázkou většiny, závislá na průběhu časů či ve vleku poměrů. Trvat na její absolutnosti, zvěstovat její práva je první katolickou a křesťanskou povinností. Kdo této povinnosti nedostojí, zapírá osobnostní Pravdu, jíž je Bůh sám; popírá Pravdu, která se stala Tělem, jíž je náš Pán Ježíš Kristus. Je roven Pilátovi, který tehdy na Velký pátek postavil Krista a Barabáše na stejnou úroveň a nechal národ si vybrat.
3. Dekret o nekřesťanských náboženstvíchTřetí koncilní dokument, který působí jako časovaná bomba, ba musí tak působit, je dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“. Nepochybně obsahují tyto systémy celou řadu přirozených pravd, filosofií, životních moudrostí. Také tu a tam uchovaly ještě nějaký prvek z prazjevení Božího, které Bůh svěřil Adamovi a Evě na počátku stvoření. Nadto převzaly prvky ze zjeveného náboženství, například islám víru v jediného Boha. Ale bude třeba říci při tomto nutně rozdílném pozorování, že tato nekřesťanská náboženství člověka od pravdy, od celé nadpřirozené pravdy, od ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše mnohem spíše odvádějí, než že by jej k ní vedla. Tato náboženství nejen že nejsou žádnými cestami ke spáse, ale mnohem více jsou systémy odporu proti Duchu svatému. Neosvobozují člověka, ale drží ho v zajetí omylu, v temnotách nevěry a nezřídka ve vášních a nemorálnosti. Například je tisíckrát obtížnější – ba prakticky nemožné – obrátit k Církvi mohamedána než pohana z africké buše.
„Nostra aetate“ se především zabývá čtyřmi nejrozšířenějšími náboženstvími, totiž hinduismem, budhismem, islámem a židovstvím. Ohledně hinduismu je řečeno, že lidé v něm zkoumají božské tajemství v jeho hlubinách a „vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou.“
Moji milí přátelé, stačí jednou jedinkrát jet do Indie, aby tento dekret byl odhalen jako lživý a muselo se mu vyčíst předstírání falešných skutečností. Hovořil jsem například v průběhu jedné mé cesty do této země s P. Maschio v Bombaji, který tam působí jako misionář už šedesát let a který mi doslovně řekl: „ V hinduismu neexistuje žádné slitování a milosrdenství, ačkoliv zdaleka ne všichni hinduisté jsou chudí a tak že by neměli co dát svým nouzí trpícím bližním.“ Tato úplná absence blíženské lásky je zakořeněna v hinduismu samém, který učí reinkarnaci, znovuvtělení duše poté, co opustí lidské tělo – reinkarnace samotná je jiná životní forma, např. v kryse nebo myši. Toto putování duše pokračuje tak dlouho, dokud duše neodloží svou karmu, svou tíži vin a může se pak dobrat svého klidu. Pomůže-li se tedy nějakému chudákovi, tak se mu vlastně brání odčinit si svou karmu a prodlužuje se mu tak cesta putování jeho duše. Následkem toho neexistuje mezi hinduisty žádné dílo podobné křesťanské charitě. Nejstísňujícnější při cestě do této země není samotné vidění nouze v tisíci podobách, špíny a ubohosti, ale zjištění, jak Indové chodí kolem této bídy nedotčeni, bez jakékoli účasti, bez jakéhokoli soucitu a zjevně berou jako normální, že lidé žijí a umírají na ulici.
K tomu přistupuje ještě zbožštění krávy jako symbolu plodnosti – jako taková je svatá; porazit ji by znamenalo svatokrádež.
Koncilní text říká, že hinduisté se s láskou a důvěrou utíkají k Bohu. K jakému Bohu? Cožpak koncilní Otcové nevědí, že hinduismus je všechno jiné jen ne víra v jednoho Boha? A usoužené, nevykoupené, zčásti nenávistné obličeje vyjadřují něco zcela jiného než důvěru a lásku.
„Budhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení.“
Přesně toto budhismu vyčítáme: že věří na sebevykoupení a tím je radikálně v opozici vůči křesťanství. My katolíci vyznáváme absolutní nezbytnost Vykupitele; víme o daru milosti zdarma – zcela odlišně od budhismu. Jeho nejvyšší cíl nadto spočívá v odchodu do nirvány, v nicotu, zatímco křesťanství nám staví před oči jako cíl vstup do nejvyšší ctnosti, do lásky, do osobní Lásky, do Nejsvětější Trojice. Tedy dva oddělené, nesmiřitelné světy, které stojí proti sobě.
To nejpodstatnější ze všeho spočívá jak u hinduismu tak u budhismu v tom, že nerozlišuje mezi stvořitelem a tvorem, mezi bohem a světem. Bůh je příroda, příroda je bůh – tak to hlásají tato pantheistická náboženství. Logicky z toho vyplývá, že se vůči křesťanství také nevymezují, nýbrž se pokoušejí je ve svém monismu integrovat jako výraz určitého typu zbožnosti.
V Japonsku je kupříkladu víc příslušníku jednotlivých náboženství než je celkový počet obyvatelstva, protože mnoho lidí patří k vícero náboženstvím současně!
Jaký div, že ekumeničtí teologové odhalují jistou afinitu, přiblížení k těmto náboženstvím!
Nelze popřít, že vinou těchto iluzorních, zavádějících a falešných vývodů koncilu bylo v Evropě dosaženo určité společenské přijatelnosti pro tato asijská náboženství. Stále víc asijských myšlenek proniká do Evropy, kdysi křesťanského Západu: reinkarnace, esoterika a ono vskutku ďábelské hnutí „New Age“ se šíří jako požár. New Age proniká všechny organizace – státní i společenské – a jeho agenti v neposledku sedí i v OSN. Duha oznamuje po všech krajích smrt křesťanství a rozbřesk protikřesťanské éry.
Samozřejmě za tento vývoj nemůže pouze koncil, ale nicméně v neposlední řadě jde to i na jeho konto, a to je závažné. Tu i tam v posledních letech cestovala mládež do Indie, aby se připojila ke gurům, nebo do Ameriky, aby vzdala úctu Bhagvanovi a nechala se jím odosobnit, zotročit a vykořisťovat. Nesmíme je za to příliš zatracovat, neboť 2. vat. koncil učí, že ze všeho, co v těchto náboženstvích je pravé a svaté, není katolickou Církvi nic zavrhováno!
Co říká koncil o islámu? „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem.“
Veliká chvála tedy pro ono náboženství, které naši otcové vícekrát s obrovským úsilím a obětí vlastního života odrazili, neboť si dalo za cíl podrobit zemi ohněm a mečem půlměsíci. – Němečtí biskupové vyvodili z takovýchto výpovědí koncilu odpovídající důsledky a vyzvali faráře dát k dispozici církevní zařízení, tj. farní sály, školky, kluby mládeže apod. islámskému kultu. (pozn. EUportal.cz: papež Pavel VI. aby si naklonil muslimy, vrátil Turkům prapory, které kesťané získali při porážce turků u Lepanta! Škoda, že se ještě neomluvil za to, že se křesťané invzazi krvežíznivých muslimů bránili!)
Řím sám každý rok posílá pozdravné poselství muslimům k začátku jejich postního měsíce ramadánu, aby jim blahopřál a vyslovil přání Boží spásy a požehnání.
V samotném Římě věnoval starosta muslimům pozemek o rozloze 30.000 m2 pro výstavbu islámského centra, především ke zřízení největší mešity mimo arabský svět. Ke slavnosti položení základního kamene vyslal dokonce i Vatikán dva zástupce, zatímco papežové na začátku 20. století se energicky a s úspěchem proti takovému projektu ohrazovali.
Avšak naslouchejme dále popisu islámu podle koncilu: „Jeho (tj. Božím) rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem .“
Samozřejmě není v tomto textu ani zmínka o boji půlměsíce proti Nejsvětější Trojici, proti Božství Kristovu; není zmíněna výzva v koránu, aby křesťané byli zabíjeni a ujařmeni; zamlčeno je i mnohoženství či ryze tělesná představa blaženosti: o to šťastnější je člověk v nebi, čím více má žen!
Co se islámu nepodařilo v 16. a 17. století s mocí zbraní, toho dociluje dnes v pokoncilní éře pokojnou cestou. Obsazuje Evropu. Francie je zaplavena Araby, Německo Turky, Anglie a Skandinávie Pákistánci. V Anglii např. se otvírá každé dva měsíce nová mešita.
Jestliže je pravda, že musíme na muslimy v jejich víře hledět s úctou, pak nechápu, proč se naši předkové postavili 7. října 1571 u Lepanta do cesty turecké flotile a podstoupili krvavou bitvu. Nebo proč se udála 12. září 1683 o nic menší bitva na Kahlenbergu u Vídně a sám papež Inocenc XI. vyvinul obrovské úsilí, aby shromáždil křesťanské vojsko, aby tak čelil tomuto nebezpečí. Naši otcové pak tedy byli hlupáci. Měli hledět na islám „pouze s úctou“, měli by bývali pochopit, že tento „se modlí k jedinému Bohu“, „živoucímu a v sobě jsoucímu“, „milosrdnému a všemohoucímu“; pak by rozpoznali, že sice neuznává božství Kristovo, ale nehledě na tento detail ctí ho přece jenom jako proroka, a že jeho přívrženci vedou mravný život v modlitbě, almužnách a postech. Tím by byl umožněn ten nejkrásnější ekumenismus!
Co říká koncil o židovství? Pro nás Němce se jedná bez pochyby o choulostivé téma. Proto se omezím na ryze teologické výpovědi.
Celý Starý zákon byl Bohem ustanoven, aby připravil na příchod Mesiáše, Vyvolil zvláštním způsobem jeden národ ze všech ostatních národů, daroval svůj zákon a přislíbení, že z tohoto národa vzejde budoucí Vykupitel. A když tento Vykupitel přišel, jeho vlastní národ jej zavrhl. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1, 11).
Smrtí Kristovou na kříži se roztrhla chrámová opona, stará smlouva byla zrušena, z probodeného boku Vykupitelova se zrodila Církev objímající všechny národy, kultury, rasy a sociální rozdíly – totiž Církev katolická. Tím ovšem nejenže židé našich dnů nejsou našimi staršími bratry ve víře, jak tvrdil papež při své návštěvě synagogy v Římě roku 1986, ale zůstanou naopak spoluvinni na Bohovraždě, dokud se nedistancují od viny svých předků vyznáním božství Ježíše Krista a přijetím křtu. Naproti tomu tvrdí II. Vaticanum, že události utrpení Kristova nelze bez rozdílu připisovat ani všem tehdy žijícím Židům ani těm dnešním (odstavec 4).
Shoduje se toto s učením prvního papeže, sv. Petra, který vyčítá bez rozdílu všem Židům, že zabili původce života (Zj. 3, 15)? Věřící Židé Starého zákona, Abrahám, Izák, Jakub, to jsou naši starší bratři ve víře, a my křesťané jsme jejich duchovní synové, neboť věříme v toho Mesiáše, který přišel a přebývá mezi námi ve své Církvi, v jehož příchod Abrahám, Izák a Jakub věřili, ve který doufali a toužili po něm.
S bolestí pozorujeme svatého Otce vstupovat do židovské synagogy. Se smutkem jej vidíme svolávat do Assisi různá světová náboženství ke společné modlitbě za mír. K jakému bohu se vůbec chtějí modlit? K božstvům hinduismu a budhismu, která se stvořením splývají v jedno? Nebo k Alláhovi, který stojí v ostrém protikladu k Nejsvětější Trojici? Náš Bůh, moji milí přátelé, je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš, Trojjediný Bůh. Neznáme žádného jiného.
A zde potom musí papež přijmout otázku: Přisuzuje modlitbě jiných náboženství, jakožto náboženství, pozitivní hodnotu, nebo, což ovšem vyjde nastejno, existují i jiní prostředníci mezi Bohem a člověkem než Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho, jím založená Církev? Nota bene, ani zde si nedovolujeme vynášet soud nad modlitbou jednotlivé duše, jejíž schopnost přijmout spásu je známa jen Bohu, ale nad modlitbou jiného náboženství jako takového.
Také nechápu, o jaký mír se máme s ostatními náboženstvími modlit, protože pravý pokoj, který tento svět právě dát nemůže, dává Pán svým učedníkům. Spočívá ve vylití milosti do duší a tím pádem k odpuštění hříchu dědičného i hříchů osobních. Z něj vyrůstá smír sociální, politický mír, mír mezi národy.
Tam, kde trůní náš Pán Ježíš Kristus, kde panuje, kde učinil duše svým nebem, kde rodiny, školy, nemocnice, pracoviště, soudy, parlamenty jej pozvali jako přítele a domácího pána a přijali jej, tam panuje pokoj Kristův v jeho království, pax Christi in regno Christi. Jinde je hledat pokoj zbytečné. Mimo pokoj skrze smíření s Bohem platí i dnes, snad více než jindy, slovo proroka Jeremiáše: „Volali pokoj, pokoj, ale nenastal žádný pokoj“ ( Jer. 6, 14).
Jak moc již pronikl tento zhoubný duch sesazení Našeho Pána z trůnu do hlav a srdcí věřících i na poslední vesnici, jsem zjistil nedávno při cestě do Asie. Na Srí Lance mi naši tamější přátelé vyprávěli, že místní farář právě v neděli před mým příjezdem vysvětloval před celou farností (asi 600-700 lidí), jak v budoucnu budeme muset modly dřívějších časů uctívat jako bohy, jak v dohledné době bude existovat jen jedno světové náboženství a jak těm, kteří v minulosti prolévali krev za víru, musela zjevně chybět duševní rovnováha.
4. Dekret o náboženské svobodě
Čtvrtou velkou časovanou bombou, která byla vpašována do Druhého vatikánského koncilu, je náboženská svoboda. Neznamená nic jiného než laicisaci států a společnosti. V oblasti veřejného života, jak je řečeno, tzn. v ústavách, v parlamentech, na soudech, ve školách, nemocnicích, kancelářích a továrnách prý mají všechna náboženství stejná práva; žádné nesmí být omezováno či dokonce zakázáno, dokud by se neprojevilo jako obecně nebezpečné. A to má být přirozené právo založené na důstojnosti lidské osoby. K tomu ještě je tvrzeno, že stát je nekompetentní v náboženských otázkách, nemůže prý sám o sobě vůbec vědět, které náboženství by mělo být to pravé. Tedy z církevní strany se výslovně vyučuje státní agnosticismus. Zde text II. Vaticana:
„Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum.“
Že člověk nemůže a nesmí být nucen přijmout určité náboženství, je zcela jasné a tak to Církev vždy učila (srov. Can. 1351, CIC 1917). Avšak je zcela něco jiného ve veřejné oblasti života zabraňovat lidem, aby naplňovali své falešné náboženské přesvědčení misijní prací, veřejnými shromážděními, zřizováním budov pro jejich falešný kult. Neboť, je-li Ježíš Kristus jediný Bůh a jeho kříž jediný pramen spásy, musí být uplatněn tento nárok na jedinečnost ve společnosti jak jen široce to bude možné v rámci moudrého uvážení hlav států. Zavržení náboženské svobody je mocná ochrana duší, které jsou jinak neustále více či méně bezbranné vystaveny propagandě sekt a dobyvatelským tažením nekřesťanských náboženství.
Při nedávné návštěvě Jižní Ameriky jsem mohl vidět, jak tam všude jako houby po dešti vyrážejí pobočky Svědků Jehovových, adventistů, mormonů a podobných sekt.
Proti tvrzení svobodomyslných v Církvi, že stát by měl zůstat neutrální, že je prý inkompetentní ve věci náboženství, stavíme dva výroky sv. Pavla: „Omnia in ipso constant“ (Kol 1, 17) – všechno, tedy i vlády a veřejný pořádek, mají trvání v Něm. A druhý výrok: „Oportet illum regnare“ (1 Kor 15, 25): On totiž musí kralovat! Protože vlády už netrvají v něm, proto padají, protože bezbožná horda křičí: „Nechceme toho člověka za krále“ (Lk 19, 14). Protože už není uznáváno, že v žádném jiném jménu není spásy (Sk 4, 12), sklouzáváme v politice, hospodářství, v sociální oblasti a oblasti výchovy , na morální rovině, v umělecké tvorbě, v úctě k autoritám z jedné krize do druhé. Ježíš Kristus už nepanuje. Nicméně má právo být tu vedle Budhy, Mohameda a kdovíjakých sektářských vůdců; avšak už není Král myšlení a Král srdcí.
Až do Pia XII. papežové takové rouhání vůči našemu Pánu rozhodně odmítali. Papež Pius IX. nazývá ve své encyklice „Quanta cura“ náboženskou svobodu zvráceným míněním a učením, které silou své apoštolské povinnosti a starostlivosti o nejsvětější víru, o pravé učení, o spásu duší z moci své apoštolské pravomoci odmítá, zakazuje a zavrhuje a přeje si, aby všichni synové katolické Církve ji nahlíželi jako zcela odmítnutou, zakázanou a zavrženou. A v již zmíněném Syllabu jsou následující dva omyly týkající se náboženské svobody odsouzeny:
Věta 77: „V naší době už nejde o to uznat katolické náboženství jako jediné náboženství státního útvaru za vyloučení všech ostatních druhů božího uctívání.“
Věta 78: „Proto je chvályhodné, když v určitých katolických zemích je zákonem umožněno, že přistěhovalci smí veřejně vykonávat obřady svého náboženství, ať už je jakéhokoli druhu.“
Ruku v ruce s náboženskou svobodou jde hlásání bezbřehé svobody svědomí a neohraničené svobody mínění, konkretizované a stále vyžadované pro takzvanou dospělost křesťanů. Jaký div, že věřící s odvoláním se na jejich subjektivní svědomí protestují při vyhlášení encykliky „Humanae vitae“ nebo při některých biskupských jmenováních! Kdo seje vítr, sklidí bouři. Kdo pokládá časované bomby, ten ví, že jednoho dne explodují. Při diskusi o potratech bylo kupř. v Německu argumentováno: Nikdo přece při změně paragrafu 218 nebude k potratu zavázán, pouze ze za určitých předpokladů zajistí beztrestnost. Ale právě to odsuzujeme! Žádáme, aby pornografie, potraty, ano, každá veřejná neřest byly zákonem zakázány a překročení těchto zákonů odpovídajícím způsobem stíháno. Neboť člověk poznamenaný dědičným hříchem potřebuje omezení a trestní zákony, jen tak je ctnost účinně chráněna a podporována. Nenazval snad už papež Řehoř XVI. „mylným názorem, ba dokonce bláznovstvím, že má být pro každého hlásána a prosazena svoboda svědomí“? („Mirari vos“ ze dne 15. srpna 1832)
5. Dekret o Církvi v moderním světěDekret „Gaudium et spes“ je z hlediska současných dějin a společenské působnosti snad nejškodlivější na celém koncilu. Hlásá totiž pod pláštíkem pouhého popisu skutečností bezmezný, neomezený optimismus spásy, zřízení ráje na zemi pomocí techniky, vědy a pokroku.
Stačí si pročíst dotyčné pasáže, abychom se o tom přesvědčili. V odstavci 5 čteme následující: „K dnešnímu duševnímu zneklidnění a změně životních podmínek přistupuje ještě rozsáhlejší proměna: v oblasti intelektuální výchovy se klade stále větší důraz na matematické, přírodní a antropologické vědy, a podobně v praktické oblasti na techniku, která z těchto věd vychází.
Toto vědecké myšlení utváří kulturu a způsob myšlení jinak, než tomu bylo dříve. Technika tak pokročila, že mění tvářnost země a pokouší se už o ovládnutí nadzemského prostoru.“
Cožpak papež Pavel VI. v souvislosti s přistáním na Měsíci nepěl Gloria na oslavu člověka: „Sláva budiž člověku, králi Země a knížeti vesmíru“?
A dále čteme v koncilním textu: „Lidský rozum rozšiřuje v jistém smyslu svou nadvládu i nad časem: do minulosti pomocí historického bádání a do budoucnosti metodickým předvídáním a plánováním. Pokrok v biologii, psychologii a v sociálních vědách poskytuje člověku nejen možnost lepšího poznání sebe, ale také mu pomáhá, aby použitím technických metod přímo ovlivňoval život společenských celků. Lidstvo se také stále více zabývá předvídáním a řízením svého demografického růstu.“
Nemají pak protestující proti „Humanae vitae“ a přímluvci „pilulky“ (rozuměj: zabraňující početí) vzhledem k takovým koncilním zjištěním nakonec pravdu?
Nicméně pokračujme v textu: „Tok dějin se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat. Lidská pospolitost začíná mít jeden společný osud a nerozpadává se v různé navzájem oddělené dějiny.“(Komentář: zde se odhaluje škleb kolektivismu.) „A tak lidstvo přechází od statického pojetí řádu věcí k pojetí spíše dynamickému a evolučnímu.“
Tady jednoznačně pronikají myšlenky Theilarda de Chardina. Tento, jak známo, je velmi ctěn kardinálem Ratzingerem – právě tak jako teologem Karolem Wojtylou, který ze své strany rozhodným způsobem přiložil ruku k dílu při vypracování tohoto koncilního textu. Všechno se tedy změní k lepšímu, člověk se krůček za krůčkem stane pánem a cílem všeho.
V odstavci 12 se dočteme: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“
Náš starý katechismus o tomto podává zcela jinou informaci. Hned na první otázku: „ Proč jsme na světě?“ odpovídá: „Proto jsme na světě, abychom Pána Boha poznávali, milovali, jemu sloužili a jednou s ním byli na věky.“ Totéž říká sv. Ignác z Loyoly v díle „Princip a základ“ svých Duchovních cvičení, kde je řečeno, že člověk je proto stvořen, aby Boha, našeho Pána, chválil, uctíval a sloužil mu, a tak zachránil svou duši.
Pokračujme v textu. V odstavci 57 slyšíme, že křesťané prý mají úkol „usilovat spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa“. K čemu pak je, když nás Duch svatý ústy apoštola národů Pavla napomíná, abychom se nespřahovali s nevěřícími? „Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla se tmou? Jaká shoda Krista s Beliárem? Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božímu s modlami?“ (2 Kor 6, 14 nn)
Tato nikoli pouze vnější, nýbrž vnitřní kolaborace se světem je nám ještě jednou výslovně kladena na srdce v odstavci 62: „Ať tedy věřící žijí v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snaží se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou .“
Komentář: Kdo je tento člověk naší doby? To je onen smyslový, zákonů nedbající, materialistický člověk 20. století. Už jsme mu porozuměli dávno – a právě díky tomuto pochopení zcela beze zbytku odmítáme jeho nejvyšší požadavek „non serviam“ – nebudu sloužit.
„Ať uvádějí v soulad poznatky nových věd a nauk i nejnovějších objevů s křesťanskou mravností a s křesťanským myšlením, aby náboženský život a mravní poctivost šly u nich ruku v ruce s vědeckým poznáním a s nepřetržitým rozvojem techniky; tím pak budou schopni posuzovat a vykládat všechny věci v plně křesťanském smyslu.“
Komentář k tomu: Jestliže je člověk schopen posoudit vše v plně křesťanském smyslu pouze s novým věděním a novými naukami, s poznáním nových objevů, nebyli pak naši předkové, kteří neměli potuchy o přistání na Měsíci a o počítačích, náboženští analfabeti? Bylo v předindustriální společnosti tajemství Neposkvrněného početí a bezhříšnosti Mariiny vůbec možné?
Moji milí přátelé, uprostřed vší techniky, přírodních věd a matematiky zůstane člověk tím, čím je, „ens ab alio“, bytí beze zbytku závislé na Bohu, k tomu ještě těžce zraněné dědičným hříchem. Člověk bude vždy potřebovat vykoupení, které si nemůže poskytnout sám a které mu už v žádném případě neposkytne technika!
Přistání na Měsíci, říkával pan farář Milch, nemá s křesťanským tajemstvím vykoupení společného více než komár na stínítku lampy.
Ve stejném odstavci 62 čteme kousek před tím: „V pastoraci je třeba dostatečně brát na vědomí a používat nejen teologické zásady, nýbrž i objevy světských věd, především psychologie a sociologie, aby i věřící byli vedeni k ryzejšímu a zralejšímu životu z víry.“
Cožpak zde už není předprogramováno nahrazení zpovědníka psychologem, případně psychoanalytikem, právě tak jako skupinové bohoslužby či bohoslužby s určitým motivem, kdy se najednou postaví do kostela dopravní tabule nebo v masopustu se pořádají mše pro účastníky v masopustních maskách? Kardinál Ratzinger sám ve své knize „Theologische Prinzipienlehre“ (Základní teologická nauka), vydané v roce 1982, kdy už byl prefektem Kongregace pro víru, doznal, že „Gaudium et spes“ představuje Contra-Syllabus, hlásá tedy to, co za pontifikátu Pia IX. bylo Církví v osmdesáti větách výslovně zavrženo a odsouzeno.
Právě věta 80. představuje takříkajíc celý program liberalismu, který pronikl do vnitřku Církve, jak byl až do Pia XII. včetně předkoncilovými papeži zavrhován, jak jej mezitím však II. Vaticanum dalo na vývěsní štít: „Římský papež může a má se smířit a spřátelit s pokrokem, liberalismem a s novým utvářením lidstva.“ Přesně to tvrdí „Gaudium et spes“: Věřící mají stát v nejtěsnějším kontaktu s lidmi všech ideologií a odstínů, pokoušet se je pochopit v jejich liberalismu, v jejich omylech a učit se tak dospět ke „zralejšímu“ křesťanství! Děkuji pěkně za takovéto zralejší křesťanství!
Donoso Cortés rozvádí ve svém listu kardinálu Fornarimu, že ony dva zkraje zmíněné omyly o Bohu a člověku se v konečném důsledku dají redukovat do jediného: „Ten spočívá v tom, že onen hierarchický a neměnný pořádek, jejž Bůh vložil do celého stvoření, je buď neuznáván anebo převrácen. Tento řád zakládá hierarchickou svrchovanost všeho, co je nadpřirozené, nad vším přirozeným: následně tedy i víry nad rozumem, milosti nad lidskou svobodou a Církve nad státem – jedním slovem svrchovanost Boží nad člověkem.“
Následky neuznání nebo zpřevrácení Bohem ustanoveného řádu stvoření a vykoupení církevními knížaty vede k oslabení bojovného ducha v katolickém táboře, k úplnému ochabnutí vůle po dobývání. V Církvi chybí radost, nadšení, zápal, k oběti připraveného nasazení pro věc Boží a vítězství Krista Krále. Chybí přesvědčení, že národy musí být evangelisovány, že milost proměňuje duše, že Kristus je spása světa a že nikde jinde nelze spásu nalézt.
Katolická Církev dnes už není vojskem o síle 800 milionů duší, řádně uspořádanými bojovými šiky Božími, nýbrž unavené shloučení ochromených, pospávajících, často i zběhů zpod vlastního praporu, jimž je věc Mistrova úplně lhostejná nebo dokonce spolupracují s nepřítelem. Jako charakteristický pro to může posloužit postoj jednoho z ještě nejlepších kuriálních kardinálů.
Před pár lety mi řekl: „Co je arcibiskupovi Lefebvrovi do Církve? Nechte to na papežovi. Když půjde papež do pekla, tak ho tam nechte jít!“
6. Ještě jednou „Lumen gentium“Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k dekretu „Lumen gentium“, o němž jsem řekl, že jsou to v něm především dva body, které jsou kamenem úrazu. Prvním je výrok v odstavci 8, že Církev Kristova subsistuje v katolické Církvi. Druhý výrok se dotýká správní moci nad universální Církví. Podle I. vatikánského koncilu v letech 1870/71 patří tato cele pouze papeži. Zde dotyčný kánon: „Kdo tedy říká, že římský biskup má pouze úřad dohledu či vedení a nikoli nejvyšší moc plného práva nad celou Církví, a to nejen ve věcech víry a mravů, nýbrž také v tom, co patří k uchování pořádku a vládě nad po celé zemi rozšířené Církví, nebo kdo říká, že má pouze větší podíl, nikoli ale celou plnost této nejvyšší moci, nebo že tato moc není řádná a bezprostřední jak nad celou Církví a místními církvemi tak nad všemi i jednotlivými pastýři a věřícími, budiž vyobcován“ (Dz 831).
V „Lumen gentium“ se nyní učí, že existuje dvojí autorita v Církvi, totiž na jedné straně autorita papeže (na tom se v tuto chvíli ještě trvá), na druhé straně autorita biskupů ve spojení s papežem. Tato se projevuje při koncilech, ovšem podle dosavadního učení byla omezena právě jen na tuto dobu. Teď tedy je rozšířena na celý čas, čímž nastupují biskupské konference jako spoluvládci. Jistě, mohou rozhodnout vždy jen ve spojení s papežem, ovšem z koncilu vyvozují právo spoluurčovat a spoluvládnout. A tak ničí kolegialita papežskou monarchii a připravuje
cestu pro národní církve. Biskupské konference USA, Francie, ale i Německa a Švýcarska se stále více a více odpoutávají od Říma a jdou svou vlastní cestou. Když papež před několika léty navštívil Švýcarsko, pozdravili ho švýcarští biskupové jako kolegu v biskupském úřadě místní církve v Římě!
Papež Pavel VI. si zřejmě v poslední chvíli uvědomil, že úmyslem novátorů je z více než dvojznačného koncilního textu vyvodit následně jednoznačné důsledky ve smyslu demokratizace a rozpuštění Církve. Prý plakal. Každopádně nařídil připojit k předcházejícímu koncilnímu textu nota praevia, krátkou vysvětlující poznámku.
Úlohou koncilu je důkladněji osvětlit učení Církve, vysvětlit je a vymezit vůči omylům. Zcela zjevně tento dokument působí pravý opak: zamlžuje učení a činí je nejasným, takže potřebuje vlastní dovětek, aby se odvrátilo to nejhorší a zachránil se papežský primát. Tato nota praevia je součástí celého koncilního textu. Je zůstávajícím svědectvím, jak na tomto koncilu vtékal Rýn do Tibery. Na velkou škodu papežství nachází se tato dvojitá autorita opět v novém církevním právu bez jakéhokoli ohledu na koncilní nota praevia (Can. 336 / Can. 337 §2).
Zničení autority papeže bezpochyby vede ke zničení autority ve státě, na pracovišti, ve škole, v rodině. Neboť Církev má směr udávající hlas, je příkladem pro celou společnost a vyzařuje do ní milost. Co se děje v jejím vnitřním prostoru, šíří se ve společnosti, nachází v ní svou odezvu. Nesmí nás tedy udivovat, když od konce šedesátých let se přes naše země valí jako příval vlna odporu proti autoritě.
7. Falešná a pravá obnova
Dovolte mi ještě chvíli hovořit o otázce vyléčení ran Církve, uzdravení jejího těla, nebo jak se vyjadřoval pan farář Milch – o obrácení. Především bych chtěl na tomto místě hlasitě, zřetelně a rozhodně varovat před špatnými pokusy o obnovu.
V poslední době byli tu a tam jmenováni takzvaní konservativní biskupové: arcibiskup Groer ve Vídni, jeho světící biskup Krenn, nový biskup ve Feldkirchu Küng, nový salzburský arcibiskup Eder, kardinál Meisner jako arcibiskup kolínský – abychom z nich některé jmenovali. Už nejsou jmenováni nejdivočejší reformátoři, ale poměrně zbožní lidé, často mariánsky orientovaní a především osobně oddaní papeži – ovšem lidé, kteří za každou cenu obhajují II. Vaticanum a jimž je společný odpor vůči arcibiskupovi Lefebvrovi.
Jeden z nich, kardinál Groer, pronesl v polovině ledna, když se kvůli biskupským jmenováním v Rakousku zvedly velké vlny, několik zajímavostí: „Není žádný důvod ke znepokojení. Dnešní oficiální kurs Říma, jenž je považován za humanistický a liberální, bude pokračovat, Řím má zájem na tom, aby rakouská církev byla liberální.“
Nelze si tedy dělat žádné iluse a věřit, že pod sutanou by se revoluce nemohla schovat nebo že krise v Církvi se překoná pár zbožnými slovy. Jde o víc: jde o katolické dogma, o neměnnou pravdu, jde – řečeno jedním slovem – o katolicitu.
Od biskupského svěcení v loňském roce přerušil benediktinský klášter Le Barroux na jihu Francie naše přátelské svazky. Naši bývalí spolubratři se právě tak oddělili a založili vlastní instituci, Bratrstvo sv. Petra se seminářem ve Wigratzbadu, na pomezí Německa, Švýcarska a Rakouska. Všem těmto lidem je společné, že onen zásadní boj proti omylu vzdali; odkradli se z bitevního pole.
Jeden z nich před nedávnem řekl: „Nekritizujeme, nenapadáme. Chceme jen působit v tichu.“ V rozhovoru s jedním naším seminaristou prohlásil, že je připraven v případě nutnosti přijmout nejen náboženskou svobodu II. Vaticana, tak jak stojí na papíře, ale i její konkrétní uplatnění, tzn. laicisaci státu, odstranění katolických ústavních zákonů, profanaci světa.
Jiný z nich řekl ohledně NOM (Novus Ordo Missae), že nejhorší je na něm celebrace versus populum. Ne, nejhorší na něm je jeho nesprávná dogmatika, nahrazení Nejsvětější oběti Mše svaté setkáním společenství. Celebrace versus populum, která nakonec nebyla ani promulgovaným textem předpokládána, je přitom jen jedním aspektem. „We feel quite comfortable following the new Mass“, říká v interview, jež bylo zveřejněno v Austrálii. Česky: Cítíme se velmi dobře, když můžeme sledovat novou mši. Podle souvislosti je tím míněno, že se cítí velmi dobře při tom, když ve stejném kostele, na stejném oltáři následuje po nové mši stará Mše svatá. Tato koncepce je pro nás hrůzou. Po celou dobu jsme odmítali nivelisaci Nejsvětější oběti Mše svaté a reformované liturgie, nikdy jsme se necítili dobře, když kvůli okolnostem musela být tradiční Mše svatá sloužena v kostele na oltáři, kde bylo jinak obvyklé sloužit NOM. Brali jsme to, jako se přijímá nutné zlo, jež se nedá změnit. Pluralita ritů odporuje naší posici.
Ve zmíněném interview zaznívá: „ Arcibiskup Lefebvre uznává svátostnou platnost NOM-u. To uznáváme i my. Rozdíl mezi ním a námi spočívá v tom, že on z toho nevyvozuje žádné důsledky, kdežto my ano.“
Co má být řečeno tímto tvrzením, že arcibiskup Lefebvre nevyvozuje důsledky ze svého postoje? Nic jiného než toto: Byť říká, že NOM může být za určitých okolností platný, neměli by se věřící na něm za žádných okolností účastnit, aby svou víru neuváděli v nebezpečí.
Jinak na to zjevně nahlížejí ve Wigratzbadu. Vyučují tam profesoři, kteří zásadně nebo přinejmenším převážně celebrují novou mši. A na kněžská svěcení jsou zváni biskupové, kteří činí totéž, týden za týdnem, dennodenně. Kněžské svěcení se pak vyjímá jako divadelní představení: zvedne se opona a kardinál Mayer nebo světící biskup z Augsburku dává představení „Stará mše“! Po představení Eminence nebo Excelence odcestují, aby opět vyzývali k bezpodmínečné poslušnosti II. vatikánskému koncilu a události v Assisi velebili jako inspiraci Ducha svatého pro dnešní časy.
Jaký div, že generální představení, P. Bisig, už dnes rozdílí svaté přijímání v rámci nové mše! Co bude dělat zítra, když ho augsburský biskup vyzve ke koncelebraci? Jako regens v Zaitzkofenu vyžadoval ještě od seminaristů prohlášení, že Novus Ordo Missae je špatný sám v sobě. Jak rychle a jak hluboko se dá klesnout!
Jak za tohoto stavu věcí však může jeden náš bývalý spolubratr tvrdit, že nikoli on opustil arcibiskupa Lefebvra, nýbrž arcibiskup Lefebvre že opustil jeho, to je mi zcela nepochopitelné.
Samozřejmě je třeba svou posici ospravedlnit a následně tedy vynést rozsudek nad arcibiskupem Lefebvrem a jím údajně zapříčiněným schismatem. Takovéto soudní jednání se mělo uskutečnit 18. až 19. února mezi modernistickým profesorem Klingerem a P. Bisigem v Cáchách. Spolčují se tedy s nepřáteli víry, aby napadli vlastního otce v kněžském úřadě.
Teď tito lidé stále tvrdí v rozporu s pravdou, že papež stojí na jejich straně. Co si o tom papež skutečně myslí, projevil v apoštolském listě „Sacrosanctum concilium“ ze 4. prosince 1988, zveřejněném o Letnicích. Stojí tam ve čtvrté hlavě:
„Jiní se bohužel (v latině: „quod valde dolendum est“) jednostranným a výlučným způsobem vrátili k předcházejícím liturgickým formám, které někteří z nich nahlížejí jako jedinou záruku bezpečí pro víru.“ Kromě toho předsedové čtyř evropských biskupských konferencí přesvědčili zjevně papeže během týdne po svatodušních svátcích o svých těžkostech s bratrstvem sv. Petra a podobnými experimenty a přiměli ho, aby přinejmenším v nejbližší době tradiční starou liturgii nepovolil. Jinak spíše liberální noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung hovoří o promarněné šanci.
Přesto mají tito lidé občas určité úspěchy. Tak např. svěřil kardinál Ratzinger P. Olivieru de Blignierovi, před nedávnem ještě přesvědčenému sedisvakantistovi, který však teď začíná stáčet svou korouhvičku po větru, celé koncilní texty ke studiu a pro případná vysvětlení či snad dokonce minirevise.
Ubohý Řím!
Jaký je tedy náš úsudek o bratrstvu sv. Petra, Le Barroux a podobných tendencích?
Tito lidé chtějí Pána Boha milovat, ale současně chtějí také ctít ďábla. Vypelichali do podoby katolických liberálů či liberálních katolíků. Kdybychom zaujali takovýto postoj před dvaceti nebo patnácti lety, ano, ještě loni před biskupskými svěceními, už bychom dávno s Římem dosáhli nějaké dohody. Místo toho jsme při všech jednáních stavěli podmínku, že si nenecháme zavřít ústa, že i v budoucnosti budeme smět nazývat otevřeně světlo světlem a tmu tmou.
Nikoli, moji milí přátelé, nelze současně tančit na dvou svatbách, jak to zkoušejí liberálové v Církvi už 200 let: sloužit našemu Pánu Ježíši Kristu a současně objímat svět s jeho omyly a neřestmi.
Pravé, katolické řešení spočívá v tomto: Boha, jenž se stal Tělem, jediného Vykupitele, pravého Krále nad Církví a nad celou lidskou společností, Velekněze a Soudce národů i jednotlivců, živých i zemřelých, uvádět na jeho trůn a neomezeně uznat jeho panovnická práva. Teprve až On bude uznán jako Jediný, Pravý, Absolutní, Neměnný, jako Pán všech věcí, pak započne pravá obnova Církve.
Řím musí ony zkázonosné časované bomby 2. vatikánského koncilu zneškodnit a zcela odstranit. Pro to pracovat a za to se modlit je povinností každého upřímného katolíka.
Svěřujeme tuto záležitost blahoslavené Panně Marii, Matce milosrdenství, která svým dětem v tísni stála vždy ku pomoci, aby je bránila před bludy a svody Satanovými. Ona není ani liberální ani modernistická: nezná jiného Boha než svého milovaného Syna. Spolu s ní zpíváme
Christus vincit – Christus regnat – Christus imperat!
Kristus vítězí – Kristus kraluje – Kristus vládne všem!
Rickenbach, o svátku sv. Augustina, 28. srpna 1989
P. Franz Schmidberger
Přednáška pronesena 9. dubna 1989 v Mohuči pro hnutí „actio spes unica“ (přepracováno a doplněno)


 



http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6328-casovane-bomby-druheho-vatikanskeho-koncilu.aspx
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6328-casovane-bomby-druheho-vatikanskeho-koncilu.aspx
http://dolezite.sk/old/Kontroverzni_kauza_Liga_proti_antisemitismu_proti_Zvedavecorg_kt.html

 

 


 


Odkaz na môj web: http://seniorka.szm.com

 
 

 

 

 

 

 
Moje
webové stránky 

Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Cezmín: http://cezmin.wz.sk
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz
Viktorian http://viktorian.wz.sk
 Svadba: http://svadbask.unas.cz
 Bylinky:
http://bylinky.czweb.org
Seniorka: http://seniorka.szm.com
Jáska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
 Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Vianoce: http://vianocesk.szm.com
Slovania: http://slovania.czweb.org
 Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
 Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo: http://gloriapolo.czweb.org
Moji psíkovia: http://mikinka.czweb.org
Milujem pani P... : http://eufrosyne.wz.cz
Cezmín ker a alias: http://cezmin.czweb.org
 Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
 Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
 Horná Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
 Rádioamatéstvo  : http://cbrsk-chlebany.euweb.cz

 Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
Pes Buldog english:
http://ruda-etuda.czweb.org
Ranní Sedmička: http://rannisedmicka.wz.cz
Olympionik: http://olympionikholub.wz.sk
Seniorka a deti: http://seniorka-deti.wz.cz
Senior Honza: http://senior-honza.wz.cz
Práva dieťaťa: http://dieta.czweb.org

Senior Baťo: http://dano17.wz.sk
Späť| Obnoviť | Dopredu

By Cezmin Slovakia 25.január 2014
Seniorka - Koncil
 


 




Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCall

Bratia františkáni Nepoškvrnenej Panny Márie neboli a nie sú tradicionalisti. Nezaložil ich arcibiskup Lefebvre, nikdy dokonca ani nemali formálne alebo neformálne styky s Kňazským bratstvom sv.PiaX. (ďalej len FSSPX). Od svojho založenia prijali a používali nový omšový rítus. Františkáni Nepoškvrnenej sa ale hlásia k duchovnému odkazu sv.Maximiliána Kolbeho. Vernosť skutočnému duchu sv.Maximiliána musí nutne viesť ku konfliktu s modernistickou tyraniou v Cirkvi.



 

Svätý Maxmilián Mária Kolbe

 Svätý Maximilián Mária Kolbe (poľsky Maksymilian Maria Kolbe, občianskym menom Rajmund Kolbe; 7.januára 1894, Zduńska Wola, Poľsko - 14.augusta 1941, Osvienčim-Brezinka, Poľsko) bol poľský rímskokatolícky kňaz, minorita, filozof, teológ, misionár a mučeník.
Bol propagátorom používania moderných prostriedkov pri pastorácii a evanjelizácii, v kláštore Niepokalanów, ktorý v Poľsku založil a viedol, zriadil obrovské tlačiarenské závody, ktoré produkovali katolícke časopisy (najmä Rytier Nepoškvrnenej a Serafínská pochodeň), ako aj ďalšie tlačoviny. Založil tiež Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré malo už za jeho života tisícky členov.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v kláštore Niepokalanów zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisícky ľudí. Mnísi aj inak pomáhali odboji, najmä ako poslovia, kontaktné osoby a falšovatelia dokladov.
V roku 1941 bol Kolbe zatknutý a poslaný do koncentračného tábora. Skončil v koncentračnom tábore Auschwitz-Birkenau (Auschwitz I), kde zomrel, keď ponúkol svoj život výmenou za život otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Mladosť a štúdiá
Narodil sa ako 7.januára 1894 vo Zdunska Woli, ktorá vtedy patrila k cárskemu Rusku, ako druhý syn Julia Kolbeho a Márie, rodenej Dabrowski. Otec bol Nemec , matka Poľka, rodina bola chudobná. 18. januára bol v miestnom kostole pokrstený menom Rajmund. V roku 1906 sa mu podľa jeho vyhlásenia v kostole zjavila Panna Mária, tento zážitok ho silne ovplyvnil pre celý zvyšok života.
V roku 1907 sa spolu so starším bratom Francisom rozhodol stať františkánom. Spoločne ilegálne prekročili rusko - rakúskej hranice a začali spoločne študovať vo františkánskom seminári v Ľvove. V roku 1910 bol prijatý do noviciátu a prijal meno Maksymilian. O dva roky neskôr odišiel študovať najprv do Krakova a o niekoľko mesiacov neskôr bol ako obzvlášť nadaný študent poslaný do Ríma, kde študoval teológiu, filozofiu, matematiku a fyziku. Tu zložil 1. decembra 1914 večné sľuby a prijal meno Mária.
V roku 1915 dostal doktorát filozofie na Pápežskej univerzite Gregoriana, 28. apríla 1918 prijal kňazské svätenie a v roku 1919 získal doktorát teológie na Pápežskej univerzite sv. Bonaventúru. Potom sa vrátil do teraz nezávislého Poľska .
Maxmilián Maria Kolbe si bol vedomý toho, že moderná doba vyžaduje moderné prostriedky. K šíreniu a povzbudzovanie viery začal využívať tlač. Najprv v kláštore v meste Grodno, neskôr v kláštore Niepokalanów, ktorý založil v roku 1927, začal vydávať periodiká Rytier Nepoškvrnenej, Serafínská pochodeň, "Mały Dziennik" a niekoľko ďalších. V týchto časopisoch povzbudzoval vieru, bojoval proti herézam a vyvracal rôzne bludy. Časopisy Rytier Nepoškvrnenej a "Mały Dziennik" sa však neobmedzovali iba na náboženské témy - venovali sa tiež spoločnosti, politike a kultúre. Za kontroverzné boli považované najmä články o Židoch (napr. podpora myšlienky presídlenie 70 000 Židov na Madagaskar) a slobodných slobodomurároch.
V súvislosti so svojou veľkou láskou k Panne Márii založil tzv. Rytierstvo Nepoškvrnenej, ktoré už za jeho života malo tisíce členov. V rokoch 1930 - 1936 podnikol tiež niekoľko misijných výprav do Japonska, kam tiež rozšíril Rytierstvo Nepoškvrnenej a založil japonskú verziu časopisu Rytier Nepoškvrnenej a františkánsky kláštor v meste Nagasaki, ktorý dodnes patrí k najvýznamnejším kresťanským kláštorom krajiny.
Za druhej svetovej vojny Kolbe v Niepokalanów, ktorý bol vtedy bezkonkurenčne najväčším františkánskym kláštorom na svete (s asi 800 mníchmi), zriadil tajné úkryty pre utečencov pred nacizmom, ktorými prešlo postupne asi 2-3 tisíce ľudí, vrátane stoviek Židov. Mnísi aj inak pomáhali odboju, najmä ako poslovia, kontaktné osoby, dodávatelia energie a falšovatelia dokladov.
Koncentračný tábor a smrť
Už v 19. septembra 1939 bol prvýkrát zatknutý (spolu so 40 spolubratmi), ale vtedy ho ešte nacisti pustili. Vo februári 1941 ho gestapo zatklo druhýkrát a po štvrť roku v Pawiak bol poslaný do koncentračného tábora Osvienčim, kde zomrel v hladné komore, keď ponúkol svoj život výmenou za život Franciszka Gajowniczka - otca rodiny, jedného z desiatich väzňov, ktorí boli odsúdení na smrť hladom za to, že z tábora predtým jeden väzeň utiekol.
V cele ostatným odsúdeným dodával odvahu a hovoril im, že čoskoro budú s Pannou Máriou v nebi. Po dvoch týždňoch dehydratácie a hladovania bol Kolbe stále nažive. Stráže mu potom vstrekli do žíl injekciu fenolu. Niektorí prítomní následne tvrdili, že Kolbe iba zdvihol ľavú ruku a pokojne čakal na smrtiacu injekciu.
Jeho pozostatky boli spálené 15.augusta, na Sviatok Nanebovzatia Panny Márie.
Svätorečenia
Dňa 17. októbra 1971 ho pápež Pavol VI. blahoslavil a 10. októbra 1982 ho Ján Pavol II. vyhlásil za svätého.
Kolbe a Židia
Kolbeho vzťah k Židom je kontroverznou otázkou, ktorá vyvolala menšie spory okolo jeho kanonizačného procesu. Bol striktným antijudaistom a v rade svojich kázaní ostro vystupoval proti nim. Obviňoval ich z nepriateľského postoja voči kresťanstvu, náklonnosti ku komunizmu a celosvetového sprisahania za účelom zničenia kresťanov. Poľskí Židia ho v tej dobe považovali za svojho nepriateľa. Rad kritikov preto vystúpil proti jeho kanonizácii a poukázal na riziko, že niektorí extrémisti budú jeho kanonizáciu brať ako potvrdenie správnosti svojich protižidovských predsudkov .
Na druhej strane Kolbe však viedol svoju "vojnu s Židmi" iba v ideologickej rovine. Ostro odsúdil násilie, ktoré na nich bolo koncom tridsiatych rokov páchané, a za okupácie Poľska ukryl či podporil na úteku stovky z nich. Vystupoval proti prenasledovaniu Židov, po okupácii Poľska ich skrýval a pomáhal im v úteku. Zástancovia jeho kanonizácie vtedy tvrdili, že na jednej strane kanonizácie nestanovuje žiadnu neomylnosť učenia svätorečeného ani nepoškvrnenosť celého jeho života (viď napr. sv. Pavol , ktorý pred svojím obrátením prenasledoval a likvidoval kresťanov), a aj keď (by) bol jeho postoj k Židom problematický, potom bol rozhodne odčinený.
Otázka mučeníctvo
Niektoré spory, z hľadiska cirkvi vyvolala tiež otázka jeho svätorečenia ako mučeníka, ku ktorému Ján Pavol II. pristúpil. Kým svätorečenie problém nebol (človek nemusí byť mučeník, aby bol svätorečený), vyhlásenie za mučeníka bolo považované za sporné, pretože zo striktného hľadiska nebol zavraždený pre svoju vieru.
Film a televízia
Život za život-Maximilián Kolbe (Życie za życie. Maksymilian Kolbe) 1991 - film poľského režiséra Krzysztofa Zanussiho.

Prenasledovanie detí Nepoškvrnenej
Brian McCal

Modernizmus sa snaží všetko zlúčiť, uzavrieť prímerie s nepriateľmi Cirkvi, najmä duchom slobodomurárstva.. Boj sv.Maximiliána bol jasne súčasťou vojny proti modernizmu. Jeho úsilie sa sústredilo najmä na pomocníka modernizmu vo svetskej oblasti, t.j. na slobodomurárstvo. Slobodomurári neskrývali svoju radosť zo záverov II.vatikánskeho koncilu, ktorý vydávali za svoje víťazstvo. Vernosť boju Nepoškvrnenej nevyhnutne vedie ku konfliktu s modernizmom. Ten, kto sa do tohto boja zapojí, si skôr alebo neskôr uvedomí, ako účinnými zbraňami sú omše sv. všetkých vekov a nemenné učenie Cirkvi, odovzdávané po stáročia z pokolenia na pokolenie, ktoré boli utlmené mračnom nejasností na II.vatikánskom koncile. A príklon k tradičnej omši a náuke nutne vedie ku konfliktu s vnútornými nepriateľmi Cirkvi.
Biskup Bernard Fellay [generálny predstavený FSSPX] nedávno hovoril o tom, že to je vernosť františkánov Nepoškvrnenej sv.Maximiliánovi Kolbemu, čo ich približuje pohľadu tradičných katolíkov a vyvoláva spor so silami, ktoré ovládajú najvyššie miesta v Cirkvi:
"Je to veľmi zaujímavé, pretože Maxmilián Kolbe chcel bojovať pre Nepoškvrnenú, bojovať skrze nepoškvrnenú, išlo mu o víťazstvo Boha nad Božími nepriateľmi, skutočne to tak môžeme vyjadriť, najmä nad slobodomurármi. Z tohto pohľadu je to veľmi zaujímavé. Tento boj proti svetu, proti duchu tohto sveta, je [tj františkánmi Nepoškvrnenej], možno povedať, zo samej podstaty približuje nám, pretože vstúpiť do boja proti svetu v sebe niekde zahŕňa kríž. Zahŕňa to večné zásady Cirkvi, to, čomu sa hovorí kresťanský duch. Tento kresťanský duch je nádherne vyjadrený v starej omši, v tridentskej omši. Takže keď Benedikt XVI. vydal svoje motu proprio, vďaka ktorému sa táto omša stala ľahšie dostupnou, rozhodla sa táto kongregácia na svojej kapitule, inými slovami z rozhodnutia celej kongregácie, vrátiť k starej omši, čo sa skutočne plošne stalo, hoci si uvedomovali, že budú mať rad problémov, pretože spravujú farnosti. Ale tieto problémy neboli neprekonateľné. Pár z nich si tiež začalo klásť isté otázky ohľadom koncilu.
Výsledkom bolo, že niektorí nespokojenci, v podstate hŕstka, ak zvážime celkový počet, snáď tucet, sa obrátili do Ríma s protestom, v ktorom vyhlasovali: "Chcú nám vnútiť starú omšu, útočia na koncil."
Sily modernizmu nemôžu zničiť Cirkev a posvätnú tradíciu. Bráni im v tom prísľub Pána Ježiša, že nebude premožená. A tak ani Herodes nemohol zabiť Pána Ježiša skôr, než sa naplnil čas jeho vykupiteľskej obete. Herodes však mohol dať priechod svojmu hnevu a vyliať si zlosť na nevinných a bezbranných, ktorí boli blízki Spasiteľovi, teda v blízkosti Betlehema.
Františkáni Nepoškvrnenej sú v istom zmysle práve ako sväté neviniatko. Nie sú tradicionalisti, ale, ako poznamenal biskup Fellay, sú blízki tomu brániť tradíciu jasne a dôsledne. V posledných rokoch františkáni Nepoškvrnenej smerovali k tomu, aby sa obrodil v plne tradičné katolícke spoločenstvo. Nachádzajú sa na ranom stupni takejto premeny, pretože nabádajú k širokému slúženiu tradičnej liturgie a s otvorenou mysľou premýšľajú o II.vatikánskom koncile a o tom, aké dôsledky mal pre boj v mene Nepoškvrnenej. Aby bolo jasno, stále zatiaľ okrem toho používajú tiež nový omšový poriadok.
Sily modernizmu, neschopné vykoreniť tradíciu v Cirkvi a po tom, čo zlyhal pokus polapiť do pasce (ako sa s odstupom javí kanonická regularizácia) FSSPX, sa teraz snaží zničiť podstatu františkánov Nepoškvrnenej, lebo im práve tu hrozila porážka.

Františkáni Nepoškvrnenej boli založení v roku 1970, zhodou okolností v rovnakom roku ako FSSPX, a postupom času sa rozrástli o kňaza, sestry a terciárov, založili knižnice, vlastné vydavateľstvo a ďalšie aktivity. V roku 1990 sa stali inštitútom diecézneho práva a následne boli Jánom Pavlom II. povýšení do práva pápežského. Dnes majú cez päťsto členov na šiestich kontinentoch. Hoci pred motu proprio Summorum Pontificum prijali za svoj nový omšový poriadok, zostali františkáni Nepoškvrnenej verní františkánskej charizme v duchu sv.Maximiliána. Často sa zápalom hovoria o Panne Márii Prostrednici všetkých milostí (náuke, ktorú II.Vatikánsky koncil zmietol zo stola) a o jej spoluvykupitelskej role. Onedlho po vydaní Summorum Pontificum sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli väčšinou hlasov kapituly prijať a podporovať tradičné liturgie, hoci jednotlivým kňazom bolo dovolené slúžiť naďalej podľa nového omšového poriadku. Avšak aj tento umiernený postoj bol pre modernizmus príliš a vatikánske úrady sa po sťažnostiach niekoľkých nespokojencov rozhodli konať.
Pripomeňme, že desiatky rokov hierarchia prehliadala vážne obvinenia z homosexuálneho zneužívania chlapcov kňazmi. Previnilci boli chovaní ako v bavlnke, mali sa skryť a byť premiestňovaní do nových farností. Kardinál Law, ktorý po roky kryl previnilcov, nebol odvolaný, ale nakoniec sa sám dobrovoľne vzdal svojho úradu a dostal útulné miestečko v Ríme (kde mu nehrozí prípadné stíhanie zo strany amerických úradov).

http://whispersintheloggia.blogspot.sk/2011/11/for-cardinal-law-end-of-line.html

Kongregácia pre náuku viery šetrila situáciu v ženských rehoľných rádoch v USA a zistila šokujúce dôkazy o závažných priestupkoch proti vierouke a morálnemu učeniu Cirkvi, a aj keď prebehli nejaké rokovania s predstaviteľkami poriadkov, tak nad žiadnym spoločenstvom nebol ustanovený dohľad, žiadna predstavená nebola zbavená svojho úradu.
Žiadny apoštolský komisár nebol ustanovený ani nad diecézou Los Angeles, keď skončila v konkurze kvôli mnohým miliónovým odškodneniam vyplácaným obetiam zneužívania.
A teraz, keď sa niekoľkým kňazom františkánom Nepoškvrnenej nepáči rozhodnutie, na ktorom sa všeobecne zhodla celá ich kongregácia, a sťažujú sa, že cítia tlak, aby slúžili tradičné omše, hoci tak v skutočnosti nemusia robiť, aká je reakcia Vatikánu? Siahne po zbrani hromadného ničenia.
Pozrime sa na nasledujúce disciplinárne kroky, ktoré boli doteraz vykonané a ktoré nemožno označiť inak, ako za nemravné a nespravodlivé prenasledovanie:
1. Riadne zvolení predstavení františkánov Nepoškvrnenej, vrátane generála otca Stefana Márii Manelliho, boli okamžite odstránení a nahradení Vatikánom

dosiahnutým apoštolským komisárom otcom Fidenziom Volpim OFMCap.
2. Osemdesiatročný otec Manelli bol podľa niektorých správ umiestnený do "domáceho väzenia" a má zakázané prijímať návštevy alebo sa s kýmkoľvek stýkať.
3. Otec Volpi v priamom rozpore nielen s prirodzeným a božským právom, ale aj pozitívnym právom vyjadreným v Summorum Pontificum zakázal kňazom františkánov
Nepoškvrnenej slúžiť tradičnú omšu.
4. Otec Volpi prevzal správu nad celým majetkom františkánov Nepoškvrnenej.
5. Otec Volpi zavrel až do odvolania seminár františkánov Nepoškvrnenej.
6. Otec Volpi rozhoduje, či seminaristi, ktorí už začali štúdia, môžu pokračovať ďalej. V prípade súhlasu budú poslaní do ním určených seminárov, ktoré nie sú
pod vedením františkánov Nepoškvrnenej.
7. Otec Volpi pre tento rok zrušil diakonské a kňazské svätenie.
8. Otec Volpi nariadil, že až budú svätenia opäť povolené, všetci existujúci kandidáti musia osobne vyhlásiť, že prijímajú:
a) nový omšový rítus ako autentické vyjadrenie liturgickej tradície Cirkvi a tým aj františkánskej tradície;
b) dokumenty II. vatikánskeho koncilu v zhode s autoritou, ktorú im prisudzuje magistérium.
9. Kandidát, ktorý tieto podmienky neprijme, bude ihneď prepustený.
10. Každý člen musí jasne a písomne ? potvrdiť svoj súhlas, že bude ďalej pokračovať v Mariánskej - františkánskej charizme kongregácie v duchu sv.Maximiliána M. Kolbeho podľa nariadenia týkajúcich sa zasväteného života obsiahnutých v dokumentoch II.vatikánskeho koncilu.
11. Otec Volpi pozastavil v Taliansku činnosť skupín Misie Nepoškvrnenej Prostrednice, ktoré združujú laikov žijúci v duchu františkánov Nepoškvrnenej, kým tieto skupiny oficiálne neuznajú novú autoritu, teda otca Volpiho.
12. Otec Volpi pozastavil činnosť tretieho rádu františkánov Nepoškvrnenej a doteraz nie je jasné, či bude obnovená. Otec Volpi len vydal vyhlásenie, že ustanoví troch duchovných, na ktorých sa môžu terciármi obracať s prípadnou žiadosťou o objasnenie.
13. Otec Volpi pozastavil činnosť nakladateľstvo františkánov Nepoškvrnenej "Casa Mariana Editrice", ktoré vydáva knihy o liturgie, teológiu a II.vatikánsky koncil s ľahkými sympatiami k tradičnému katolíckemu pohľadu.
Uvedený zoznam vyráža dych. Keď niektorí kňazi a biskupi kryli zneužívanie detí, bol nad majetkom niektorých z takýchto diecéz ustanovený dohľad? Bol snáď uzavretý niektorý zo seminárov, kde dochádzalo k šíreniu či dokonca vychvaľovaniu homosexuality? Boli zrušená niektoré vysviacky, aby sa preukázalo, či dotyční nie sú pedofilmi? Zakázal niekto P. Hansi Kung alebo jemu podobným šíriť knihy, ktoré spochybňujú učenie Cirkvi, ako je napr telesné zmŕtvychvstanie Pána Ježiša?
Odpoveď znie: nie. Namiesto toho sú najzávažnejšiemu prenasledovaniu vystavení františkáni Nepoškvrnenej za to, že si vážia katolícku tradíciu.
Keď sa o celej udalosti rozpísala talianska tlač, otec Volpi odpovedal listom, v ktorom obhajoval svoje kroky. Akého zločinu sa teda mali františkáni Nepoškvrnenej dopustiť, že si zaslúžili tak prísne opatrenia? Niektorí nemenovaní "rehoľníci" sa sťažovali na "skryto lefebvristické a rozhodne tradicionalistické smerovanie" u františkánov Nepoškvrnenej, pričom generálny predstavený otec Manelli "už odmietal konštruktívny dialóg" s týmito bližšie nemenovanými rehoľníkmi.


http://www.preghiereagesuemaria.it/sala/padre%20pio%20e%20l'angelo%20custode%20intervista.htm

Ďalší ex post facto sťažnosť sa týkala údajného pokusu o prevod majetku po tom, čo bol u františkánov Nepoškvrnenej menovaný apoštolský komisár. (Aj keby snáď k niečomu podobnému po dosadení otca dôvodom na jeho ustanovenia.)
Tu to máme! Jediným zločinom, ktorý vyžaduje prísne potrestanie, je dnes "skrytý lefebvrismus" (nech už to znamená čokoľvek), mať "tradicionalistické smerovanie" a odmietať pokračovať v "konštruktívnom dialógu" s podriadenými, ktorí nie sú spokojní s legitímnym rozhodnutím svojej kongregácie.
Trestné právo Cirkvi sa v posledných päťdesiatich rokoch podľa všetkého upriamilo na "K tradicionalistom sa ani nepriblížiš".
Môžeš zneužívať deti, kázať a písať herézy, zatvárať oči nad zločinmi a stále budeš tešiť vľúdnemu zaobchádzanie. Opováž sa ale mať " tradicionalistické smerovanie", potom si vyradený. Stojí za povšimnutie, že všetky kroky otca Volpiho od jeho ustanovenia len potvrdzujú to, čo predpovedal arcibiskup Lefebvre v roku 1974, že sa stane, ak vyhovie požiadavke pápeža Pavla VI. o ustanovení komisára nad FSSPX, seminárom v ECON a priori. Arcibiskup odmietol, pretože, ako vyhlásil, v takom prípade dôjde k zatvoreniu seminára, seminaristi budú nútení vstúpiť do seminárov, kde sa vyučujú novoty, omše budú zakázané a veriaci, ktorí sa spoliehajú na FSSPX,
zostanú opustení..
Opäť sa ukázala zákonnosť arcibiskupovej prezieravosti. To, čo sa stalo františkánom Nepoškvrnenej, by sa mohlo v roku 1974 stať FSSPX, keby arcibiskup ustúpil.
Kde by dnes bola tradičná omša, keby k tomu došlo? Nebol by ani indultom v roku 1984, ani v roku 1988, žiadne Summorum Pontificum, žiadne Kňazské bratstvo sv. Petra (pretože by nebolo ani žiadne FSSPX, od ktorého by sa odštiepilo) atď.
Čo majú františkáni Nepoškvrnenej robiť?
To, čo každý, kto čelí nespravodlivému útlaku,
najmä ak si to vyžaduje česť Boha a vlastná spása alebo spása druhých - úctivo odmietnuť splniť nespravodlivé a nezákonné príkazy. Františkáni Nepoškvrnenej by mali jednoducho pokračovať vo svojom diele, ktoré neschválil nikto iný ako pápež Ján Pavol II. Františkáni Nepoškvrnenej sú schválená kongregácia. Prevrat, ktorý sa u nich odohral, je nespravodlivý a nezákonný, pretože sa nedopustili žiadneho zločinu. Nech pokračujú v boji Nepoškvrnenej a slúžia tradičnú omšu, pričom sa môžu odvolať na autoritu pápeža Benedikta XVI, ktorý v Summorum Pontificum uvádza:
"Pri omšiach slávených bez účasti ľudu môže ktorýkoľvek kňaz latinského obradu, nech svetský alebo rehoľný, užívať buď Rímsky misál vydaný blahoslaveným pápežom Jánom XXIII. v roku 1962 [...]. Na slávenie svätej omše, ako je uvedené v článku 2, môžu mať prístup - pri zachovaní všetkého, čo je podľa práva treba - aj veriaci, ktorí si to z vlastných pohnútok želajú (článok 2 a 4).
Inštitúty zasväteného života alebo Združenie apoštolského života, či pápežského alebo diecézneho, ak pri bohoslužbách konventuálnych, v spoločenstve chcú vo vlastných kaplnkách usporiadať slávenia svätej omše podľa rímskeho misála vydaného v roku 1962, je im to dovolené. Ak chce jednotlivé spoločenstvo alebo celý inštitút či Združenie konať takéto slávenie často, väčšinou alebo trvalo, nech v tejto veci rozhodnú vyšší predstavení podľa právnych noriem, zákonov a osobitných ustanovení (článok 4). "

Aj keby sa františkáni Nepoškvrnenej rozhodli slúžiť stále výlučne tradičnú omšu, môžu tak urobiť, pokiaľ o tom v zhode s vnútornými stanovami rozhodnú predstavení. Tí však ani nešli tak ďaleko, len ju podporovali a uľahčili k nej prístup.
Františkáni Nepoškvrnenej sa nedopustili žiadneho zločinu, ktorý by ospravedlňoval pozastavenie ich štúdií a formácie. Sú inštitútom schváleným najvyššou autoritou Cirkvi, a ak je takéto schválenie udelené, môže byť odňaté iba z oprávneného dôvodu.
"Skrytý lefebvrismus" alebo "tradicionalistické smerovanie" nie sú nič iné ako zámienky uvarené z vody, postupom hodným totalitných režimov minulého storočia. Všetky tieto tresty sú z pohľadu prirodzeného, božského aj pozitívneho cirkevného práva neplatné. Sv.Tomáš Akvinský v zhode so sv.Augustínom poznamenáva, že nespravodlivý zákon nie je vôbec žiadnym zákonom, ale skôr prejavom násilia. Možno že sú dočasné statky františkánov Nepoškvrnenej navždy stratené, ale trebars je to obeť, ktorú Nepoškvrnená vyžaduje od svojich detí, aby jej preukázali svoju vernosť v boji proti slobodomurárstvu a modernizmu. Veď to sú predsa františkáni! Vari by hrešila matka jedného zo svätých neviniatok, keby neposlúchla nespravodlivé Herodesove nariadenia a odviezla svoje dieťa z Betlehema? Previnila by sa snáď neposlušnosťou? Samozrejme že nie. Nemala žiadnu povinnosť podrobiť sa nespravodlivému prenasledovaniu.
Mohlo by sa zdať, že toto prenasledovanie františkánov Nepoškvrnenej je snáď znamením konečnej bitky, konečného útoku modernizmu proti Cirkvi zvnútra. Sestra Lucia z Fatimy pred niekoľkými desaťročiami vyhlásila, že sa diabol chystá zviesť rozhodujúcu bitku proti silám Nepoškvrnenej.
Zároveň varovala, že zasvätené osoby stoja v strede tejto bitky. Prevzaté z remnantnewspaper.com. Skrátené. Preložil KT.







 Arcibiskup Marcel Lefebvre

Marcel-François Lefebvre (29. novembra 1905, Tourcoing - 25. marca 1991, Martigny) bol francúzsky arcibiskup, predstaviteľ katolíckeho tradicionalizmu a zakladateľ Kňazského bratstva sv.Pia X.
Život
Narodil sa ako tretí potomok z celkom ôsmich detí. Vyrastal v katolíckom prostredí, jeho matka Gabrielle Lefebvre bola členkou III.rádu svätého Františka, a už od mladosti bol pripravovaný na kňazskú dráhu. Roku 1923 vstúpil do kňazského seminára. Po ukončení štúdií bol vysvätený na kňaza a rok pôsobil ako vikár v Marais de Lomme. Neskôr pôsobil ako profesor dogmatiky a exegese na seminári v Libreville. Od roku 1934 seminár viedol. Po dvoch rokoch bol poverený vedením misie v Dangile.
Za 2. svetovej vojny pôsobil v Afrike, jeho otec René Lefebvre bol vo Francúzsku zatknutý za účasť v odboji a neskôr zomrel v koncentračnom tábore v Sonnenburgu. V roku 1945 bol povolaný späť do Francúzska, ale vydržal tam len 18 mesiacov, pretože bol menovaný apoštolským vikárom v Dakare. Po roku pôsobenia bol už apoštolským delegátom pre celú francúzsky hovoriacu Afriku. V roku 1955 sa stal prvým arcibiskupom v Dakare. Počas jeho pôsobenia v Senegale výrazne napomohol rozvoju kresťanstva v tejto krajine.
V roku 1962 opustil na želanie Jána XXIII. Dakarskú diecézu a stal sa biskupom v Tulle a titulárnym arcibiskupom. Avšak už po pol roku bol zvolený za generálneho predstaveného kongregácie Otcov sv. Ducha. Veľký zlom v jeho živote predstavoval Druhý vatikánsky koncil, kde sa výrazne angažoval na strane tradičných katolíkov a proti "protestantizaci" cirkvi. Po koncile zostal generálnym predstaveným Otcov sv. Ducha, roku 1968 sa svojej funkcie pre nemožnosť obhajovať tradičnú náuku vzdal. Pôsobil ďalej ako predseda komisie pre africké katechizmy.
Vo veku 65 rokov vypracoval stanovy kňazského združenia, ktorého úlohou je výchova a pastorácia kňazov. Kňazské bratstvo sv.PiaX. bolo založené na sviatok Všetkých svätých v roku 1970. Už od svojho založenia bolo Bratstvo kritizované niektorými liberálmi z radov cirkvi, najviac asi kardinálom Villotte.

V roku svojho založenia bolo sídlo Bratstva presunuté z Fribourgu do Econ. Vo Fribourgu sa Bratstvo pokúsil zrušiť tamojší biskup Pierre Mamie, ale tento úkon nebol v súlade s cirkevným právom, pretože takéto zrušenie by mohlo byť urobené iba z Vatikánu.
V priebehu rokov sa začalo Kňazské bratstvo sv. Pia X. šíriť do ďalších krajín a vysvätili rad kňazov. V roku 1983 zložil Msgre Lefebvre svoju funkciu a uviedol do nej svojho nástupcu Franza Schmidberger.

Keďže hrozilo, že sa nenájde biskup, ktorý bol po jeho smrti vykonával vysviacky, žiadal Jána Pavla II. o vysvätenie nových biskupov. K dohode nedošlo a tak 30.júna 1988 rozhodol vysvätiť štyroch nových biskupov, aby mohli pokračovať v jeho diele, aj bez súhlasu zhora. Vysviacka sa konala 30. júna 1988 za účasti biskupa Castra Mayera ako spolusvätiteľa a štyroch brazílskych kňazov, ktorí ho sprevádzali. Novo vysvätení biskupi boli oprávnení udeľovať iba svätenia, jurisdikciu im Lefebvre, aby sa nedopustil schizmy, neodovzdal.
Kňazské bratstvo sv. Pia X. zastáva názor, že toto svätenie nemusí znamenať exkomunikáciu a schizmu s katolíckou cirkvou, avšak zodpovední predstavitelia katolíckej cirkvi konštatovali už 1. júla toho istého roku, že daný čin znamená automatickú exkomunikáciu Lefebvra aj spolusvätiteľa. Pápež Ján Pavol II. v apoštolskom liste Ecclesia Dei vtedy vyhlásil, že dôsledkom vedomej spolupráce s bratstvom je exkomunikácia. V roku 2009 pápež Benedikt XVI. exkomunikáciu biskupov FSSPX zrušil.
 

Nerozlišujúca poslušnosť je hriechom
Rozhovor s arcibiskupom Marcelom Lefebvrom

(Nasledovný rozhovor s arcibiskupom mal byť publikovaný v roku 1978 v katolíckej tlači pokiaľ by Konferencia biskupov USA nehrozila exkomunikaciou za jeho publikovanie. V skutočnosti biskupi zakázali akémukoľvek katolíckemu médiu zverejniť tento rozhovor s Arc. Lefebvrom. Interview bolo publikované na talianskej tradicionalistickej webstránke “Tradizione – Cattolicesimo & Politica” Upravená verzia interview bola publikovaná v týždenníku The Spotlight vo Washingtone D.C. vo vydaní 18.Júla 1988.) http://www.tradizione.biz/forum/viewtopic.php?p=218457#2184577  

Diskutovali ste a zúčastnili ste sa na rokovaniach druhého vatikánskeho koncilu, však?
Áno.

Nepodpísali ste a nesúhlasili so závermi tohto koncilu?
Nie. V prvom rade nepodpísal som všetky dokumenty druhého vatikánskeho koncilu kvôli posledným dvom. Nepodpísal som prvý zaoberajúci sa „Náboženstvom a slobodou“ a druhý týkajúci sa „Cirkvi v modernom svete“. Ten druhý je podľa môjho názoru najviac orientovaný smerom k modernizmu a liberalizmu.

Ste v nemilosti nielen pre nepodpísanie dokumentov, ale aj pre ich verejné kritizovanie?
Áno. V knihe ktorú som vydal vo Francúzsku obviňujem koncil z chýb v týchto rozhodnutiach a predkladám všetky podklady, na základe ktorých útočím na stanoviská koncilu, najmä na dve rozhodnutia týkajúce sa otázok náboženstva a slobody a „Cirkvi v modernom svete“.

Boli ste proti týmto uzneseniam?
Pretože tieto dve rozhodnutia sú inšpirované liberálnou ideológiou, ktorú nám predošlí pápeži popisovali takpovediac ako náboženskú voľnosť chápanú a propagovanú slobodomurármi, humanistami, modernistami a liberálmi.

Prečo s nimi nesúhlasíte?
Táto ideológia tvrdí, že všetky kultúry sú si rovné, že všetky náboženstvá sú si rovné, že neexistuje jedna a jediná pravá viera. Všetko toto vedie k zneužitiu a zvráteniu slobody myslenia. Všetky tieto zvrátenosti slobody, ktoré boli odsudzované v priebehu storočí všetkými pápežmi boli teraz prijaté druhým vatikánskym koncilom.

Kto tieto rozhodnutia zaviedol na program koncilu?
Verím, že bolo množstvo kardinálov, ktorým asistovali experti na teológiu, ktorí súhlasili s liberálnymi myšlienkami. Kto napríklad? Kardinál [Joseph] Frings z Nemecka, kardinál [Franz] Koenig z Rakúska. Tieto osobnosti sa už pred koncilom stretli a diskutovali o uvedených rozhodnutiach a bolo ich presným cieľom robiť kompromisy so sekulárnym svetom, pretaviť myšlienky osvietencov a modernistov do cirkevných doktrín.

Podporovali americkí kardináli tieto myšlienky a rozhodnutia?
Momentálne si na ich mená nespomínam, boli tam niektorí. Avšak hnacou silou v prospech týchto rozhodnutí bol otec John Courtney Murray.

Akú rolu tam zohral?
Veľmi aktívne sa zapájal počas všetkých rokovaní a počas prípravy týchto dokumentov.

Oznámili ste pápežovi (Pavlovi VI) svoje obavy a znepokojenie týkajúce sa týchto rozhodnutí?
Rozprával som sa s pápežom. Vystúpil som pred koncilom. Urobil som tri verejné námietky, dve z nich som predložil sekretariátu. Tým bolo podaných celkovo 5 námietok proti týmto rozhodnutiam druhého vatikánskeho koncilu. V skutočnosti sa zdvihla taká vlna odporu proti týmto rozhodnutiam, že sa pápež pokúsil zostaviť komisiu s cieľom zmieriť jednotlivé názorové strany v rámci koncilu. Mali v nej byť traja členovia, z ktorých jedným som bol ja. Keď sa liberálni kardináli dozvedeli, že moje meno bolo na zozname členov komisie, išli za sv. Otcom a povedali mu priamo, že nesúhlasia s touto komisiou a nebudú akceptovať moju účasť na zasadnutí tejto komisie. Tlak na pápeža bol taký veľký, že tento sa svojej myšlienky vzdal. Urobil som všetko čo sa dalo, aby som zastavil tieto rozhodnutia, ktoré považujem za protikladné a deštruktívne voči katolíckej viere. Koncil bol zvolaný legitímne, ale bolo tomu tak preto, aby sa všetky tieto myšlienky presadili.

Podporovali Vás aj iní kardináli?
Áno, kardinál [] Ruffini z Palerma, kardinál Giuseppe Siri z Janova a kardinál Antonio Caggiano z Buenos Aires.

Podorovali Vás aj nejakí biskupi?
Áno, veľa biskupov podporovalo moje stanovisko.

Koľko biskupov?
Bolo to viac ako 250 biskupov. Dokonca sa sformovali do skupiny za účelom obrany katolíckej viery.

Čo sa stalo s týmito všetkými podporovateľmi?
Niektorí zomreli, niektorí sú rozptýlení po svete, mnoho z nich ma v srdci podporuje ale boja sa stratiť pozície, ktoré cítia, že by boli vhod neskôr.

Podporuje Vás niekto dnes? (V roku 1978 pozn. prekl.)
Áno, napríklad biskup Pintonello z Talianska, biskup de Castro Mayer z Brazílie. Mnoho iných biskupov a kardinálov ma často kontaktuje, aby vyjadrili svoju podporu, ale momentálne chcú ostať v anonymite.

A čo biskupi, ktorí nie sú liberáli, ale napriek tomu Vás kritizujú a oponujú?
Ich odpor je založený na nepresnom chápaní poslušnosti voči pápežovi. Je to pravdepodobne dobre mienená poslušnosť, ktorá siaha až k ultramontánnej poslušnosti z minulého storočia, ktorá v tom období bola dobrá, pretože pápeži boli dobrí. Avšak dnes je to slepá poslušnosť, ktorá má málo spoločné s praktizovaním a prijímaním pravej katolíckej viery.
Hierarchia cností začína s troma teologickými čnosťami viery, nádeje a lásky, nasledovaná štyrmi hlavnými čnosťami spravodlivosti, miernosti, rozvážnosti a statočnosti. Poslušnosť je odvodená od hlavnej čnosti spravodlivosti. Preto má ďaleko od prvého miesta v hierarchií čností. Niektorí biskupi nechcú vzbudiť ani najmenšie zdanie, že oponujú sv. Otcovi. Chápem ako sa cítia. Zjavne je to veľmi nemilé, ak nie veľmi bolestivé.

Snažíte sa tým naznačiť, že Sv. Otec prijíma tieto vyššie uvedené myšlienky?
Áno prijíma. Ale nie je to len sv. otec. Je to celkový trend. Už som spomenul mená niektorých kardinálov, ktorí zastávajú tieto myšlienky. Pred viac ako storočím tajné spoločnosti, osvietenci, humanisti, modernisti a iní, o ktorých máme teraz mnoho spisov a dôkazov, sa pripravovali na vatikánsky koncil, do ktorého chceli prepašovať vlastné myšlienky humanistickej cirkvi.

Naznačujete, že niektorí z kardinálov by mohli byť členmi takýchto tajných spoločností?
V tomto štádiu nie je veľmi dôležité či sú alebo nie sú. Čo je veľmi dôležité a vážne, je fakt, že všetky zámery a ciele jednajú tak, ako by boli zástupcami alebo služobníkmi tajných humanistických spoločností.

Naznačujete, že títo kardináli prijali takéto myšlienky slobodne, alebo im boli poskytnuté chybné informácie alebo boli podvedení alebo všetko dohromady?
Myslím, že humanistické a liberálne myšlienky sa rozšírili počas 19. a 20. storočia. Tieto sekulárne myšlienky boli rozširované všade, tak v štátoch ako aj v cirkvi. Tieto myšlienky prenikli aj do seminárov a skrz Cirkev a dnes sa Cirkev zobúdza a zisťuje, že je v zvieracej kazajke liberalizmu. Preto sa stretávame s liberálnym vplyvom, ktorý prenikol všetkými vrstvami svetského života počas posledných dvoch storočí priamo vo vnútri Cirkvi. Druhý vatikánsky koncil bol skonštruovaný liberálmi, bol to liberálny koncil, pápež je liberál (v r. 1978 pozn. prekl.) a tí čo ho obklopujú sú liberáli.

Naznačujete, že pápež je liberál? [pravdepodobne sa tu jedná o Pavla VI. – v čase rozhovoru v r. 1978 sa na pápežskom stolci vystriedali postupne Pavol VI., Ján Pavol I. a Ján Pavol II.]
Pápež nikdy nepoprel že je liberálom.

Kedy pápež uviedol, že je liberál?
Pápež uviedol pri viacerých príležitostiach, že bol naklonený modernistickým myšlienkam, naklonený kompromisu so svetom. Podľa jeho vlastných slov bolo nevyhnutné „postaviť most medzi Cirkvou a sekulárnym svetom“. Pápež povedal, že je potrebné prijať humanistické myšlienky, že je nevyhnutné o týchto myšlienkach diskutovať, že je potrebné viesť dialóg. V tomto momente
je potrebné uviesť, že dialógy sú v rozpore s doktrínou katolíckej viery. Dialóg predpokladá zbližovanie dvoch rovných a protistojacich strán, teda v žiadnom prípade nemá nič spoločné s katolíckou vierou. Veríme a prijímame našu vieru ako jedinú pravú vieru vo svete. Všetok tento zmätok končí v kompromisoch, ktoré ničia cirkevné doktríny, na nešťastie ľudstva a rovnako tak Cirkvi.

Uviedli ste, že poznáte dôvod poklesu návštevy bohoslužieb a nedostatku záujmu o Cirkev v dnešnej dobe, čo je údajne výsledok rozhodnutí druhého vatikánskeho koncilu. Je to pravda?
Nepovedal by som, že druhý vatikánsky koncil by bol schopný zabrániť tomu, čo sa deje v Cirkvi dnes. Modernistické myšlienky prenikli všade už dávno a toto nebolo dobré pre Cirkev. Ale je pravdou, že niektorí členovia duchovenstva tieto myšlienky vyznávali, tým myslím myšlienky zvrátenej slobody, v tomto prípade voľnosti. Myšlienka, že všetky pravdy sú si rovné, že ktokoľvek môže posúdiť teologicky čo chce, všetko toto sú vskutku humanistické myšlienky totálnej voľnosti bez akejkoľvek disciplíny v myslení, čo vedie k stanoviskám, že ktokoľvek si môže robiť čo chce. Všetko toto je absolútne v protiklade s našou katolíckou vierou.

Povedali ste, že väčšina týchto teologických poradcov a expertov iba predstiera, že zastupujú väčšinu ľudí, že v skutočnosti ľudia nie sú týmto liberálnymi teológmi zastupovaní. Môžete to vysvetliť?
Väčšinou ľudí myslím všetkých ľudí čo si čestne zarábajú na živobytie.
Myslím ľudí na zemi, ľudí zdravého sedliackeho rozumu v kontakte so skutočným svetom, pominuteľným svetom. Títo ľudia predstavujú väčšinu ľudí, ktorí uprednostňujú tradície a poriadok pred chaosom. Existuje hnutie všetkých týchto ľudí po celom svete, ktoré sa pomaly spája do úplnej opozície k zmenám ich náboženstva, ktoré boli urobené v ich mene. Títo ľudia dobrej vôle boli tak traumatizovaní týmito dramatickými zmenami, že teraz odmietajú chodiť na bohoslužby. Keď prídu do modernistického kostola nestretávajú sa s tým čo je sväté, mystickým charakterom Cirkvi, všetkým čo je skutočne božské. Čo vedie k Bohu je božské a oni viac nestretávajú Boha v týchto kostoloch. Prečo by mali prísť na miesto kde Boha niet?
Ľudia to vnímajú veľmi dobre a liberálni kardináli a ich poradcovia vážne podcenili lojalitu väčšiny ich pravej viere. Ako inak by ste vysvetlili, že akonáhle otvoríme tradicionalistický kostol alebo kaplnku, každý sa do nej ponáhľa odvšadiaľ? Máme iba stále priestory. Sv. omše sa slúžia počas celého dňa, aby sme vyhoveli veriacim.

Prečo?
Pretože títo ľudia nachádzajú znova to, čo cítia, že potrebujú: posvätné, mystické, úctu k svätému. Napríklad na letisku ste videli rozličných ľudí, ktorí neprišli kvôli mne, prichádzať ku kňazom, ktorí ma tam čakali a ľudia im potriasali rukou – úplne cudzí ľudia.

Prečo?
Pretože tam kde ľudia nájdu kňaza, skutočného kňaza, kňaza ktorý sa správa ako kňaz, ktorý sa oblieka ako kňaz, sú k nemu okamžite priťahovaní a nasledujú ho.
Toto sa deje tu v Spojených Štátoch, deje sa to v Európe a všade na svete. Ľudia na ulici, ktorí prichádzajú pozdraviť kňaza, prichádzajú mu z ničoho nič poblahoželať a povedať mu ako sú radi, že vidia skutočného kňaza, povedať mu, že sú radi, že ešte existujú nejakí kňazi.

Naznačujete, že oblečenie a rúcho robí nejaký rozdiel v kvalite kňaza?
Rúcha a šaty sú samozrejme iba symbol, ale to čo predstavujú je to, čo ľudí priťahuje, samozrejme nie symbol samotný.

Prečo, ako sa zdá, prikladáte takú dôležitosť rituálom Tridentskej svätej omše?
Určite netrváme na rituáloch iba pre ne samotné, ale berieme ich iba ako symbol našej viery. V tomto kontexte veríme, že sú dôležité. Avšak bola to podstata a nie rituály Tridentskej omše čo bolo odstránené. (pozn. pápež Pavol VI. pripustil, po tom čo uviedol Novú omšu, že Tridentská sv. omša sa datuje päť a viac storočí do minulosti a živila vieru bezpočtu svätých.)

Môžete byť konkrétnejší?
Nové modlitby počas Ofertória nevystihujú katolícky pojem obetovania.
Jednoducho vyjadrujú len koncept obyčajnej účasti na chlebe a víne. Napríklad Tridentská sv. omša adresovala Bohu modlitbu „Prijmi ó, svätý Otče, nebeský a večný Bože, túto nepoškvrnenú obetu, ktorú ti predkladá Tvoj nehodný služobník, môj živý a pravý Bože, na uzmierenie za moje nespočítateľné hriechy, urážky a nedbalosť“. Nová omša hovorí „Obetujeme ti tento chlieb ako chlieb života.“ Nie je tam ani zmienky o obetovaní a obeti. Ten text je vágny a nepresný, inklinuje k dvojznačnosti a bolo ním zamýšľané to, aby bol akceptovateľný pre protestantov. Je však neakceptovateľný pre pravú katolícku vieru a doktrínu. Jeho podstata bola zmenená v prospech zmierenia a kompromisov.

Prečo ako sa zdá uprednostňujete latinskú svätú omšu pred sv. omšou v ľudových jazykoch ako bola schválená druhým vatikánskym koncilom?
V prvom rade otázka latinskej omše je druhoradou otázkou, za istých okolností. Avšak z iného uhla pohľadu je to veľmi dôležitá otázka.
Je dôležitá pretože je to cesta akou ustáliť slová našej viery, katolíckych dogiem a doktrín. Je to cesta, ktorou sa nezmení naša viera pretože prekladmi, ktoré môžu ovplyvniť tieto latinské slová, nemusí byť vyjadrená presne pravda našej viery tak, ako je vyjadrená a zakotvená v latinčine. Je to vskutku veľmi nebezpečné, pretože sa môže milimeter po milimetri stratiť viera samotná. Tieto preklady neodrážajú presné slová premenenia. Tieto slová sú v ľudových jazykoch zmenené.

Môžete uviesť nejaký príklad?
Áno, napríklad v národných jazykoch sa hovorí že Predrahá Krv bola vyliata „za všetkých“, kým v latinskom texte (dokonca aj v tom poslednom revidovanom znení) sa hovorí že
Predrahá Krv bola vyliata „za mnohých“ a nie „za všetkých“. Všetci a mnohí to je rozhodne rozdiel. Toto je však iba malý príklad, ktorý poukazuje na nepresnosti súčasného prekladu. (Pozn.: Viacero pápežov vysvetľovalo tento rozdiel: „za všetkých“ hovorí o dostatku Kristovej Krvi na spásu nás všetkých, ale
On (Kristus) na poslednej večeri zvolil výraz „za mnohých“ z dobrého dôvodu, aby tak poukázal na výdatnosť/účinnosť Jeho Predrahej Krvi, ktorá prostredníctvom svätej omše v skutočnosti zachráni mnohých, nie všetkých. Viď Katechizmus tridentského koncilu).

Môžete citovať preklad, ktorý by vyslovene protirečil katolíckym dogmám?
Áno. Napríklad
v latinskom texte je Panna Mária označovaná ako „Semper Virgo“ teda „vždy panna“. Vo všetkých moderných prekladoch bolo slovo „vždy“ vymazané. To je veľmi závažné, pretože je veľký rozdiel medzi „panna“ a „vždy panna“. Je nanajvýš nebezpečné pohrávať sa s prekladmi tohto typu. Latinčina je takisto dôležitá na zachovanie jednoty Cirkvi, pretože keď človek cestuje, a ľudia cestujú dnes viac a viac do cudziny, je pre neho dôležité nájsť rovnaké odozvy ako počúvajú od kňaza doma, či už je to v USA, Južnej Amerike, Európe alebo akejkoľvek inej časti sveta. Sú doma v hociktorom (katolíckom) kostole. Je to ich katolícka omša čo sa slúži. Od detstva vždy počúvali latinské slová, ich rodičia pred nimi taktiež a rovnako ich starí rodičia pred nimi. Je to identifikačný znak ich viery. Dnes, keď ľudia idú do cudzieho kostola nerozumejú ani slovo. Naopak cudzinci čo prídu sem taktiež nerozumejú ani slovo. Čo je dobré na navštevovaní svätej omše v angličtine, taliančine či španielčine keď nikto nerozumie ani slovu?

Ale nerozumeli by všetci títo ľudia latinčine ešte menej? Aký je v tom rozdiel?
Rozdiel je, že latinčina na katolíckej svätej omši bola vždy vyučovaná prostredníctvom výuky náboženstva od detstva. Existovalo mnoho kníh o tejto tematike. Bola vyučovaná počas celých vekov, nie je to také zložité si zapamätať. Latinčina predstavuje presné vyjadrenie, ktoré bolo známe katolíkom po generácie. Vždy keď v kostole zaznieva latinčina okamžite to vytvára správnu atmosféru na velebenie Boha. Je to rozlišovací jazyk katolíckej viery, ktorý spája všetkých katolíkov po celom svete bez ohľadu na ich národné jazyky. Nie sú dezorientovaní alebo bezradní. Hovoria: „Toto je moja omša, toto je omša mojich rodičov, je to omša hodná nasledovania, je to omša nášho Pána Ježiša Krista, večná a nemenná Omša Svätá“. Preto z pohľadu jednoty je to veľmi dôležité symbolické pojivo, je to znak jednoty všetkých katolíkov. Ale ide o oveľa vážnejšie veci ako jednoduchú zmenu jazyka. Pod rúškom ekumenizmu ide o pokus o zblíženie (kompromisnícke a bezcenné) s protestantmi.

Aké máte o tom dôkazy?
Je to pomerne evidentné nakoľko bolo 5 protestantov (Pozn. v skutočnosti bolo vyslancov šesť), ktorí pomáhali pri reforme našej liturgie. Arcibiskup z Cincinnati, ktorý bol prítomný počas týchto rokovaní uviedol, že nielenže bolo týchto päť protestantov prítomných, ale zastávali aj veľmi aktívnu rolu v debate a podieľali sa priamo na reforme našej liturgie.

Kto boli títo protestanti?
Boli to protestantskí vyslanci zastupujúci rozličné protestantské denominácie, ktorí boli povolaní do Ríma, aby sa podieľali na reforme našej liturgie, čo priamo vedie k názoru, že za tým bol istý zámer. Boli to Dr. George, kanonik Jasper, Dr. Sheperd, Dr. Smith, Dr. Koneth a Dr. Thurian. Msgr. Bugnini (Pozn. hlavný autor „Novej omše“) tento zámer ani neskrýval. Veľmi jasne ho vyslovil. Povedal „Chystáme sa vytvoriť ekumenickú omšu tak, ako sme vytvorili ekumenickú Bibliu“. Všetko toto je veľmi nebezpečné, nakoľko je to naša viera na čo sa útočí. Keď protestant slúži rovnakú omšu ako my interpretuje texty odlišne nakoľko jeho viera je odlišná. Preto sa jedná o dvojznačnú omšu. Ide o pochybnú a viactvárnu omšu. Už to nie je katolícka svätá omša.

Akú ekumenickú bibliu ste mali na mysli?
Existuje ekumenická biblia vytvorená pred 2 – 3 rokmi (text je z roku 1978), ktorá bola uznaná mnohými biskupmi. Neviem či ju Vatikán verejne schválil, ale to jej používanie neobmedzilo nakoľko sa používa v mnohých diecézach. Napríklad pred dvoma týždňami biskup z Fribourgu vo Švajčiarsku prenechal protestantským pastorom výklad tejto ekumenickej Biblie pre všetky deti na katolíckych školách. Hodiny boli rovnaké pre katolíkov aj pre protestantov. Čo má takáto ekumenická Biblia spoločné so Slovom Božím? Keďže Slovo Božie nemožno meniť, všetko toto vedie iba k väčšiemu zmätku. Keď si pomyslím že Arcibiskup z Houstonu v Texase nedovolí katolíckym deťom byť birmovaný pokiaľ nepôjdu spolu s rodičmi a neabsolvujú 15 dňový kurz od miestneho rabína a miestneho protestantského duchovného… ak by rodičia odmietli poslať ich deti na takéto poučenie, potom by [deti] nemohli byť birmované. Musia predložiť podpísaný certifikát od rabína a protestantského kazateľa, že tak deti ako aj ich rodičia poctivo absolvovali poučenie a iba potom môžu deti byť birmované biskupom. Toto sú absurdity, pri ktorých skončíme ak sa vydáme cestou liberalizmu. A nielen toto, dnes dokonca voláme k budhistom a moslimom. Mnoho biskupov bolo zahanbených keď bol nedávno vyslanec pápeža prijatý ponižujúcim spôsobom moslimami.

Čo sa stalo?
Nepamätám si špecifické detaily, ale incident sa odohral v lýbijskom Tripolise, kde sa vyslanec pápeža chcel pomodliť s moslimami. Títo moslimovia odmietli a išli si svojou oddelenou cestou a modlili sa ich spôsobom, pričom ponechali vyslanca napospas, že ani nevedel čo má robiť. Toto len dokladá naivitu týchto liberálnych katolíkov, ktorí si myslia, že stačí ísť a hovoriť s moslimami, aby okamžite prijali kompromis voči ich vlastnému náboženstvu. Samotný fakt snahy mať blízky vzťah s moslimami iba vyvoláva v moslimoch opovrhnutie voči nám. Je dobre známym faktom, že moslimovia nikdy nezmenia nič zo svojho náboženstva, to je úplne nepredstaviteľné. Ak teda prídu katolíci zbližovať naše náboženstvo s ich náboženstvom bude to viesť iba k zmätkom a pohŕdaniu, čo budú brať ako pokus o diskreditáciu ich náboženstva a nebudú brať ohľad na to naše. Oveľa viac si vážia niekoho kto povie „Som katolík, nemôžem sa s vami modliť pretože nemáme rovnaké presvedčenie“. Takýto človek je oveľa viac rešpektovaný moslimami ako ten čo hovorí, že všetky náboženstvá sú rovnaké, že veríme v rovnaké veci, že máme rovnakú vieru. Cítia sa takýmito rečami urazení.

Ale neobsahuje Korán dojímavé verše chváli na Pannu Máriu a Pána Ježisa?
Islam akceptuje Ježiša ako proroka a má veľký rešpekt k Panne Márii a toto určite znamená, že islam je nášmu náboženstvu bližší ako napríklad taký judaizmus, ktorý je nám oveľa vzdialenejší. Islam vznikol v 7. storočí a do určitej miery prosperoval z kresťanského učenia tých dní. Judaizmus na druhej strane je dedičom systému, ktorý ukrižoval nášho Pána a členovia tohto náboženstva, ktorí nekonvertovali ku Kristovi sú tí, ktorí stoja v radikálnej opozícii k nášmu Pánovi Ježišovi Kristovi. Pre nich neexistuje otázka akéhokoľvek uznania nášho Pána. Sú v opozícii k samotnej podstate a existencii katolíckej viery v tomto bode.
Avšak obaja pravdu mať nemôžeme. Buď je Ježiš Kristus Synom Božím a Pánom a Spasiteľom alebo nie je. Toto je prípad, kedy nemôže byť urobený ani najmenší kompromis bez toho aby sa tým nezničila samotná podstata katolíckej viery. A toto sa netýka len náboženstiev, ktoré sú v priamom protiklade s božskosťou Ježiša Krista ako Syna Božieho, ale ide tu taktiež o náboženstvá, ktoré bez toho, aby Mu oponovali, Ho neuznávajú.

Preto máte veľmi jasno a ste dogmatický v tejto otázke?
Úplne dogmatický. Napríklad moslimovia majú veľmi odlišné chápanie Boha od toho nášho. Ich predstava Boha je veľmi materialistická. Nie je možné povedať, že ich Boh je ten istý ako náš Boh.

Ale nie je Boh tým istým Bohom pre všetkých ľudí na svete?
Áno. Verím, že Boh je rovnakým Bohom pre celý vesmír na základe viery katolíckej Cirkvi. Ale predstava Boha sa líši od náboženstva k náboženstvu. Naša katolícka viera je jediná a jedine pravá viera. Ak niekto v ňu neverí absolútne, nemôže o sebe tvrdiť, že je katolíkom. Naša viera je jedinou tak, že nemôžeme na svete robiť žiadne kompromisy. Boh v poňatí moslimov hovorí: „Keď pôjdete do raja, budete stonásobne bohatší ako ste teraz na zemi. Toto sa týka aj počtu žien, ktoré máte tu na zemi“. Toto vnímanie Boha je ťažko tým, čo predstavuje náš Pán a Spasiteľ.

Prečo prikladáte väčšiu dôležitosť pápežovi Sv. Piovi V. ako pápežovi Pavlovi VI. ? Obaja sú predsa rovnako pápežmi. Neakceptujete doktrínu pápežskej neomylnosti? Myslíte si, že táto doktrína sa vzťahuje na jedného viac ako na druhého?
Na jednej strane cítim, že pápež sv. Pius V. chcel vyjadriť svoju neomylnosť, pretože použil všetky termíny ktoré pápeži tradične a všeobecne používali, keď chceli prejaviť svoju neomylnosť. Na druhej strane pápež Pavol VI. sa vyjadril, že nechce hovoriť z pozície neomylnosti.

Kedy to naznačil?
Naznačil to tým, že nevyjadril svoju neomylnosť pri žiadnej otázke viery tak, ako to robili ostatní pápeži v dejinách. Žiaden z dekrétov druhého vatikánskeho koncilu nebol vydaný s váhou neomylnosti. Ďalej nikdy nevyslovil neomylnosť v otázkach omše. Nikdy nepoužil slová, ktoré použil pápež sv.Pius V, keď sa Pavol VI. rozhodoval či bude nová omša vpašovaná medzi veriacich. Nemôžem porovnať oba akty vyhlásenia (promulgácie) nakoľko sú úplne odlišné.

Povedal niekedy pápež Pavol Vi., že neverí v pápežskú neomylnosť?
Nie. Nikdy to nepovedal kategoricky. Ale pápež Pavol VI. je liberál a neverí v nemennosť dogiem. Neverí, že dogma musí byť nemenná navždy. Je za určitú evolúciu podľa prianí ľudí. Je za zmeny, ktoré pramenia v humanizme a modernizme a toto je dôvod prečo má taký problém ustanoviť pravdu navždy. V skutočnosti má odpor k tomu urobiť to osobne a je veľmi nesvoj kedykoľvek takéto prípady nastali. Tento postoj odráža ducha modernizmu. Pápež (Pavol VI.) nikdy doteraz nevyslovil svoju neomylnosť vo veciach viery a morálky. (pozn.: to sa týka slávnostnej a mimoriadnej neomylnosti).

Vyjadril sa niekedy pápež že je liberál alebo modernista?
Áno. Pápež toto prezentoval na Koncile (2. vatikánskom), ktorý nie je dogmatickým koncilom. Jasne to vyjadril aj v jeho encyklike nazvanej „Ecclesiam Suam“.
Povedal, že jeho encykliky nebudú definovať veci, ale želal si, aby boli akceptované ako rady a viedli k dialógu. Vo svojom kréde povedal, že nechcel využiť svoju neomylnosť, čo jasne ukazuje k čomu sa prikláňal.

Máte pocit, že tento vývoj smerom k dialógu je to čo Vám dovoľuje nesúhlasiť s pápežom?
Áno. Z liberálneho pohľadu by mali povoliť tento dialóg. Ak pápež nevyužije svoju neomylnosť vo veciach viery a mravov, človek môže oveľa jasnejšie diskutovať o jeho slovách a skutkoch. Z môjho pohľadu som viazaný tým, aby som oponoval tomu, čo sa udialo, pretože to ruší a vyvracia neomylné učenia pápežov počas dvoch tisícok rokov. Avšak nie som nadšencom takéhoto dialógu, pretože človek nemôže viesť dialógy o pevných pravdách katolíckej viery. Takže toto je skôr akýsi obrátený dialóg, ktorý mi bol nanútený.

Čo by sa stalo keby pápež zrazu využil svoju neomylnosť, aby Vám prikázal poslúchnuť ho? Čo by ste urobili vy?
V prípade, že by pápež využil svoju neomylnosť ako nasledovník sv. Petra v závažnej a záväznej otázke, verím že Duch Svätý by mu nedovolil byť v akomkoľvek omyle v tom momente. Samozrejme by som potom poslúchol pápeža.

Ale ak by sa pápež dovolal svojej neomylnosti, aby tak podporil zmeny, ktoré Vy tak prísne odmietate, aký by bol Váš postoj potom?
Taká otázka ani neprichádza do úvahy, pretože našťastie Duch Svätý je vždy tu prítomný a Duch Svätý by zabezpečil, že pápež by nikdy nepoužil svoju neomylnosť na niečo čo by bolo v rozpore s doktrínou katolíckej Cirkvi. Presne preto pápež nevyužil svoju neomylnosť, pretože Duch Svätý by nikdy nedovolil vykonať takéto zmeny pod požehnaním neomylnosti. Čo ak by sa to ale stalo? Je to nepredstaviteľné, ale ak by sa tak stalo, Cirkev by prestala existovať. To znamená, že by nebol žiaden Boh, lebo Boh nemôže protirečiť sám sebe, čo je nemožné.

Nie je skutočnosť, že pápež Pavol VI. sedí na stolci sv. Petra pre Vás dostatočné na to, aby ste počúvli čokoľvek, čo pápež ako námestník Kristov na zemi bude od Vás žiadať, tak ako to robia ostatní katolíci?
Bohužiaľ toto je omyl. Je to nepochopenie pápežskej neomylnosti, keďže už počas 1. vatikánskeho koncilu, keď bola vyhlásená dogma neomylnosti (1870) pápež už bol neomylný. Nebola to náhla zmena. Neomylnosť bola dokonca vtedy oveľa lepšie chápaná ako je tomu teraz, pretože bolo dobre známe, že pápež nebol neomylný vo všetkom pod slnkom. Bol neomylný iba vo veľmi špecifických záležitostiach viery a mravov. V tom čase mnoho nepriateľov Cirkvi robilo všetko pre to, aby zosmiešnili túto dogmu a propagovali nesprávne predstavy. Napríklad nepriatelia Cirkvi povedali neznalým a naivným, že ak by pápež povedal, že pes je mačka je povinnosťou katolíka slepo prijať túto pozíciu bez akýchkoľvek otázok. Samozrejme je to absurdná interpretácia a katolíci to vedeli. Dnes rovnakí nepriatelia Cirkvi, teraz keď to vyhovuje ich záujmom, pracujú veľmi tvrdo na tom, aby sa rešpektovalo všetko čo pápež povie bez otázok ako neomylné, takmer ako keby jeho slová boli prednesené samotným Pánom Ježišom Kristom. Tento dojem, hoci široko podporovaný je však naprosto chybný. Neomylnosť je extrémne obmedzená a vyvstáva iba vo veľmi špecifických prípadoch, ktoré 1. vatikánsky koncil veľmi dobre definoval a podrobne vysvetlil. Nie je možné povedať, že čokoľvek pápež vysloví je neomylné. Fakt je, že pápež je liberál, že celý tento liberálny trend nastal po 2. vatikánskom koncile a že vytvoril cestu pre zničenie Cirkvi, zničenie, ktoré môže nastať každým dňom. Po tom čo sa všetky tieto liberálne myšlienky infiltrovali do seminárov, katechizmov a všetkých prejavov Cirkvi, sa teraz odo mňa požaduje, aby som sa zaradil do radu a s nimi stotožnil. Pretože som sa s týmito liberálnymi myšlienkami, ktoré môžu zničiť Cirkev nestotožnil, sú tu pokusy o zrušenie mojich seminárov. A presne pre tieto dôvody sa odo mňa žiada, aby som prestal svätiť kňazov. Je na mňa vyvíjaný enormný nátlak, aby som sa týmto myšlienkam podvolil, prispôsobil sa im a prijal túto orientáciu ničiacu Cirkev, čo je cesta, ktorú si nemôžem zvoliť. Nemôžem akceptovať skutočnosť, že sa dostanem do rozporu s tým, čo pápeži hlásali 20 storočí. Buď moji podporovatelia a ja budeme poslúchať všetkých pápežov v minulosti, alebo poslúchneme súčasného pápeža. Ak sa tak stane, potom by sme nepočúvali všetkých predošlých pápežov. Skončilo by to neposlušnosťou ku katolíckej viere a Bohu.

Ale tak ako biskupi v minulosti poslúchali pápežov svojej doby, nemali by ste poslúchať Vy pápeža dnešného?
Biskupi nemusia poslúchať humanistické príkazy, ktoré sa protivia katolíckej viere a doktríne ustanovenej Ježišom Kristom a všetkými rozličnými pápežmi počas storočí.

Takže dobrovoľne odmietate poslušnosť voči súčasnému pápežovi?
Bola to voľba plná sebaanalýzy a bolesti lebo udalosti ma naozaj prinútili urobiť voľbu koho neuposlúchnuť skôr ako koho poslúchať. Robím túto voľbu bez pochybností alebo váhania. Zvolil som si neuposlúchnuť súčasného pápeža, aby som tak mohol byť spoločenstve s 262 predošlými pápežmi. Vaša nezávislosť bola niektorými pozorovateľmi prirovnaná k tradícii Galikanizmu. (pozn. Galikanizmus bolo francúzske hnutie odporu voči pápežskej autorite. Existovali 2 aspekty galikánstva – kráľovský a cirkevný. Prvý presadzoval práva francúzskeho monarchu nad francúzskou katolíckou cirkvou, druhý presadzoval práva všeobecných koncilov nad pápežom. Oba aspekty boli odsúdené na 1. vatikánskom koncile v r. 1870 ako herézy).
Práve naopak, som úplne rímsky a ani trochu nie som galikánsky. Som za pápeža ako nasledovníka sv. Petra v Ríme. Všetko čo žiadame je, aby pápež bol aj v skutočnosti nástupcom sv. Petra, nie nástupcom J.J.Rousseaua, slobodomurárov, humanistov, modernistov a liberálov.

Keďže ste spomenuli, že tieto myšlienky boli široko rozšírené a akceptované po celom svete, vrátane vnútri Cirkvi nemyslíte si, že si trúfate príliš? Ako očakávate, že Bratstvo sv. Pia X bude čeliť týmto trendom, proti ktorým zdá sa nemáte šancu?
Verím v Nášho Pána Spasiteľa. Kňazi Bratstva sv. Pia X veria v Nášho Pána a nemám pochýb, že Boh nás všetkých povzbudzuje. Všetci čo bojujú za pravú vieru majú plnú božiu podporu. Samozrejme v porovnaní s liberálnou mašinériou sme veľmi malí. Môžem zajtra zomrieť, ale Boh mi dovoľuje žiť trochu dlhšie, tak aby som mohol pomôcť iným v zápase za pravú vieru. Už sa to stalo v Cirkvi aj predtým. Pravoverní katolíci museli pracovať na zachovaní viery aj v prostredí všeobecnej hanoby a prenasledovania tými, ktorí predstierali že sú katolíkmi. Je to len malá cena za to, aby bol človek na strane Ježiša Krista.

Kedy sa to stalo?
Stalo sa tak už pri samotnom prvom pápežovi! Sv. Peter viedol veriacich do omylu svojím zlým príkladom nasledovania Mojžišových zákonov. Sv. Pavol odmietol poslúchnuť a odporoval tomu. Sv. Pavol bol s pokorou vypočutý a sv. Peter odvolal svoj omyl (Galaťanom II). V štvrtom storočí, sv. Atanázius odmietol poslúchnuť príkazy pápeža Liberia. V tom čase bola Cirkev infiltrovaná ideami ariánskej herézy a pápež bol prinútený s nimi súhlasiť. Sv. Atanázius viedol odpor voči tomuto odklonu od Cirkevnej doktríny. Bol nemilosrdne napadnutý hierarchiou. Bol suspendovaný. Keď sa odmietol podvoliť bol aj exkomunikovaný. Odpor voči heréze však nakoniec nabral na sile a po smrti pápeža Liberia nastúpil na svätopeterský stolec nový pápež. Uznal, že Cirkev vdačí za veľa sv. Atanáziovi. Exkomunikácia bola zrušená a svätý bol uznaný ako záchranca Cirkvi a kanonizovaný. V siedmom storočí bol pápež Honorius I.naklonený monotheletistickej heréze s tvrdením, že Ježiš Kristus nemal ľudskú vôľu a teda nebol skutočným človekom. Mnoho katolíkov, ktorí poznali cirkevnú doktrínu odmietli toto akceptovať a robili všetko čo bolo v ich silách, aby zastavili šírenie tejto herézy. Konštantínopolský koncil odsúdil Honoria I. v roku 681 a uvrhol ho do cirkevnej kliatby.

Je ešte veľa ďalších podobných príkladov kedy pravoverní katolíci povstali proti zdanlivo mizivým vyhliadkam na zabránenie zničenia alebo zmene Cirkvi a zachovanie pravej viery. Nepovažujem naše vyhliadky za beznádejné. Jedným z hlavných cieľov našej Spoločnosti je svätiť kňazov, skutočných kňazov, aby tak Obeta sv. Omše pretrvala, aby tak katolícka viera pretrvala. Samozrejme niektorí biskupi na nás útočia a kritizujú nás. Niektorí sa snažia zmariť naše poslanie. Ale toto všetko je len dočasné, pretože keď budú všetky ich semináre prázdne (už dnes sú takmer prázdne), čo budú biskupi robiť? Potom už nebudú žiadni kňazi.

Prečo si myslíte, že nebudú žiadni kňazi?
Pretože semináre dneška neučia nič o tom ako vychovať/sformovať kňaza. Učia liberálnu psychológiu, sociológiu, humanizmus, modernizmus a mnoho ďalších vied a polovied, ktoré sú buď v rozpore s katolíckou doktrínou alebo nemajú nič do činenia s cirkevným učením či s tým, čo by mal kňaz vedieť. Čo sa katolíckeho učenia týka, ťažko povedať, že sa ešte vyučuje v dnešných seminároch.

Čo sa teda vyučuje v dnešných seminároch?
Napríklad v seminári v New Yorku učia profesori teológie že „Ježiš nemusel nutne vedieť aký výsledok Jeho smrť na kríži prinesie“, že „Nikto nie je tak úplne dôsledný, že nepovie niečo čo je v rozpore s niečim, čo povedal v minulosti. Toto sa dokonca vzťahuje aj na Ježiša“, že „Jozef mohol byť prirodzeným otcom Krista“ a iný profesor učí, že „Jeden psychiater odporúča mimomanželské sexuálne vzťahy ako liek na impotenciu, som v tejto oblasti otvorený a nezavrhujem žiadnu z možností.“

Sú tieto vyjadrenia niekde zaznamenané?
Áno. Boli o nich upovedomení aj predstavení? Pri viacerých príležitostiach.

Pokúsila sa cirkevná vrchnosť nejak zastaviť takéto ako aj obdobné vyučovania?
Neviem o ničom takom.

Cítite sa niekedy sám a izolovaný?
Ako sa môžem cítiť sám keď som v spoločenstve s 262 pápežmi a celou katolíckou vierou? Ak myslíte sám medzi ostatnými biskupmi odpoveď je nie. Neprejde takmer ani deň aby som nedostal nejakú správu od niektorých biskupov, kňazov či laikov z rozličných častí sveta, ktorí mi vyslovujú podporu a povzbudzujú ma.

Prečo sa neprihlásia verejne a nepodporia Vás?
Ako som už uviedol, mnoho ich (biskupov) cíti, že si chcú udržať svoje postavenie, aby tak mohli byť na pozícii kde môžu s vecami niečo urobiť ak sa naskytne k tomu príležitosť.

Oddiaľuje Vás Váš postoj viac od iných kresťanských denominácií?
Vôbec nie. Iba päť dní dozadu prišlo zopár ortodoxných predstavených vyjadriť svoju podporu nášmu postoju.

Prečo by Vám vyjadrovali podporu, keď v podstate tvrdíte, že vy máte pravdu a oni sa mýlia?
Podporujú ma presne preto, že môj postoj je jednoznačný. Mnoho iných kresťanských denominácií vždy vzhliadalo k Rímu ako niečomu ako stabilizačnej kotve v búrlivom svete. Čokoľvek sa stalo, cítili, že Rím bol vždy tam, večný a nemenný. Táto prítomnosť im dávala pocit útechy a dôvery. Ešte prekvapivejšia je skutočnosť, že mi vrelo pogratulovali k môjmu postoju aj islamskí vodcovia, napriek tomu, že si plne musia uvedomovať, že ich náboženstvo neakceptujem.

Nemá sa kresťanská láska snažiť vyhnúť sa závažným rozdielom a štiepeniu, ktoré môže byť zhojené?
Rozdiely a delenie sú súčasťou tohto sveta. Jednota Cirkvi môže byť dosiahnutá jedine príkladom a neochvejnou vernosťou našej katolíckej viere. Láska začína lojalitou k viere.

Čo Vás privádza k domnienke, že Vás podporuje značné množstvo pravoslávnych, protestantov či moslimov?
Odhliadnuc od priameho a častého kontaktu s týmito ľuďmi, prebehla napríklad rozsiahla štúdia, ktorú vykonali jedny prestížne parížske noviny a tieto noviny sa zamerali práve na členov týchto odlišných denominácií. Výsledkom bolo, že ďaleko viac ako by považovali našu vieru za urážlivú alebo ich ohrozujúcu obdivovali neochvejný postoj, ktorý zastávame. Na druhej strane vyjadrovali jasné pohŕdanie všetkými tými liberálnymi katolíkmi, ktorí sa snažili urobiť mišmaš z našej katolíckej viery a ich náboženstva.

Nevyzval Vás pápež na zmierenie? Prijali ste toto pozvanie?
Žiadal som o prijatie u pápeža minulý august. Pápež odmietol pokiaľ nepodpíšem vyhlásenie, ktorým prijmem bezpodmienečne všetky uznesenia druhého vatikánskeho koncilu. (pozn. dokonca od neho žiadali prijať celkovú post-koncilnú orientáciu). Veľmi rád by som sa stretol s pápežom, ale nemôžem sa podpísať pod uznesenia dláždiace cestu pre zničenie Cirkvi. (pozn. neskôr ten istý rok bola arcibiskupovi udelená krátka audiencia u nového pápeže Jána Pavla II.)

Ako môžete byť lojálny Cirkvi a neposlušný voči pápežovi?
Človek musí správne pochopiť význam poslušnosti a musí rozlíšiť medzi slepou poslušnosťou a cnosťou poslušnosti. Nerozlišujúca poslušnosť je v podstate hriechom voči cnosti poslušnosti. Takže my neposlúchame, aby sme praktizovali cnosť poslušnosti namiesto toho aby sme sa podvolili nezákonným príkazom, ktoré sú v protiklade s katolíckym morálnym učením – všetko čo človek musí urobiť je pozrieť si akúkoľvek knihu katolíckej teológie, aby zistil, že nehrešíme proti cnosti poslušnosti.
Preložil Juraj Gabriško zdroje http://dielnasj.blogspot.sk/2010/09/nerozlisujuca-poslusnost-je-hriechom.html http://pospolitost.wordpress.com/2010/10/18/rozhovor-s-arcibiskupom-marcelom-lefebvrom
Súhrný a podrobný prehľad udalostí II. Vatikanského oncilu http://pospolitost.wordpress.com/2009/02/03/suhrny-a-podrobny-prehlad-udalosti-ii-vatikanskemu-koncilu


 
Časované bomby Druhého vatikánského koncilu
Autor: Franz Schmidberger
Překlad externího spolupracovníka Vendée.

Vážené dámy a pánové!
Dovolte mi nejdříve vyjádřit mou velikou radost, že mohu dnes být s Vámi a zvláště co nejsrdečněji poděkovat vedení hnutí „spes unica“ za laskavé pozvání k dnešnímu setkání, jež začalo ráno Nejsvětější obětí a nyní pokračuje touto odpolední přednáškou.
Naše téma zní „Časované bomby Druhého vatikánského koncilu“. Když hovoříme na toto téma, musíme sáhnout trochu do historie a pohledět na dobu po druhé světové válce – a to nikoli pouze v Německu, ale v celé Evropě a v Církvi svaté vůbec.
Žijeme za pontifikátu papeže Pia XII. a vyvíjí se velké úsilí o zkonsolidování Církve svaté po velkém zlomu druhé světové války, aby se mohlo opět začít s novým budováním a rozšířením misijních snah. Mezi tím nelze nevidět, že se projevuje určitá nelibost vůči Církvi svaté. Návštěvnost kostelů stagnuje. Povolání nepřibývá, spíše jich ubývá. Mnoho kněží a dokonce i biskupové hledají vlastní identitu. Vnímají, že stojí uprostřed světa opojeného pokrokem, světa, který věří, že ho vykoupí materiální bohatství, a tak nevidí jiné řešení, než se s ním nějak dorozumět a přejmout jeho postuláty. Dovolte mi říci, že toto byl sekulární historický omyl.
Pravé řešení by bylo bývalo za této situace volat po svatosti, odvážně k ní vyrazit: Naplnit novým životem Kristem přímo či nepřímo ustanovené instituty – manželství a rodinu, školky a školy, řádová společenství a kněžské semináře, především kněžství samo. Posílit apoštolát uvnitř Církve svaté samotné a snad zkoumat, nakolik by mohly být postaveny moderní komunikační prostředky do služby zvěstování víry. Ale, jak řečeno, šlo se přesně obráceným směrem. Sebekritikou, sebezpochybňováním se začalo podkopávat vědomí vlastního poslání.
Hans Urs von Balthasar budiž pro to příkladem. Již začátkem padesátých let žádal, aby byly strženy hradby. A hradbami zde nemyslí nic jiného než ony zmíněné katolické instituty a v konečném důsledku také katolické dogma. Moderní exegeze také přispěla svým dílem k odbourávání víry v Církvi svaté. Tato exegeze je zvláště inspirována protestantským racionalistou Bultmannem a našla svou cestu v neposlední řadě do kněžských seminářů k profesorům i alumnům. Karl Rahner uvedl v pohyb své zkázonosné dílo hlásáním „anonymního křesťana“, když tvrdil, že každý je prý křesťanem, ať vědomě či nevědomě. Mluvilo se o reformě Církve svaté, ale tím se nemyslela reforma Ducha a srdce, tj. vnitřní obrácení a hledání ideálu ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše, ale zcela vědomě se podstata této změny ponechávala nejasná, mlčky ale byla míněna reforma struktur, zboření zřízení, institutů, které Pán sám zanechal své svaté Církvi.
Jan XXIII. pak vydal heslo: „aggiornamento“ – přizpůsobení se změněným podmínkám doby!
Donoso Cortés, velký španělský filosof v oblasti státu, zjistil, že naše doba je zatížena dvěma omyly: jeden omyl se týká Boha, druhý člověka. První v sobě obsahuje útok na přítomnost Boží v tomto světě. Nahrazuje křesťanský, biblický, z tradice vycházející obraz Boží deistickou představou, ideou Boha, který se usadil k odpočinku a nechal svět jeho vlastnímu vývoji a osudu. Z toho pak vyplývá, že absolutnost, suverenita a jedinečnost Boží jsou zpochybněny – protože jeho vnitřní přítomnost ve světě a jeho panování nad světem vyplývají právě z tohoto jeho božského bytí. Z toho pak ale vyplývá popření celého nadpřirozeného řádu hodnot a spásy. Neboť, je-li Bůh pouze myšlenkovou konstrukcí, abstraktní ideou a nezasahuje ani do života jednotlivce ani života národů, pak se ani nestal Bůh člověkem, neexistuje Církev, není žádná Oběť, žádné svátosti a žádné zvěstování nauky; pak toto vše jsou pouze projevy určité kultury.
Druhý omyl, říká Donoso Cortés, se týká člověka. „Člověk“, tak to říká náš osvícený současník, „ je dobrý, není obtížen dědičným hříchem, je počat bez poskvrny , neposkvrněn se rodí.
Následně tedy nepotřebuje žádné vykoupení, nýbrž pouze a jedině výchovu a rozvinutí v něm spočívajících vloh“. To vede k tomu, že kříži je odepřen jeho význam a Mše svatá jako prodloužení kříže s jeho pravým charakterem smíru je odmítnuta. Člověk nepotřebuje pokání, odříkání, umrtvování nebo sebezápor; každý je mnohem spíše dobrý, přátelský, pohotový k smíru a laskavý.
Právě toto už zvěstoval světu Rousseau, označil civilizaci a kulturu jako zkažení a z toho vyvodil své „zpět k přírodě“ s „Contrat social“ (společenská smlouva).
Tento postulát našel širokou cestu do filosofie a především do moderní teologie. V oblasti výchovy nechává padnout princip autority – nehledě na boj proti špatným náklonnostem, proti hříšnému a zlému, na možnost pokárání a na trest. V politice se přechází k odbourávání obrazu nepřítele a všichni se upisují iluzornímu pacifismu. Ve veřejném mínění to vede k neomezené víře v pokrok bez hranic, k bezbřehému optimismu ve spásu, který věří ve všeobecnou možnost porozumění a sjednocení mezi lidmi, takže hledí na možnost ráje na zemi jako na uskutečnitelnou věc a této iluzi také skutečně zasvěcuje všechny své síly.
Vážené dámy a pánové, do této situace vtrhne Druhý vatikánský koncil, který bych rád označil za největší neštěstí dvacátého století. Neboť 2. vatikánský koncil neučinil nic jiného, než že „zakotvil“, kodifikoval, přijal do nitra Církve tuto celou mentalitu moderny, liberalismu, podbízivé, přizpůsobivé morálky.
Pozorujeme-li záležitosti pečlivěji, nelze obejít nutnost, že koncil je třeba obvinit ze tří velkých hříchů.
Prvním hříchem je opomenutí jednoznačného vyjádření pravdy a odsouzení omylu – snaha uspořádat čistě pastorální koncil.
Druhý hlavní hřích spočívá v přijetí dvojznačných pojmů, které připouštějí různé výklady. Progresistické šedé eminence tohoto koncilu – spřísahaní v tzv. „Rýnské alianci“, o nichž se můžete dočíst ve vynikající knize P.Ralpha Wiltgena „Der Rhein fließt in den Tiber“ (Rýn se vlévá do Tibery) – vnesli vědomě a chtěně dvojznačné formulace a pojmy do koncilu, aby pak na konci koncilu, v pokoncilní době, z toho mohli vyvodit jednoznačné – pro ně výhodné – závěry.
A třetí smrtelný hřích spočívá v tom, že do koncilních dokumentů byly přijaty výpovědi, které již jdou až na pokraj hereze. V následujících chvílích se chci pokusit Vám tato obvinění rozebrat a podepřít důkazy.
Nakolik lze posoudit, osudovou roli hrálo především pět koncilních dokumentů:
1. dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“,
2. takzvaná dogmatická konstituce o Církvi „Lumen gentium“, přičemž v této poslední mají především dva body dalekosáhlé důsledky, zatímco zbytku textu by jinak nebylo příliš co vyčítat,
3. dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“,
4. dekret o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“,
5. dekret o Církvi v moderním světě „Gaudium et spes“.
Projděme tedy tyto jednotlivé dekrety.
1. Dekret o ekumenismu
Každému katolíkovi je jasné, že existuje nerozdělitelná jednota mezi Bohem, naším Pánem Ježíšem Kristem a Církví svatou: Bůh Otec posílá svého milovaného jednorozeného Syna do světa a On přijímá lidskou přirozenost, tedy tělo a lidskou duši a zakládá Církev, s níž se sám identifikuje, Církev, která dokonale vyjadřuje jeho vlastní bytí a pokračuje v jeho vlastním poslání:
„ Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21), říká Pán svým apoštolům večer toho dne, kdy vstal z mrtvých. Je to přesně to stejné poslání, jak je Církev chápe a které Pán sám konal během svého pozemského života a působení, zvláště svou smrtí na kříži.
Tím je jasně řečeno, že Církev svatá je zcela absolutní, jedinečná a výlučná jako znamení vztyčené mezi národy, jako chrám živého Boha, jako nevěsta obětovaného Beránka, jako nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe, jako stánek Boží mezi lidmi, jako mystické tělo Kristovo, jako Pán stále žijící a působící mezi námi. Nemůže být v žádném případě srovnávána s jinými náboženskými společnostmi či vnímána jako rozdílná od křesťanských denominací pouze svým stupněm či kvantitou, protože je zcela ono Božské v tomto světě; skrze ni je Bůh přítomen na této zemi, skrze ni sestoupil k nám lidem; skrze ni vládne Bůh světu, posvěcuje duše a vede je k věčnému nazírání jej samého. Církev svatá je tedy tento mezi námi tělem se stavší, viditelně vystoupivší Bůh - v jejím životě, v jejím učení, v jejím kultu, v jejích modlitbách, v jejím vedení. Nepřispívá tak, jak to vždy znovu vynikajícím způsobem vyjadřoval důstojný pan farář Milch, žádným způsobem ke vzniku jakési říše míru či k ryze lidské, na svět omezené stavbě; Církev svatá je proti tomu nadpřirozený nástroj spásy ustanovená Bohočlověkem, vyvolená k hlásání víry, ať je to vhod či nevhod, především k hlásání víry v božství Ježíše Krista; k volání lidí k obrácení a pokání; k tomu, aby jim darovala ve slově a ve svátostech spásu, milost, věčný život.
Dekret o ekumenismu 2. vat. koncilu rozhodným způsobem skoncoval s tímto podstatným nárokem Církve svaté na výlučné zastoupení a absolutnost. V něm je použit onen osudný výraz „církve“ v plurálu, jazyková úprava, která se před 2. Vaticanem nikdy a nikde nevyskytla. Nebo přece jen? Ano, objevila, ale jako označení různých místních církví, věřícího lidu shromážděného kolem svého biskupa a jeho kléru. Mluvilo se o církvi v Kolíně nebo v Paříži nebo v Římě. Občas se používalo tohoto termínu také ještě v nevlastním slova smyslu o pravoslaví, protože má svátostné kněžství a platné svátosti; ale nikde a nikdy se nepoužilo tohoto termínu ve vztahu na heretická křesťanská vyznání až už jakéhokoli druhu.
Nicméně pohleďme na samotný text:. V odstavci č. 3 čteme: „Proto tyto odloučené církve a společnosti i před nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické Církvi.“
Moji milí přátelé, zde se nejedná o příslušníky jiných náboženství, nýbrž o jiná náboženství samotná, o jejich systém, jejich zřízení. A ony mají být prostředkem spásy, cestou k Bohu? Jak nebezpečná relativizace pravdy, která sedí na trůně jako královna a nese korunu a žezlo! Nikoli, náš Pán Ježíš Kristus nemá více Nevěst, nevstoupil na kříži do jakéhosi mnoho-manželství;
vydal se zcela a jedině pro svou neposkvrněnou, velmi milovanou Nevěstu, již vykoupil svou vlastní krví.
Je metafyzickou nemožností, aby omyl byl cestou ke království pravdy; je nestvůrností, by rouháním se Bohu, když někdo tvrdí, že se lze zachránit prostřednictvím falešných, člověkem aložených náboženství. Kdo dosáhne spásy mimo viditelnou katolickou Církev – a to už v jednotlivých případech je zcela dobře možné -, ten jí dosáhne zcela a jedině skrze katolickou Církev, skrze kříž Ježíše Krista, z nějž vychází veškerá milost a všechno požehnání. Nelze se zachránit prostřednictvím jiného náboženství; nicméně se však lze zachránit v jiném náboženství, nebo zřetelněji řečeno přes příslušnost k jinému náboženství, když totiž někdo žije v omluvitelném omylu. Kolika lidí se toto týká, ví jen Bůh sám. Pravděpodobně ovšem mnohem méně než obecně předpokládáme.
Nikoli zbytečně nacházíme v Syllabu vydaném za pontifikátu papeže Pia IX. tři výrazné názory našich současníků odsouzeny:
-věta 16: „Lidé mohou dosáhnout cesty věčné spásy pěstováním každého druhu náboženství.“
-věta 17: „Je třeba mít alespoň dobrou naději ohledně věčné spásy těch, kteří vůbec nežijí v pravé Církvi Kristově.“
-věta18: „Protestantismus není nic jiného nežli odlišná forma téže pravé křesťanské víry, v níž lze Bohu právě tak se zalíbením sloužit jako v katolické Církvi.“
Ve čtvrtém odstavci dekretu o ekumenismu dále slyšíme: „Tím také dospívají tyto společnosti k rozsáhlejší spolupráci na jakýchkoliv úkolech, požadovaných každým křesťanským svědomím v zájmu obecného dobra, a scházejí se, kde je to dovoleno, i ke společné modlitbě.“ Celý dekret, a vůbec celý dnes obhajovaný ekumenismus, jsou prostoupeny úsilím jednou dospět k velkému porozumění mezi různými náboženstvími, aby se tak přispělo k pokroku národů, rozvoji kultury, rozšíření ryze světského míru, k ekologii, obraně lidských práv, k boji proti rasismu, k angažování se ve třetím světě; primárně tedy jde o lidský a politicky nesený svět.
Přesně tuto úlohu ale Církev svatá nikdy neměla, alespoň ne na prvním místě. Jistěže má sociální učení a také vždy chránila a obhajovala důstojnost člověka, jak to vychází z přirozeného práva. Avšak její prvořadá a podstatná úloha je ryze nadpřirozená: zvěstovat národům víru a duším darovat milost.
Dále vybízí koncil katolíky k sebeobviňování: „Neboť ačkoli má katolická Církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář Církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království .“
Zde je zase jednou při díle ďábel, který všechno pomíchá a vnáší zmatek, protože zde se znovu směšuje objektivní božský řád stvoření a vykoupení se subjektivním uskutečněním u jednotlivce, s uplatněním u konkrétní osoby. Nejde totiž vůbec o to, že my katolíci jsme nevytvářeli vždy věrný obraz našeho náboženství, nežili vždy věrně podle své víry. Mnohem více se jedná o to, zda katolická Církev je Kristem založený institut spásy, přičemž se ovšem její děti musí sami stále obnovovat v Duchu, konat obrácení a mají žít podle jejího učení. Jinými slovy, jde o pravdu, nikoli o věrohodnost, o dogma, nikoli morálku. Věrohodnost spočívá na pravdě a morálka vyplývá z dogmatu, nikoli obráceně.
Žádný člověk, odhlédneme-li od blahoslavené Panny Marie, neodpovídá dokonale Božímu plány spásy; dennodenně se zatěžuje vinou a hříchem. Tato vina leckdy může narůst do obrovských rozměrů, zvláště když si farizejským způsobem vykračuje pod pláštíkem spravedlnosti. Cožpak Pán nemluvil o potížích, jež musí přijít?
Lze tedy vidět, jak zcela zjevně byly do dokumentů 2. vatikánského koncilu vneseny dvojznačnosti, směšování a zmatky.
Další příklad tohoto typu se nachází v odstavci 11 našeho dekretu. Tam nacházíme: „Způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak překážkou dialogu s bratry.“ - Jestliže hlásání víry nesmí představovat žádnou překážku pro dialog s bratry, pak musím nutně zamlčet množství obsahově nejdůležitějších dogmat: Nesmím říci nic o Nejsvětější oběti Mše svaté jako nástroji smíření, musím mlčet o účinnosti Boží milosti, jsem povinen přejít učení o papežském primátu, je třeba zatajit všechna mariánská dogmata, právě tak pravdu o očistci, o společenství svatých a o přímluvě blažených v nebi. Neboť všechny tyto základní katolické výpovědi jsou pohoršením pro protestantismus a tím pádem překážkou pro dialog.
V následujícím odstavci koncilního textu pak čteme: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku.“ – jasný protimluv k předcházející větě. Neboť na jednu stranu se má vše, co by mohlo vzbudit pohoršení, schovat, zamlčet; na druhou stranu se má celá nauka jasně předkládat. Z tohoto dilematu se chtějí vyvléci vpravdě čertovskými zadními vrátky: hovoří se o hodnotovém řádu či hierarchii pravdy v rámci katolického učení! Existuje sice řád, uspořádání dogmat v tom smyslu, že jedno vyvěrá z druhého, že tedy jedno má to druhé bezprostředně za svůj podklad – ale nikdy a nijak v takovém smyslu, že by jedno bylo méně důležité než druhé. Neboť kdo by vědomě popíral třeba i jen jedno jediné dogma, ten popírá a zpochybňuje autoritu Boží, jež je nositelem dogmatu, a tím popírá všechna dogmata, celou víru, Hovořit o „hierarchii pravdy“ je zrůdnost, generální útok na křesťanství!
V takto si protiřečících výpovědích jsou ostatně předprogramovány vesměs všechny pokoncilní konflikty: modernista se po skončení koncilu odvolá na to, že hlásání víry nesmí vytvářet překážky dialogu s bratry a popře zamlčováním polovinu obsahu víry, přičemž mu při jeho svévolné interpretaci ještě přikvačí na pomoc takzvaný duch koncilu. „Konservativec“ naproti tomu říká: „Ale podívejte se přece sem: ´Celé učení musí být předkládáno!´. Tady je obnovené potvrzení starého katolického stanoviska!“
Dříve či později se tyto časované bomby odpálí a způsobí duchovní katastrofu nejen v Církvi, ale v celém lidském pokolení.
2. Dekret o CírkviPřejděme nyní k dekretu „Lumen gentium“, k tak zvané dogmatické konstituci o Církvi. V odstavci 8 čteme, že jediná Církev Kristova subsistuje, má svou konkrétní podobu existence v katolické Církvi. Toto malé slůvko „subsistuje“ – latinsky „subsistit“ – je bez pochyby jeden z nejnebezpečnějších výrazů celého koncilu. Tato výpověď se velice blíží herezi, ve svém důsledku se pak skutečně stává heretickou. Neboť tato formulace předpokládá, že Církev Boží čistě ze své podstaty, myšlenkově může být oddělena od katolické Církve, že existují dvě různé skutečnosti (Církev Kristova a katolická Církev), které případkově, druhotně, tedy náhodně, se překrývají: Církev Kristova se má uskutečňovat v katolické Církvi, subsistovat v ní, nalézat v ní svou konkrétní podobu existence. Podle katolického pojetí naproti tomu je tato Církev Církví katolickou. Novátoři propašovali toto slovo „subsistit“ do koncilního textu (zatímco v prvních návrzích textu byla stvrzována ještě absolutní identita – „est Ecclesia catholica“), aby po skončení koncilu z toho mohli vyvodit své důsledky: Církev se snad ve vývoji času může ukázat i v jiných náboženských společnostech nebo přinejmenším může své bytí s jinými náboženskými společnostmi sdílet. V posledním důsledku to pak vede k vyjádření, že různá náboženství se mezi sebou liší jen kvantitativně, že všechna jsou více či méně zjevením jediného Boha a cest spásy vedoucích k němu.
Toto sloveso „subsistit“ se znovu objevuje i v novém církevním právu, can. 204, § 2, kde stojí, že Církev Boží subsistuje v katolické Církvi. Podle tohoto malého příkladu je jasné, jak se nové církevní právo z roku 1983 velmi snaží ve své dogmatické části pevně zakotvit učení koncilu v právní formě.
Mladý teolog Johannes Rothkranz, který ve své knize „Zásadní omyly Hanse Urse von Balthasara“ (Die Kardinalirrtümer des Hans Urs von Balthasar) provádí hluboké zkoumání různých děl nedávno zemřelého bývalého jesuity, věnoval slovíčku „subsistit“ mnoho prostoru. Podle jeho zkoumání chápe většina moderních teologů, Karlem Rahnerem počínaje a Josefem Ratzingerem konče, tuto formulaci „ nachází svou konkrétní formu existence“ ve smyslu relativizace. Církev Boží se prý může projevit i v jiných náboženských společnostech, vzít na sebe takovouto podobu. A tím se dostáváme přesně k popření výlučnosti a jedinečnosti Církve, Ježíše Krista, absolutnosti Boží, k popření hříchu proti prvnímu přikázání.
U sv. Pavla čteme v 2. listu Soluňanům 2, 10: „…nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti.“ – Moji milí přátelé, zde se jedná o trest Boží nad současným světem. Je to zaslepenost církevních vůdců, ale také státníků, právě tak jako zatvrzelost jejich srdcí – a jako důsledek toho všeho pak odpad národů od Boha. Ztratili lásku k pravdě, říká apoštol národů; pravda je ale vždy absolutní, nadčasová, převyšující prostor, jednotlivce, nezávislá na módnosti a veřejném mínění té které společnosti. Pravda panuje. Je výzvou jednotlivci, aby ji přijal a uskutečňoval ve všech jejích důsledcích. Nikdy nebyla a nebude otázkou většiny, závislá na průběhu časů či ve vleku poměrů. Trvat na její absolutnosti, zvěstovat její práva je první katolickou a křesťanskou povinností. Kdo této povinnosti nedostojí, zapírá osobnostní Pravdu, jíž je Bůh sám; popírá Pravdu, která se stala Tělem, jíž je náš Pán Ježíš Kristus. Je roven Pilátovi, který tehdy na Velký pátek postavil Krista a Barabáše na stejnou úroveň a nechal národ si vybrat.
3. Dekret o nekřesťanských náboženstvíchTřetí koncilní dokument, který působí jako časovaná bomba, ba musí tak působit, je dekret o nekřesťanských náboženstvích „Nostra aetate“. Nepochybně obsahují tyto systémy celou řadu přirozených pravd, filosofií, životních moudrostí. Také tu a tam uchovaly ještě nějaký prvek z prazjevení Božího, které Bůh svěřil Adamovi a Evě na počátku stvoření. Nadto převzaly prvky ze zjeveného náboženství, například islám víru v jediného Boha. Ale bude třeba říci při tomto nutně rozdílném pozorování, že tato nekřesťanská náboženství člověka od pravdy, od celé nadpřirozené pravdy, od ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Ježíše mnohem spíše odvádějí, než že by jej k ní vedla. Tato náboženství nejen že nejsou žádnými cestami ke spáse, ale mnohem více jsou systémy odporu proti Duchu svatému. Neosvobozují člověka, ale drží ho v zajetí omylu, v temnotách nevěry a nezřídka ve vášních a nemorálnosti. Například je tisíckrát obtížnější – ba prakticky nemožné – obrátit k Církvi mohamedána než pohana z africké buše.
„Nostra aetate“ se především zabývá čtyřmi nejrozšířenějšími náboženstvími, totiž hinduismem, budhismem, islámem a židovstvím. Ohledně hinduismu je řečeno, že lidé v něm zkoumají božské tajemství v jeho hlubinách a „vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou.“
Moji milí přátelé, stačí jednou jedinkrát jet do Indie, aby tento dekret byl odhalen jako lživý a muselo se mu vyčíst předstírání falešných skutečností. Hovořil jsem například v průběhu jedné mé cesty do této země s P. Maschio v Bombaji, který tam působí jako misionář už šedesát let a který mi doslovně řekl: „ V hinduismu neexistuje žádné slitování a milosrdenství, ačkoliv zdaleka ne všichni hinduisté jsou chudí a tak že by neměli co dát svým nouzí trpícím bližním.“ Tato úplná absence blíženské lásky je zakořeněna v hinduismu samém, který učí reinkarnaci, znovuvtělení duše poté, co opustí lidské tělo – reinkarnace samotná je jiná životní forma, např. v kryse nebo myši. Toto putování duše pokračuje tak dlouho, dokud duše neodloží svou karmu, svou tíži vin a může se pak dobrat svého klidu. Pomůže-li se tedy nějakému chudákovi, tak se mu vlastně brání odčinit si svou karmu a prodlužuje se mu tak cesta putování jeho duše. Následkem toho neexistuje mezi hinduisty žádné dílo podobné křesťanské charitě. Nejstísňujícnější při cestě do této země není samotné vidění nouze v tisíci podobách, špíny a ubohosti, ale zjištění, jak Indové chodí kolem této bídy nedotčeni, bez jakékoli účasti, bez jakéhokoli soucitu a zjevně berou jako normální, že lidé žijí a umírají na ulici.
K tomu přistupuje ještě zbožštění krávy jako symbolu plodnosti – jako taková je svatá; porazit ji by znamenalo svatokrádež.
Koncilní text říká, že hinduisté se s láskou a důvěrou utíkají k Bohu. K jakému Bohu? Cožpak koncilní Otcové nevědí, že hinduismus je všechno jiné jen ne víra v jednoho Boha? A usoužené, nevykoupené, zčásti nenávistné obličeje vyjadřují něco zcela jiného než důvěru a lásku.
„Budhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení.“
Přesně toto budhismu vyčítáme: že věří na sebevykoupení a tím je radikálně v opozici vůči křesťanství. My katolíci vyznáváme absolutní nezbytnost Vykupitele; víme o daru milosti zdarma – zcela odlišně od budhismu. Jeho nejvyšší cíl nadto spočívá v odchodu do nirvány, v nicotu, zatímco křesťanství nám staví před oči jako cíl vstup do nejvyšší ctnosti, do lásky, do osobní Lásky, do Nejsvětější Trojice. Tedy dva oddělené, nesmiřitelné světy, které stojí proti sobě.
To nejpodstatnější ze všeho spočívá jak u hinduismu tak u budhismu v tom, že nerozlišuje mezi stvořitelem a tvorem, mezi bohem a světem. Bůh je příroda, příroda je bůh – tak to hlásají tato pantheistická náboženství. Logicky z toho vyplývá, že se vůči křesťanství také nevymezují, nýbrž se pokoušejí je ve svém monismu integrovat jako výraz určitého typu zbožnosti.
V Japonsku je kupříkladu víc příslušníku jednotlivých náboženství než je celkový počet obyvatelstva, protože mnoho lidí patří k vícero náboženstvím současně!
Jaký div, že ekumeničtí teologové odhalují jistou afinitu, přiblížení k těmto náboženstvím!
Nelze popřít, že vinou těchto iluzorních, zavádějících a falešných vývodů koncilu bylo v Evropě dosaženo určité společenské přijatelnosti pro tato asijská náboženství. Stále víc asijských myšlenek proniká do Evropy, kdysi křesťanského Západu: reinkarnace, esoterika a ono vskutku ďábelské hnutí „New Age“ se šíří jako požár. New Age proniká všechny organizace – státní i společenské – a jeho agenti v neposledku sedí i v OSN. Duha oznamuje po všech krajích smrt křesťanství a rozbřesk protikřesťanské éry.
Samozřejmě za tento vývoj nemůže pouze koncil, ale nicméně v neposlední řadě jde to i na jeho konto, a to je závažné. Tu i tam v posledních letech cestovala mládež do Indie, aby se připojila ke gurům, nebo do Ameriky, aby vzdala úctu Bhagvanovi a nechala se jím odosobnit, zotročit a vykořisťovat. Nesmíme je za to příliš zatracovat, neboť 2. vat. koncil učí, že ze všeho, co v těchto náboženstvích je pravé a svaté, není katolickou Církvi nic zavrhováno!
Co říká koncil o islámu? „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem.“
Veliká chvála tedy pro ono náboženství, které naši otcové vícekrát s obrovským úsilím a obětí vlastního života odrazili, neboť si dalo za cíl podrobit zemi ohněm a mečem půlměsíci. – Němečtí biskupové vyvodili z takovýchto výpovědí koncilu odpovídající důsledky a vyzvali faráře dát k dispozici církevní zařízení, tj. farní sály, školky, kluby mládeže apod. islámskému kultu. (pozn. EUportal.cz: papež Pavel VI. aby si naklonil muslimy, vrátil Turkům prapory, které kesťané získali při porážce turků u Lepanta! Škoda, že se ještě neomluvil za to, že se křesťané invzazi krvežíznivých muslimů bránili!)
Řím sám každý rok posílá pozdravné poselství muslimům k začátku jejich postního měsíce ramadánu, aby jim blahopřál a vyslovil přání Boží spásy a požehnání.
V samotném Římě věnoval starosta muslimům pozemek o rozloze 30.000 m2 pro výstavbu islámského centra, především ke zřízení největší mešity mimo arabský svět. Ke slavnosti položení základního kamene vyslal dokonce i Vatikán dva zástupce, zatímco papežové na začátku 20. století se energicky a s úspěchem proti takovému projektu ohrazovali.
Avšak naslouchejme dále popisu islámu podle koncilu: „Jeho (tj. Božím) rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem .“
Samozřejmě není v tomto textu ani zmínka o boji půlměsíce proti Nejsvětější Trojici, proti Božství Kristovu; není zmíněna výzva v koránu, aby křesťané byli zabíjeni a ujařmeni; zamlčeno je i mnohoženství či ryze tělesná představa blaženosti: o to šťastnější je člověk v nebi, čím více má žen!
Co se islámu nepodařilo v 16. a 17. století s mocí zbraní, toho dociluje dnes v pokoncilní éře pokojnou cestou. Obsazuje Evropu. Francie je zaplavena Araby, Německo Turky, Anglie a Skandinávie Pákistánci. V Anglii např. se otvírá každé dva měsíce nová mešita.
Jestliže je pravda, že musíme na muslimy v jejich víře hledět s úctou, pak nechápu, proč se naši předkové postavili 7. října 1571 u Lepanta do cesty turecké flotile a podstoupili krvavou bitvu. Nebo proč se udála 12. září 1683 o nic menší bitva na Kahlenbergu u Vídně a sám papež Inocenc XI. vyvinul obrovské úsilí, aby shromáždil křesťanské vojsko, aby tak čelil tomuto nebezpečí. Naši otcové pak tedy byli hlupáci. Měli hledět na islám „pouze s úctou“, měli by bývali pochopit, že tento „se modlí k jedinému Bohu“, „živoucímu a v sobě jsoucímu“, „milosrdnému a všemohoucímu“; pak by rozpoznali, že sice neuznává božství Kristovo, ale nehledě na tento detail ctí ho přece jenom jako proroka, a že jeho přívrženci vedou mravný život v modlitbě, almužnách a postech. Tím by byl umožněn ten nejkrásnější ekumenismus!
Co říká koncil o židovství? Pro nás Němce se jedná bez pochyby o choulostivé téma. Proto se omezím na ryze teologické výpovědi.
Celý Starý zákon byl Bohem ustanoven, aby připravil na příchod Mesiáše, Vyvolil zvláštním způsobem jeden národ ze všech ostatních národů, daroval svůj zákon a přislíbení, že z tohoto národa vzejde budoucí Vykupitel. A když tento Vykupitel přišel, jeho vlastní národ jej zavrhl. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1, 11).
Smrtí Kristovou na kříži se roztrhla chrámová opona, stará smlouva byla zrušena, z probodeného boku Vykupitelova se zrodila Církev objímající všechny národy, kultury, rasy a sociální rozdíly – totiž Církev katolická. Tím ovšem nejenže židé našich dnů nejsou našimi staršími bratry ve víře, jak tvrdil papež při své návštěvě synagogy v Římě roku 1986, ale zůstanou naopak spoluvinni na Bohovraždě, dokud se nedistancují od viny svých předků vyznáním božství Ježíše Krista a přijetím křtu. Naproti tomu tvrdí II. Vaticanum, že události utrpení Kristova nelze bez rozdílu připisovat ani všem tehdy žijícím Židům ani těm dnešním (odstavec 4).
Shoduje se toto s učením prvního papeže, sv. Petra, který vyčítá bez rozdílu všem Židům, že zabili původce života (Zj. 3, 15)? Věřící Židé Starého zákona, Abrahám, Izák, Jakub, to jsou naši starší bratři ve víře, a my křesťané jsme jejich duchovní synové, neboť věříme v toho Mesiáše, který přišel a přebývá mezi námi ve své Církvi, v jehož příchod Abrahám, Izák a Jakub věřili, ve který doufali a toužili po něm.
S bolestí pozorujeme svatého Otce vstupovat do židovské synagogy. Se smutkem jej vidíme svolávat do Assisi různá světová náboženství ke společné modlitbě za mír. K jakému bohu se vůbec chtějí modlit? K božstvům hinduismu a budhismu, která se stvořením splývají v jedno? Nebo k Alláhovi, který stojí v ostrém protikladu k Nejsvětější Trojici? Náš Bůh, moji milí přátelé, je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš, Trojjediný Bůh. Neznáme žádného jiného.
A zde potom musí papež přijmout otázku: Přisuzuje modlitbě jiných náboženství, jakožto náboženství, pozitivní hodnotu, nebo, což ovšem vyjde nastejno, existují i jiní prostředníci mezi Bohem a člověkem než Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho, jím založená Církev? Nota bene, ani zde si nedovolujeme vynášet soud nad modlitbou jednotlivé duše, jejíž schopnost přijmout spásu je známa jen Bohu, ale nad modlitbou jiného náboženství jako takového.
Také nechápu, o jaký mír se máme s ostatními náboženstvími modlit, protože pravý pokoj, který tento svět právě dát nemůže, dává Pán svým učedníkům. Spočívá ve vylití milosti do duší a tím pádem k odpuštění hříchu dědičného i hříchů osobních. Z něj vyrůstá smír sociální, politický mír, mír mezi národy.
Tam, kde trůní náš Pán Ježíš Kristus, kde panuje, kde učinil duše svým nebem, kde rodiny, školy, nemocnice, pracoviště, soudy, parlamenty jej pozvali jako přítele a domácího pána a přijali jej, tam panuje pokoj Kristův v jeho království, pax Christi in regno Christi. Jinde je hledat pokoj zbytečné. Mimo pokoj skrze smíření s Bohem platí i dnes, snad více než jindy, slovo proroka Jeremiáše: „Volali pokoj, pokoj, ale nenastal žádný pokoj“ ( Jer. 6, 14).
Jak moc již pronikl tento zhoubný duch sesazení Našeho Pána z trůnu do hlav a srdcí věřících i na poslední vesnici, jsem zjistil nedávno při cestě do Asie. Na Srí Lance mi naši tamější přátelé vyprávěli, že místní farář právě v neděli před mým příjezdem vysvětloval před celou farností (asi 600-700 lidí), jak v budoucnu budeme muset modly dřívějších časů uctívat jako bohy, jak v dohledné době bude existovat jen jedno světové náboženství a jak těm, kteří v minulosti prolévali krev za víru, musela zjevně chybět duševní rovnováha.
4. Dekret o náboženské svobodě
Čtvrtou velkou časovanou bombou, která byla vpašována do Druhého vatikánského koncilu, je náboženská svoboda. Neznamená nic jiného než laicisaci států a společnosti. V oblasti veřejného života, jak je řečeno, tzn. v ústavách, v parlamentech, na soudech, ve školách, nemocnicích, kancelářích a továrnách prý mají všechna náboženství stejná práva; žádné nesmí být omezováno či dokonce zakázáno, dokud by se neprojevilo jako obecně nebezpečné. A to má být přirozené právo založené na důstojnosti lidské osoby. K tomu ještě je tvrzeno, že stát je nekompetentní v náboženských otázkách, nemůže prý sám o sobě vůbec vědět, které náboženství by mělo být to pravé. Tedy z církevní strany se výslovně vyučuje státní agnosticismus. Zde text II. Vaticana:
„Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum.“
Že člověk nemůže a nesmí být nucen přijmout určité náboženství, je zcela jasné a tak to Církev vždy učila (srov. Can. 1351, CIC 1917). Avšak je zcela něco jiného ve veřejné oblasti života zabraňovat lidem, aby naplňovali své falešné náboženské přesvědčení misijní prací, veřejnými shromážděními, zřizováním budov pro jejich falešný kult. Neboť, je-li Ježíš Kristus jediný Bůh a jeho kříž jediný pramen spásy, musí být uplatněn tento nárok na jedinečnost ve společnosti jak jen široce to bude možné v rámci moudrého uvážení hlav států. Zavržení náboženské svobody je mocná ochrana duší, které jsou jinak neustále více či méně bezbranné vystaveny propagandě sekt a dobyvatelským tažením nekřesťanských náboženství.
Při nedávné návštěvě Jižní Ameriky jsem mohl vidět, jak tam všude jako houby po dešti vyrážejí pobočky Svědků Jehovových, adventistů, mormonů a podobných sekt.
Proti tvrzení svobodomyslných v Církvi, že stát by měl zůstat neutrální, že je prý inkompetentní ve věci náboženství, stavíme dva výroky sv. Pavla: „Omnia in ipso constant“ (Kol 1, 17) – všechno, tedy i vlády a veřejný pořádek, mají trvání v Něm. A druhý výrok: „Oportet illum regnare“ (1 Kor 15, 25): On totiž musí kralovat! Protože vlády už netrvají v něm, proto padají, protože bezbožná horda křičí: „Nechceme toho člověka za krále“ (Lk 19, 14). Protože už není uznáváno, že v žádném jiném jménu není spásy (Sk 4, 12), sklouzáváme v politice, hospodářství, v sociální oblasti a oblasti výchovy , na morální rovině, v umělecké tvorbě, v úctě k autoritám z jedné krize do druhé. Ježíš Kristus už nepanuje. Nicméně má právo být tu vedle Budhy, Mohameda a kdovíjakých sektářských vůdců; avšak už není Král myšlení a Král srdcí.
Až do Pia XII. papežové takové rouhání vůči našemu Pánu rozhodně odmítali. Papež Pius IX. nazývá ve své encyklice „Quanta cura“ náboženskou svobodu zvráceným míněním a učením, které silou své apoštolské povinnosti a starostlivosti o nejsvětější víru, o pravé učení, o spásu duší z moci své apoštolské pravomoci odmítá, zakazuje a zavrhuje a přeje si, aby všichni synové katolické Církve ji nahlíželi jako zcela odmítnutou, zakázanou a zavrženou. A v již zmíněném Syllabu jsou následující dva omyly týkající se náboženské svobody odsouzeny:
Věta 77: „V naší době už nejde o to uznat katolické náboženství jako jediné náboženství státního útvaru za vyloučení všech ostatních druhů božího uctívání.“
Věta 78: „Proto je chvályhodné, když v určitých katolických zemích je zákonem umožněno, že přistěhovalci smí veřejně vykonávat obřady svého náboženství, ať už je jakéhokoli druhu.“
Ruku v ruce s náboženskou svobodou jde hlásání bezbřehé svobody svědomí a neohraničené svobody mínění, konkretizované a stále vyžadované pro takzvanou dospělost křesťanů. Jaký div, že věřící s odvoláním se na jejich subjektivní svědomí protestují při vyhlášení encykliky „Humanae vitae“ nebo při některých biskupských jmenováních! Kdo seje vítr, sklidí bouři. Kdo pokládá časované bomby, ten ví, že jednoho dne explodují. Při diskusi o potratech bylo kupř. v Německu argumentováno: Nikdo přece při změně paragrafu 218 nebude k potratu zavázán, pouze ze za určitých předpokladů zajistí beztrestnost. Ale právě to odsuzujeme! Žádáme, aby pornografie, potraty, ano, každá veřejná neřest byly zákonem zakázány a překročení těchto zákonů odpovídajícím způsobem stíháno. Neboť člověk poznamenaný dědičným hříchem potřebuje omezení a trestní zákony, jen tak je ctnost účinně chráněna a podporována. Nenazval snad už papež Řehoř XVI. „mylným názorem, ba dokonce bláznovstvím, že má být pro každého hlásána a prosazena svoboda svědomí“? („Mirari vos“ ze dne 15. srpna 1832)
5. Dekret o Církvi v moderním světěDekret „Gaudium et spes“ je z hlediska současných dějin a společenské působnosti snad nejškodlivější na celém koncilu. Hlásá totiž pod pláštíkem pouhého popisu skutečností bezmezný, neomezený optimismus spásy, zřízení ráje na zemi pomocí techniky, vědy a pokroku.
Stačí si pročíst dotyčné pasáže, abychom se o tom přesvědčili. V odstavci 5 čteme následující: „K dnešnímu duševnímu zneklidnění a změně životních podmínek přistupuje ještě rozsáhlejší proměna: v oblasti intelektuální výchovy se klade stále větší důraz na matematické, přírodní a antropologické vědy, a podobně v praktické oblasti na techniku, která z těchto věd vychází.
Toto vědecké myšlení utváří kulturu a způsob myšlení jinak, než tomu bylo dříve. Technika tak pokročila, že mění tvářnost země a pokouší se už o ovládnutí nadzemského prostoru.“
Cožpak papež Pavel VI. v souvislosti s přistáním na Měsíci nepěl Gloria na oslavu člověka: „Sláva budiž člověku, králi Země a knížeti vesmíru“?
A dále čteme v koncilním textu: „Lidský rozum rozšiřuje v jistém smyslu svou nadvládu i nad časem: do minulosti pomocí historického bádání a do budoucnosti metodickým předvídáním a plánováním. Pokrok v biologii, psychologii a v sociálních vědách poskytuje člověku nejen možnost lepšího poznání sebe, ale také mu pomáhá, aby použitím technických metod přímo ovlivňoval život společenských celků. Lidstvo se také stále více zabývá předvídáním a řízením svého demografického růstu.“
Nemají pak protestující proti „Humanae vitae“ a přímluvci „pilulky“ (rozuměj: zabraňující početí) vzhledem k takovým koncilním zjištěním nakonec pravdu?
Nicméně pokračujme v textu: „Tok dějin se zrychluje tak, že ho jedinec sotva stačí sledovat. Lidská pospolitost začíná mít jeden společný osud a nerozpadává se v různé navzájem oddělené dějiny.“(Komentář: zde se odhaluje škleb kolektivismu.) „A tak lidstvo přechází od statického pojetí řádu věcí k pojetí spíše dynamickému a evolučnímu.“
Tady jednoznačně pronikají myšlenky Theilarda de Chardina. Tento, jak známo, je velmi ctěn kardinálem Ratzingerem – právě tak jako teologem Karolem Wojtylou, který ze své strany rozhodným způsobem přiložil ruku k dílu při vypracování tohoto koncilního textu. Všechno se tedy změní k lepšímu, člověk se krůček za krůčkem stane pánem a cílem všeho.
V odstavci 12 se dočteme: „Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.“
Náš starý katechismus o tomto podává zcela jinou informaci. Hned na první otázku: „ Proč jsme na světě?“ odpovídá: „Proto jsme na světě, abychom Pána Boha poznávali, milovali, jemu sloužili a jednou s ním byli na věky.“ Totéž říká sv. Ignác z Loyoly v díle „Princip a základ“ svých Duchovních cvičení, kde je řečeno, že člověk je proto stvořen, aby Boha, našeho Pána, chválil, uctíval a sloužil mu, a tak zachránil svou duši.
Pokračujme v textu. V odstavci 57 slyšíme, že křesťané prý mají úkol „usilovat spolu se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa“. K čemu pak je, když nás Duch svatý ústy apoštola národů Pavla napomíná, abychom se nespřahovali s nevěřícími? „Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla se tmou? Jaká shoda Krista s Beliárem? Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božímu s modlami?“ (2 Kor 6, 14 nn)
Tato nikoli pouze vnější, nýbrž vnitřní kolaborace se světem je nám ještě jednou výslovně kladena na srdce v odstavci 62: „Ať tedy věřící žijí v nejtěsnějším spojení s ostatními lidmi své doby a snaží se dokonale obeznámit s jejich způsoby myšlení a cítění, které se vyjadřují kulturou .“
Komentář: Kdo je tento člověk naší doby? To je onen smyslový, zákonů nedbající, materialistický člověk 20. století. Už jsme mu porozuměli dávno – a právě díky tomuto pochopení zcela beze zbytku odmítáme jeho nejvyšší požadavek „non serviam“ – nebudu sloužit.
„Ať uvádějí v soulad poznatky nových věd a nauk i nejnovějších objevů s křesťanskou mravností a s křesťanským myšlením, aby náboženský život a mravní poctivost šly u nich ruku v ruce s vědeckým poznáním a s nepřetržitým rozvojem techniky; tím pak budou schopni posuzovat a vykládat všechny věci v plně křesťanském smyslu.“
Komentář k tomu: Jestliže je člověk schopen posoudit vše v plně křesťanském smyslu pouze s novým věděním a novými naukami, s poznáním nových objevů, nebyli pak naši předkové, kteří neměli potuchy o přistání na Měsíci a o počítačích, náboženští analfabeti? Bylo v předindustriální společnosti tajemství Neposkvrněného početí a bezhříšnosti Mariiny vůbec možné?
Moji milí přátelé, uprostřed vší techniky, přírodních věd a matematiky zůstane člověk tím, čím je, „ens ab alio“, bytí beze zbytku závislé na Bohu, k tomu ještě těžce zraněné dědičným hříchem. Člověk bude vždy potřebovat vykoupení, které si nemůže poskytnout sám a které mu už v žádném případě neposkytne technika!
Přistání na Měsíci, říkával pan farář Milch, nemá s křesťanským tajemstvím vykoupení společného více než komár na stínítku lampy.
Ve stejném odstavci 62 čteme kousek před tím: „V pastoraci je třeba dostatečně brát na vědomí a používat nejen teologické zásady, nýbrž i objevy světských věd, především psychologie a sociologie, aby i věřící byli vedeni k ryzejšímu a zralejšímu životu z víry.“
Cožpak zde už není předprogramováno nahrazení zpovědníka psychologem, případně psychoanalytikem, právě tak jako skupinové bohoslužby či bohoslužby s určitým motivem, kdy se najednou postaví do kostela dopravní tabule nebo v masopustu se pořádají mše pro účastníky v masopustních maskách? Kardinál Ratzinger sám ve své knize „Theologische Prinzipienlehre“ (Základní teologická nauka), vydané v roce 1982, kdy už byl prefektem Kongregace pro víru, doznal, že „Gaudium et spes“ představuje Contra-Syllabus, hlásá tedy to, co za pontifikátu Pia IX. bylo Církví v osmdesáti větách výslovně zavrženo a odsouzeno.
Právě věta 80. představuje takříkajíc celý program liberalismu, který pronikl do vnitřku Církve, jak byl až do Pia XII. včetně předkoncilovými papeži zavrhován, jak jej mezitím však II. Vaticanum dalo na vývěsní štít: „Římský papež může a má se smířit a spřátelit s pokrokem, liberalismem a s novým utvářením lidstva.“ Přesně to tvrdí „Gaudium et spes“: Věřící mají stát v nejtěsnějším kontaktu s lidmi všech ideologií a odstínů, pokoušet se je pochopit v jejich liberalismu, v jejich omylech a učit se tak dospět ke „zralejšímu“ křesťanství! Děkuji pěkně za takovéto zralejší křesťanství!
Donoso Cortés rozvádí ve svém listu kardinálu Fornarimu, že ony dva zkraje zmíněné omyly o Bohu a člověku se v konečném důsledku dají redukovat do jediného: „Ten spočívá v tom, že onen hierarchický a neměnný pořádek, jejž Bůh vložil do celého stvoření, je buď neuznáván anebo převrácen. Tento řád zakládá hierarchickou svrchovanost všeho, co je nadpřirozené, nad vším přirozeným: následně tedy i víry nad rozumem, milosti nad lidskou svobodou a Církve nad státem – jedním slovem svrchovanost Boží nad člověkem.“
Následky neuznání nebo zpřevrácení Bohem ustanoveného řádu stvoření a vykoupení církevními knížaty vede k oslabení bojovného ducha v katolickém táboře, k úplnému ochabnutí vůle po dobývání. V Církvi chybí radost, nadšení, zápal, k oběti připraveného nasazení pro věc Boží a vítězství Krista Krále. Chybí přesvědčení, že národy musí být evangelisovány, že milost proměňuje duše, že Kristus je spása světa a že nikde jinde nelze spásu nalézt.
Katolická Církev dnes už není vojskem o síle 800 milionů duší, řádně uspořádanými bojovými šiky Božími, nýbrž unavené shloučení ochromených, pospávajících, často i zběhů zpod vlastního praporu, jimž je věc Mistrova úplně lhostejná nebo dokonce spolupracují s nepřítelem. Jako charakteristický pro to může posloužit postoj jednoho z ještě nejlepších kuriálních kardinálů.
Před pár lety mi řekl: „Co je arcibiskupovi Lefebvrovi do Církve? Nechte to na papežovi. Když půjde papež do pekla, tak ho tam nechte jít!“
6. Ještě jednou „Lumen gentium“Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k dekretu „Lumen gentium“, o němž jsem řekl, že jsou to v něm především dva body, které jsou kamenem úrazu. Prvním je výrok v odstavci 8, že Církev Kristova subsistuje v katolické Církvi. Druhý výrok se dotýká správní moci nad universální Církví. Podle I. vatikánského koncilu v letech 1870/71 patří tato cele pouze papeži. Zde dotyčný kánon: „Kdo tedy říká, že římský biskup má pouze úřad dohledu či vedení a nikoli nejvyšší moc plného práva nad celou Církví, a to nejen ve věcech víry a mravů, nýbrž také v tom, co patří k uchování pořádku a vládě nad po celé zemi rozšířené Církví, nebo kdo říká, že má pouze větší podíl, nikoli ale celou plnost této nejvyšší moci, nebo že tato moc není řádná a bezprostřední jak nad celou Církví a místními církvemi tak nad všemi i jednotlivými pastýři a věřícími, budiž vyobcován“ (Dz 831).
V „Lumen gentium“ se nyní učí, že existuje dvojí autorita v Církvi, totiž na jedné straně autorita papeže (na tom se v tuto chvíli ještě trvá), na druhé straně autorita biskupů ve spojení s papežem. Tato se projevuje při koncilech, ovšem podle dosavadního učení byla omezena právě jen na tuto dobu. Teď tedy je rozšířena na celý čas, čímž nastupují biskupské konference jako spoluvládci. Jistě, mohou rozhodnout vždy jen ve spojení s papežem, ovšem z koncilu vyvozují právo spoluurčovat a spoluvládnout. A tak ničí kolegialita papežskou monarchii a připravuje
cestu pro národní církve. Biskupské konference USA, Francie, ale i Německa a Švýcarska se stále více a více odpoutávají od Říma a jdou svou vlastní cestou. Když papež před několika léty navštívil Švýcarsko, pozdravili ho švýcarští biskupové jako kolegu v biskupském úřadě místní církve v Římě!
Papež Pavel VI. si zřejmě v poslední chvíli uvědomil, že úmyslem novátorů je z více než dvojznačného koncilního textu vyvodit následně jednoznačné důsledky ve smyslu demokratizace a rozpuštění Církve. Prý plakal. Každopádně nařídil připojit k předcházejícímu koncilnímu textu nota praevia, krátkou vysvětlující poznámku.
Úlohou koncilu je důkladněji osvětlit učení Církve, vysvětlit je a vymezit vůči omylům. Zcela zjevně tento dokument působí pravý opak: zamlžuje učení a činí je nejasným, takže potřebuje vlastní dovětek, aby se odvrátilo to nejhorší a zachránil se papežský primát. Tato nota praevia je součástí celého koncilního textu. Je zůstávajícím svědectvím, jak na tomto koncilu vtékal Rýn do Tibery. Na velkou škodu papežství nachází se tato dvojitá autorita opět v novém církevním právu bez jakéhokoli ohledu na koncilní nota praevia (Can. 336 / Can. 337 §2).
Zničení autority papeže bezpochyby vede ke zničení autority ve státě, na pracovišti, ve škole, v rodině. Neboť Církev má směr udávající hlas, je příkladem pro celou společnost a vyzařuje do ní milost. Co se děje v jejím vnitřním prostoru, šíří se ve společnosti, nachází v ní svou odezvu. Nesmí nás tedy udivovat, když od konce šedesátých let se přes naše země valí jako příval vlna odporu proti autoritě.
7. Falešná a pravá obnova
Dovolte mi ještě chvíli hovořit o otázce vyléčení ran Církve, uzdravení jejího těla, nebo jak se vyjadřoval pan farář Milch – o obrácení. Především bych chtěl na tomto místě hlasitě, zřetelně a rozhodně varovat před špatnými pokusy o obnovu.
V poslední době byli tu a tam jmenováni takzvaní konservativní biskupové: arcibiskup Groer ve Vídni, jeho světící biskup Krenn, nový biskup ve Feldkirchu Küng, nový salzburský arcibiskup Eder, kardinál Meisner jako arcibiskup kolínský – abychom z nich některé jmenovali. Už nejsou jmenováni nejdivočejší reformátoři, ale poměrně zbožní lidé, často mariánsky orientovaní a především osobně oddaní papeži – ovšem lidé, kteří za každou cenu obhajují II. Vaticanum a jimž je společný odpor vůči arcibiskupovi Lefebvrovi.
Jeden z nich, kardinál Groer, pronesl v polovině ledna, když se kvůli biskupským jmenováním v Rakousku zvedly velké vlny, několik zajímavostí: „Není žádný důvod ke znepokojení. Dnešní oficiální kurs Říma, jenž je považován za humanistický a liberální, bude pokračovat, Řím má zájem na tom, aby rakouská církev byla liberální.“
Nelze si tedy dělat žádné iluse a věřit, že pod sutanou by se revoluce nemohla schovat nebo že krise v Církvi se překoná pár zbožnými slovy. Jde o víc: jde o katolické dogma, o neměnnou pravdu, jde – řečeno jedním slovem – o katolicitu.
Od biskupského svěcení v loňském roce přerušil benediktinský klášter Le Barroux na jihu Francie naše přátelské svazky. Naši bývalí spolubratři se právě tak oddělili a založili vlastní instituci, Bratrstvo sv. Petra se seminářem ve Wigratzbadu, na pomezí Německa, Švýcarska a Rakouska. Všem těmto lidem je společné, že onen zásadní boj proti omylu vzdali; odkradli se z bitevního pole.
Jeden z nich před nedávnem řekl: „Nekritizujeme, nenapadáme. Chceme jen působit v tichu.“ V rozhovoru s jedním naším seminaristou prohlásil, že je připraven v případě nutnosti přijmout nejen náboženskou svobodu II. Vaticana, tak jak stojí na papíře, ale i její konkrétní uplatnění, tzn. laicisaci státu, odstranění katolických ústavních zákonů, profanaci světa.
Jiný z nich řekl ohledně NOM (Novus Ordo Missae), že nejhorší je na něm celebrace versus populum. Ne, nejhorší na něm je jeho nesprávná dogmatika, nahrazení Nejsvětější oběti Mše svaté setkáním společenství. Celebrace versus populum, která nakonec nebyla ani promulgovaným textem předpokládána, je přitom jen jedním aspektem. „We feel quite comfortable following the new Mass“, říká v interview, jež bylo zveřejněno v Austrálii. Česky: Cítíme se velmi dobře, když můžeme sledovat novou mši. Podle souvislosti je tím míněno, že se cítí velmi dobře při tom, když ve stejném kostele, na stejném oltáři následuje po nové mši stará Mše svatá. Tato koncepce je pro nás hrůzou. Po celou dobu jsme odmítali nivelisaci Nejsvětější oběti Mše svaté a reformované liturgie, nikdy jsme se necítili dobře, když kvůli okolnostem musela být tradiční Mše svatá sloužena v kostele na oltáři, kde bylo jinak obvyklé sloužit NOM. Brali jsme to, jako se přijímá nutné zlo, jež se nedá změnit. Pluralita ritů odporuje naší posici.
Ve zmíněném interview zaznívá: „ Arcibiskup Lefebvre uznává svátostnou platnost NOM-u. To uznáváme i my. Rozdíl mezi ním a námi spočívá v tom, že on z toho nevyvozuje žádné důsledky, kdežto my ano.“
Co má být řečeno tímto tvrzením, že arcibiskup Lefebvre nevyvozuje důsledky ze svého postoje? Nic jiného než toto: Byť říká, že NOM může být za určitých okolností platný, neměli by se věřící na něm za žádných okolností účastnit, aby svou víru neuváděli v nebezpečí.
Jinak na to zjevně nahlížejí ve Wigratzbadu. Vyučují tam profesoři, kteří zásadně nebo přinejmenším převážně celebrují novou mši. A na kněžská svěcení jsou zváni biskupové, kteří činí totéž, týden za týdnem, dennodenně. Kněžské svěcení se pak vyjímá jako divadelní představení: zvedne se opona a kardinál Mayer nebo světící biskup z Augsburku dává představení „Stará mše“! Po představení Eminence nebo Excelence odcestují, aby opět vyzývali k bezpodmínečné poslušnosti II. vatikánskému koncilu a události v Assisi velebili jako inspiraci Ducha svatého pro dnešní časy.
Jaký div, že generální představení, P. Bisig, už dnes rozdílí svaté přijímání v rámci nové mše! Co bude dělat zítra, když ho augsburský biskup vyzve ke koncelebraci? Jako regens v Zaitzkofenu vyžadoval ještě od seminaristů prohlášení, že Novus Ordo Missae je špatný sám v sobě. Jak rychle a jak hluboko se dá klesnout!
Jak za tohoto stavu věcí však může jeden náš bývalý spolubratr tvrdit, že nikoli on opustil arcibiskupa Lefebvra, nýbrž arcibiskup Lefebvre že opustil jeho, to je mi zcela nepochopitelné.
Samozřejmě je třeba svou posici ospravedlnit a následně tedy vynést rozsudek nad arcibiskupem Lefebvrem a jím údajně zapříčiněným schismatem. Takovéto soudní jednání se mělo uskutečnit 18. až 19. února mezi modernistickým profesorem Klingerem a P. Bisigem v Cáchách. Spolčují se tedy s nepřáteli víry, aby napadli vlastního otce v kněžském úřadě.
Teď tito lidé stále tvrdí v rozporu s pravdou, že papež stojí na jejich straně. Co si o tom papež skutečně myslí, projevil v apoštolském listě „Sacrosanctum concilium“ ze 4. prosince 1988, zveřejněném o Letnicích. Stojí tam ve čtvrté hlavě:
„Jiní se bohužel (v latině: „quod valde dolendum est“) jednostranným a výlučným způsobem vrátili k předcházejícím liturgickým formám, které někteří z nich nahlížejí jako jedinou záruku bezpečí pro víru.“ Kromě toho předsedové čtyř evropských biskupských konferencí přesvědčili zjevně papeže během týdne po svatodušních svátcích o svých těžkostech s bratrstvem sv. Petra a podobnými experimenty a přiměli ho, aby přinejmenším v nejbližší době tradiční starou liturgii nepovolil. Jinak spíše liberální noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung hovoří o promarněné šanci.
Přesto mají tito lidé občas určité úspěchy. Tak např. svěřil kardinál Ratzinger P. Olivieru de Blignierovi, před nedávnem ještě přesvědčenému sedisvakantistovi, který však teď začíná stáčet svou korouhvičku po větru, celé koncilní texty ke studiu a pro případná vysvětlení či snad dokonce minirevise.
Ubohý Řím!
Jaký je tedy náš úsudek o bratrstvu sv. Petra, Le Barroux a podobných tendencích?
Tito lidé chtějí Pána Boha milovat, ale současně chtějí také ctít ďábla. Vypelichali do podoby katolických liberálů či liberálních katolíků. Kdybychom zaujali takovýto postoj před dvaceti nebo patnácti lety, ano, ještě loni před biskupskými svěceními, už bychom dávno s Římem dosáhli nějaké dohody. Místo toho jsme při všech jednáních stavěli podmínku, že si nenecháme zavřít ústa, že i v budoucnosti budeme smět nazývat otevřeně světlo světlem a tmu tmou.
Nikoli, moji milí přátelé, nelze současně tančit na dvou svatbách, jak to zkoušejí liberálové v Církvi už 200 let: sloužit našemu Pánu Ježíši Kristu a současně objímat svět s jeho omyly a neřestmi.
Pravé, katolické řešení spočívá v tomto: Boha, jenž se stal Tělem, jediného Vykupitele, pravého Krále nad Církví a nad celou lidskou společností, Velekněze a Soudce národů i jednotlivců, živých i zemřelých, uvádět na jeho trůn a neomezeně uznat jeho panovnická práva. Teprve až On bude uznán jako Jediný, Pravý, Absolutní, Neměnný, jako Pán všech věcí, pak započne pravá obnova Církve.
Řím musí ony zkázonosné časované bomby 2. vatikánského koncilu zneškodnit a zcela odstranit. Pro to pracovat a za to se modlit je povinností každého upřímného katolíka.
Svěřujeme tuto záležitost blahoslavené Panně Marii, Matce milosrdenství, která svým dětem v tísni stála vždy ku pomoci, aby je bránila před bludy a svody Satanovými. Ona není ani liberální ani modernistická: nezná jiného Boha než svého milovaného Syna. Spolu s ní zpíváme
Christus vincit – Christus regnat – Christus imperat!
Kristus vítězí – Kristus kraluje – Kristus vládne všem!
Rickenbach, o svátku sv. Augustina, 28. srpna 1989
P. Franz Schmidberger
Přednáška pronesena 9. dubna 1989 v Mohuči pro hnutí „actio spes unica“ (přepracováno a doplněno)


 



http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6328-casovane-bomby-druheho-vatikanskeho-koncilu.aspx
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/6328-casovane-bomby-druheho-vatikanskeho-koncilu.aspx
http://dolezite.sk/old/Kontroverzni_kauza_Liga_proti_antisemitismu_proti_Zvedavecorg_kt.html

 

 


 


Odkaz na môj web: http://seniorka.szm.com

 
 

 

 

 

 

 
Moje
webové stránky 

Cezmín: http://cezmin.wz.cz
Cezmín: http://cezmin.wz.sk
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz
Viktorian http://viktorian.wz.sk
 Svadba: http://svadbask.unas.cz
 Bylinky:
http://bylinky.czweb.org
Seniorka: http://seniorka.szm.com
Jáska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
 Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Vianoce: http://vianocesk.szm.com
Slovania: http://slovania.czweb.org
 Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
 Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo: http://gloriapolo.czweb.org
Moji psíkovia: http://mikinka.czweb.org
Milujem pani P... : http://eufrosyne.wz.cz
Cezmín ker a alias: http://cezmin.czweb.org
 Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
 Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
 Horná Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
 Rádioamatéstvo  : http://cbrsk-chlebany.euweb.cz

 Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
Pes Buldog english:
http://ruda-etuda.czweb.org
Ranní Sedmička: http://rannisedmicka.wz.cz
Olympionik: http://olympionikholub.wz.sk
Seniorka a deti: http://seniorka-deti.wz.cz
Senior Honza: http://senior-honza.wz.cz
Práva dieťaťa: http://dieta.czweb.org

Senior Baťo: http://dano17.wz.sk
Späť| Obnoviť | Dopredu

By Cezmin Slovakia 25.január 2014