wz
 

Dostala som e-mailom správu... zaujala ma...

 Gratulace a sláva lidu a vládě Hoandska!!!
Holandsko, které má 6 % muslimského obyvatelstva, je od ledna nuceno utlumit svůj program “multikulturalismu”. Holandská vláda má po krk toho, jak je hanobena muslimy a proto opouští zmíněný model soužití.
Po dlouhém období "multikulturalismu", které nepřineslo nic, kromě povzbuzení muslimské imigrace a vytvoření paralelní společnosti, která škodí zemi, objevuje se teď nový projekt, který předložil parlamentu ministr vnitra Piet Hein Donner 16. června loňského roku a říká:
«Vláda sdílí nespokojenost holandského lidu s modelem multikulturní společnosti v Nizozemsku a vyjadřuje svůj záměr zaměřit své priority na základní hodnoty holandského národa. V novém systému integrace budou hrát holandské hodnoty hlavní roli a proto vláda nebude dále trvat na modelu multikulturní společnosti.
Následuje poznámka: "
Přísnější integrace je nyní naprosto oprávněná. Proto se musí říci vládě a všemu lidu, že taková orientace je absolutně nutná, protože holandská společnost je v bodu rozkladu holandské identity a holanďané se už necítí “jako ve vlastním domě”.
Nová integrační politika bude pro přistěhovalce mnohem náročnější. Na příklad, přistěhovalci se povinně budou muset naučit holandsky a vláda bude mít účinné donucovací prostředky proti přistěhovalcům, kteří ignorují hodnoty země a neuposlechnou nizozemského práva "
Nizozemská vláda také zastaví poskytování zvláštních dotací pro integraci muslimů (kteří ji tak jak tak ignorují).
Podle Donnera, "není možné, aby se vláda nebo lid přizpůsobovali imigrantům". Tento projekt počítá s vytvořením dvou zákonů, které za prvé zamezí fingovaným sňatkům a za druhé zavedou přísná opatření k muslimským přistěhovalcům, kteří snižují možnost najít si práci tím, že nechtějí ustoupit od svých zvyků v oblékání. Obzvláště se Vláda chystá zakázat používání všech druhů oblečení, které zakrývají tvář, jako jsou velo, burka a džiháb a to vše od ledna 2015.
Holandsko si uvědomilo, možná trochu pozdě, že by její multikulturní liberalismus mohl proměnit jejich zemi v teritorium “muslimských kmenů “, jejichž hlavním cílem je zničit národ, který jim poskytl přístřeší a jeho vlastní holandskou identitu.
Budoucnost světa, jak jej známe, je ve vážném nebezpečí a z tohoto důvodu je velmi žádoucí, aby Australie, Spojené Království, Kanada, Begie, Francie a USA přijaly tuto iniciativu a učinily konec světovému bujení muslimstva, které nerespektuje nic a nikoho.
Toto opatření je velmi potřebné, jinak za dvacet let náš západní způsob života přestane existovat. Gratulace a sláva lidu a vládě Hoandska!!!
86% UŽIVATELŮ INTERNETU POSÍLÁ TENTO TEXT DÁLE, I KDYŽ BY TO MĚLO BÝT 100 %.
CO UDĚLÁŠ TY?

Karel Kryl Demokracie

http://www.youtube.com/watch?v=W8S24kIGm5s
http://www.youtube.com/watch?v=u7XwyMlxiwE

Hysterická kampaň proti Zemanovi pochází z dílny amerického velvyslanectví,
na konci má být Babiš prezidentem a dostavba Temelína

Nikdy se s tím nesmířili. Nikdy nespolkli a nestrávili lidovou volbu, vůli lidu danou výsledkem prezidentské volby. Nikdy se nesmířili se silnou personou v roli prezidenta, který hájí výhradně průmyslové a ekonomické zájmy naší země nad zájmy jiných států. A udělají všechno proto, aby nám tuto volbu již příště nedali a udělají to tak, abychom je o to sami požádali, aby nám tuto volbu odebrali. Zeman překročil rubikon a jeho čas nyní už odměřují jiní. Je před námi odvolání prezidenta, změna ústavy a zrušení přímé volby. K čemu došlo, o tom si povíme v tomto článku. Pokračovanie článku je TU!
Andrej Babiš: Nie som žiaden veľký miliardár

 

111 Naj-bohatších v ČR a SR
1. Petr Kellner 5 - 7 miliárd eur
2. Andrej Babiš 4,5 až 5,5 miliárd eur
3. Pavel Tykač 1,1- 1,3 miliardy eur
4. Radovan Vítek 701 - 780 miliónov eur
5. Karel Komárek ml. 580 až 701 miliónov eur
6.-7. Marek Dospiva 506 - 680 miliónov eur
6.-7. Jaroslav Haščák 506 - 680 miliónov eur
8. Ivan Chrenko 408 - 525 miliónov eur
9. Tomáš Chrenek 350 - 468 miliónov eur
10. Jiří Šmejc 350 až 447 miliónov eur

11.-13. Zdeněk Bakala - 350 - 420 miliónov eur
11.-13. Ivo Lukačovič - 350 - 420 miliónov eur
11.-13. František Štěpánek - 350 - 420 miliónov eur
14. Milan Fiľo - 330 - 408 miliónov eur
15. Martin Kúšik - 272 - 389 miliónov eur
16.-17. Evžen Balko - 291 - 330 miliónov eur
16.-17. Ján Moder - 291 - 330 miliónov eur
18.-19. Pavel Baudiš - 252 - 357 miliónov eur
18.-19. Eduard Kučera - 252 - 357 miliónov eur
20. Jozef Brhel - 252 - 350 miliónov eur
21. Ivan Kmotrík - 233 - 350 miliónov eur
22. Jaroslav Rokos - 262 - 320 miliónov eur
23. Mária Blašková 272 - 311 miliónov eur
24. Jan Kroužecký 241 - 301 miliónov eur
25. Jirí Šimáně 252 - 284 miliónov eur
26. Jan Světlík - 213 - 291 miliónov eur
27. Ivo Valenta - 233 - 272 miliónov eur
28. Petr Otava - 213 - 280 miliónov eur
29. Antonín Koláček - 116 - 350 miliónov eur
30. Jitka Cechlová Komárková 194 - 272 miliónov eur
31. Vladimír Poór - 204 - 262 miliónov eur
32. Juraj Široký - 194 - 252 miliónov eur
33. Zoroslav Kollár - 171 - 272 miliónov eur
34. Libor Sadílek - 155 - 272 miliónov eur
35. Jan Dienstl - 194 - 233 miliónov eur
36. Petr Paukner - 175 - 223 miliónov eur
37.-38. Tomáš Němec - 155 - 223 miliónov eur
37.-38. Oldřich Šlemr - 155 - 223 miliónov eur
39. Jozef Oravkin - 163 - 214 miliónov eur
40. Jaromír Šmejkal - 167 - 190 miliónov eur
41. Miroslav Barnet - 116 - 233 miliónov eur
42.-43. Jiří Hlavatý - 155 - 194 miliónov eur
42.-43. Daniel Křetínský - 155 - 194 miliónov eur
44.-45. Marek Čmejla - 136 - 194 miliónov eur
44.-45. Jiří Diviš - 136 - 194 miliónov eur
46.-49. Viktor Koláček - 155 - 175 miliónov eur
46.-49. Karel Schwarzenberg 155 - 175 miliónov eur
46.-49. Jiří Trávníček 155 - 175 miliónov eur
46.-49. Aleš Zavoral 155 - 175 miliónov eur
50. Jaromír Tesař 116 - 194 miliónov eur
51.-54. Rudolf Hrubý - 136 - 175 miliónov eur
51.-54. Dušan Kunovský - 136 - 175 miliónov eur
51.-54. Peter Paško - 136 - 175 miliónov eur
51.-54. Miroslav Trnka - 136 - 175 miliónov eur
55. Michal Lazar - 126 - 175 miliónov eur
56. Ivan Zach 124 610 591,90 - 175 233 644,86 EUR
57. Vladimír Soták 116,8 - 175,2 miliónov eur
58. Tomáš Nebeský 136 292 834,89 - 155 763 239,88 EUR
59. Milan Šrejber 109 034 267,91 – 175 233 644,86 EUR
60.-62. David Beran 116 822 429,91 – 155 763 239,88 EUR
60.-62. Anton Siekel 116,8 - 155,7 miliónov eur
60.-62. Václav Skala 116 822 429,91 – 155 763 239,88 EUR
63. Martin Blaškovič 116 822 429,91 - 136 292 834,89 EUR
64. Vít Kutnar 93 457 943,93 – 144 080 996,88 EUR
65.-67. Jozef Antošík 101 246 105,92 - 136 292 834,89 EUR
65.-67. Slavomír Hatina 101,2 -136 miliónov eur
65.-67. Viliam Pančík 101 246 105,92 - 136 292 834,89 EUR
68.-69. Leoš Novotný st. 97 352 024,92 - 136 292 834,89 EUR
68.-69. Oszkár Világi 97 - 136 miliónov eur
70. Miroslav Výboh 107 -126,5 miliónov eur
71. Jaromír Soukup 93 457 943,93 – 136 292 834,89 EUR
72. Jiří Malúš 105 140 186,92 – 124 610 591,90 EUR
73. Jiří Michal 109 034 267,91 - 116 822 429,91 EUR
74.-75. Vasil Bobela 85 669 781,93 - 132 398 753,89 EUR
74.-75. Petr Pudil 85 669 781,93 – 132 398 753,89 EUR
76. Pavel Sehnal 93 457 943,93 – 124 610 591,90 EUR
77. František Hodorovský 97 352 024,92 - 116 822 429,91 EUR
78. Radim Passer 97 352 024,92 - 109 034 267,91 EUR
79. Ondřej Fryc 93 457 943,93 - 109 034 267,91 EUR
80. Jiří Belohlav 81 775 700,93 - 116 822 429,91 EUR
81.-86. Gabriel Eichler 77,8 - 116,8 miliónov eur
81.-86. Milutin Perič 77 881 619,94 – 116 822 429,91 EUR
81.-86. František Savov 77 881 619,94 – 116 822 429,91 EUR
81.-86. Petr Speychal 77 881 619,94 – 116 822 429,91 EUR
81.-86. František Studénka 77 881 619,94 – 116 822 429,91 EUR
81.-86. Ondřej Tomek 77 881 619,94 – 116 822 429,91 EUR
87.-88. Ivo Dubš 85 669 781,93 - 109 034 267,91 EUR
87.-88. Ján Sabol 85,6 - 109 miliónov eur
89. Karel Komárek st. 77 881 619,94 – 112 928 348,91
90. František Komárek 81 775 700,93 - 109 034 267,91
91. Josef Lébr 77 881 619,94 – 109 034 267,91
92. Štefan Rosina 77,8 -101 miliónov eur
93. Ladislav Řehák 81,7 - 97,3 miliónov eur
94. Tomáš Březina 73 789 538,94 – 101 246 105,92 EUR
95.-97. Janis Samaras 77 881 619,94 - 97 352 024,92 EUR
95.-97. Jaroslava Valová 77 881 619,94 - 97 352 024,92 EUR
95.-97. Martin Wichterle 77 881 619,94 - 97 352 024,92 EUR
98.-99. Petr Čech 77 881 619,94 – 89 563 862,93 EUR
98.-99. Ivan Lexa 77,8 - 89,5 miliónov eur
100. Pavel Juríček 68 146 417,45 - 97 352 024,92 EUR
101.-102. Václav Foglar 70 093 457,94 – 93 457 943,93 EUR
101.-102. Peter Struhár 70 093 457,94 – 93 457 943,93 EUR
103. Martin Ulčák 73 987 538,94 – 89 563 862,93 EUR
104. Martin Burda 77 881 619,94 – 85 669 781,93 EUR
105.-106. Dalibor Dědek 58 411 214,95 – 97 352 024,92 EUR
105.-106. René Holeček 58 411 214,95 – 97 352 024,92 EUR
107.-108. Maroš Grund 66 199 376,95 - 85 669 781,93 EUR
107.-108. Richard Marko 66 199 376,95 – 85 669 781,93 EUR
109. Pavel Nedvěd 64 252 336,45 – 83 722 741,43 EUR
110.-111. Petr Syrovátko 58 356 676 EUR
110.-111. Peter Vajda 58 356 676 EUR

Naj-mocnejší sveta

Zaujalo ma čo napísali iní a čo som
našla v e-mailovej pošte

Pokrytectví Západu: Jsem zmaten, můžete mi někdo pomoct?

Neil Clark (20.4.2014)
Jsem zmaten. Před několika týdny nám na Západě říkali, že lidé okupující vládní budovy na Ukrajině byla velmi dobrá věc. Tyto lidi naši političtí vůdci a elitní mediální komentátoři nazývali „pro-demokratickými demonstranty.“
Americká vláda varovala ukrajinské orgány před použitím síly proti těmto „pro-demokratickým demonstrantům,“ i když podle obrázků, které jsme viděli, byli někteří z nich neonacisté, kteří házeli zápalné lahve a další věci na policii a rozbíjeli sochy a zapalovali budovy.
Nyní, jen o pár týdnů později, je nám řečeno, že lidé okupující vládní budovy na Ukrajině nejsou „pro-demokratičtí demonstranti,“ ale „teroristé“ či „militanti„.
Proč bylo obsazení vládních budov na Ukrajině v lednu velmi dobrou věcí, ale velmi špatnou v dubnu? Proč bylo použití síly ze strany orgánů proti demonstrantům zcela nepřijatelné v lednu, ale nyní přijatelné?
Opakuji: Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Protivládní demonstranty na Ukrajině během zimy navštívilo několik významných západních politiků, včetně amerického senátora Johna McCaina a Victorie Nuland z amerického ministerstva zahraničí, která rozdávala koláčky. Ale v mnoha západoevropských zemích byly velmi rozsáhlé protivládní protesty, které neobdržely takovou podporu. Ani se demonstranti nedostávali koláčky zdarma od úředníků amerického ministerstva zahraničí.
Jistě, pokud by byli tak nadšení z protivládních pouličních protestů v Evropě, považovali by je za nejpravdivější formu demokracie, McCain a Nuland by také projevili solidaritu s pouličními demonstranty v Madridu, Římě, Athénách a v Paříži?
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Před několika týdny jsem viděl rozhovor s americkým ministrem zahraničí Johnem Kerrym, který řekl: „Prostě nenapadnete jinou zemi kvůli falešným záminkám, aby bylo možné prosadit své zájmy.“ Ale vzpomínám si, že právě toto dělaly Spojené státy při více než jedné příležitosti vposledních 20 letech.
Zapamatoval jsem si špatně tvrzení „Irák má zbraně hromadného ničení„? Byl jsem v roce 2002 a na počátku roku 2003 mimo, když politici a neokonzervativci byli každý den v televizi, aby říkali nám plebsu, že musíme jít do války s Irákem kvůli hrozbě smrtícího arzenálu Saddáma Husajna? Proč je demokratické hlasování na Krymu o tom, zda se vrátit k Rusku, považováno za horší než brutální a vražedná invaze do Iráku – invaze, která vedla ke smrti až jednoho milionu lidí?
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Bylo nám řečeno západními politiky a mediálními „experty,“ že referendum na Krymu nebylo platné, protože se konalo při „vojenské okupaci.“ Ale já jsem jen sledoval volby v Afghánistánu, které se konaly při vojenské okupaci, která byla oslavována předními západními osobnostmi, například šéf NATO Anders Fogh Rasmussen, jako „historický okamžik pro Afghánistán“ a velký úspěch pro „demokracii.“ Proč se krymské hlasování zamítá, ale to afghánské se slaví?
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Sýrie také je poněkud matoucí. Říkali nám, že radikální islámské teroristické skupiny představují největší hrozbu pro náš mír, bezpečnost a náš „způsob života“ na Západě. Že Al-Kájda a jiné takové skupiny musí být zničeny: že proti nim potřebujeme vést neúprosnou „válku proti terorismu.“ Přesto se v Sýrii naši vůdci spřáhli s těmito radikálními skupinami v jejich válce proti světské vládě, která respektuje práva náboženských menšin, včetně křesťanů.
Když bomby Al-Kájdy nebo k ní přidružených skupin vybuchnou v Sýrii a nevinní lidé jsou zabíjeni, není to odsouzeno našimi vůdci: jejich jediné odsouzení je odsouzení sekulární syrské vlády, která bojuje s radikální islamisty a ze které jsou naši vůdci a elitní mediální komentátoři zoufalí, protože nebyla svržena.
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Pak jsou tu práva homosexuálů. Dozvídáme se, že Rusko je velmi špatnou a zaostalou zemí, protože schválilo zákon proti propagaci homosexuality vůči nezletilým osobám. Přesto naši vůdci, kteří bojkotovali zimní olympijské hry v Soči v důsledku tohoto zákona, navštěvují státy Perského zálivu, kde mohou být homosexuálové vězněni či dokonce popraveni, nenajdete u nich žádnou zmínku o otázce práv homosexuálů v těchto zemích.
Opravdu jsou věznění nebo popravy homosexuálů mnohem horší než zákon, který zakazuje propagaci homosexuality mezi nezletilými? Proč, když jsou naši politici skutečně znepokojeni právy homosexuálů, odsuzují Rusko a ne země, které vězní nebo popravují homosexuály?
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

V mnoha novinových článcích nám bylo řečeno, že maďarská krajní nacionalistická strana Jobbik je velmi špatná a že její vzestup je příčinou velkých obav, i když není ani ve vládě. Ale neonacisté a ultra-nacionalisté mající pozice v nové vládě Ukrajiny, kterou naši vůdci na Západě nadšeně podporují, a neonacisté a krajní pravice hráli klíčovou roli při únorovém svržení ukrajinské demokraticky zvolené vlády. Proč jsou ultranacionalistické a krajně pravicové skupiny nepřijatelné v Maďarsku, ale velmi přijatelné na Ukrajině?
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Dozvídáme se, že Rusko je agresivní a imperialistická velmoc a že obavy NATO jsou proti ruské „hrozbě“. Ale já jsem se podíval druhý den na mapu a když jsem viděl spoustu zemí blízko Ruska a s ním sousedících, které byly členy NATO, jehož členové bombardovali a napadli mnoha zemí v posledních 15 letech, neviděl jsem žádné země poblíž Ameriky, které by byly součástí ruské vojenské aliance, nebo nějaké ruskévojenské základny či střely umístěné v cizích zemích sousedících s USA nebo blízko USA. Přesto je nám řečeno, že je Rusko „ten agresivní“.
Jsem zmatený. Může mi někdo pomoct?

Článek vyšel na www.neilclark66.blogspot.com , český překlad byl uveřejněn 19. dubna 2014 na Freepub pod licenci Creative Commons

Ideológia

NIKDY NEZABUDNEM

(25. 1. 2014)
Zapomínat by se opravdu nemělo. A proto také nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to, že po listopadu 1989 se náš stát nacházel v téměř praktické soběstačnosti. Nikdy nezapomenu na chuť tehdejších potravin u nás vyrobených. Nikdy nezapomenu, že zde prakticky neexistovali bezdomovci. Nikdy nezapomenu na to, že zloději v té době ve většině případů chodili do vězení. Nikdy nezapomenu na naivní pokus převychovat kriminálníky ideou pravdy a lásky, praktikovanou jejich hromadným propuštěním v podobě Havlovy amnestie.
Nikdy nezapomenu na Havlův „sametový projev“ z prosince roku 1989.
Nikdy nezapomenu na kupónovou privatizaci.
Nikdy nezapomenu na to množství nedořešených kauz hospodářské kriminality.
Nikdy nezapomenu na množství promrhaných miliard ze státního rozpočtu.
Nikdy nezapomenu na to, jak narůstal státní dluh a na jeho astronomickou výši.
Nikdy nezapomenu na to, jak se postupně vytratil majetek státu.
Nikdy nezapomenu na statistiky o nezaměstnanosti.
Nikdy nezapomenu na to, jak se zvedly ceny nájmů, vlastního bydlení, energií, potravin a léků.
Nikdy nezapomenu na to, jak mi mnohé potraviny bez chuti a bez zápachu přestaly chutnat.
Nikdy nezapomenu na výroky o humanitárním bombardování.
Nikdy nezapomenu na pokus umístit v Brdech americký radar.
Nikdy nezapomenu na vstup do NATO, když už jsme byli venku z Varšavské smlouvy.
Nikdy nezapomenu na to, že když vystrčíme hlavu z jedné řitě, musíme ji hned strčit do jiné, která je ještě smradlavější.
Nikdy nezapomenu na původní název mezinárodního letiště v Praze!
Nikdy nezapomenu na množství lidí bez práce na pokraji bídy.
Nikdy nezapomenu na to, že se k nám dovážela levná pracovní síla.
Nikdy nezapomenu na to, že Plzeň a další piva, jsou české už jen názvem!
Nikdy nezapomenu na to, že jsme jako cukrovarnická velmoc museli začít dovážet cukr.
Nikdy nezapomenu na zavřené fabriky, jako byla Poldi Kladno.
Nikdy nezapomenu na počty nezaměstnaných a bezdomovců.
Nikdy nezapomenu, kdo se těmto občanům nesnažil pomoci a raději je označil za občany méně úspěšné.
Nikdy nezapomenu, že nebyl v našem státě dodnes schválen zákon proti lichvě.
Nikdy nezapomenu na množství okradených a podvedených důchodců.
Nikdy nezapomenu na snížení kupní síly obyvatelstva, během posledních sedmi let! Nikdy nezapomenu, kdo dlouhodobě nezvyšoval minimální mzdu.
Nikdy nezapomenu na současný právní systém a (ne)vymahatelnost práva.
Nikdy nezapomenu na nesplněné sliby politiků za posledních 24 let.
Nikdy nezapomenu na to, že politici potřebují občany pouze před volbami.
Nikdy jsem nezapomněl na tupou komunistickou propagandu a nikdy nezapomenu na ještě tupější antikomunistickou pravicovou propagandu, která působí dojmem, že jí stejným způsobem dělají ti samí lidé, pouze se sofistikovanější technikou a metodou.
Nikdy nezapomenu na to, že současní antikomunisté mě začali srát víc, než kdysi komunisté!
Nikdy nezapomenu, jak se v České republice rozmohla korupce.
Nikdy nezapomenu na Nečasovu a Kalouskovu vládu.
Nikdy nezapomenu na církevní restituce.
Nikdy nezapomenu, že církevní restituce jste schválili v den výročí bitvy na Bílé hoře!
Nikdy jsem nezapomněl, že po bitvě na Bílé hoře byl konfiskován majetek české šlechty.
Nikdy nezapomenu, jak končí politické projekty podnikatelů ve vládních koalicích.
Nikdy nezapomenu, že lidé, kteří se omlouvají kariérou, zůstávají kariéristy pořád, většinou navždy.
Nikdy nezapomenu, že pravicové strany, žádající druhou, třetí šanci, mi připomínají gamblera, který prosí lidi o peníze a jen co je dostane, tak je znova narve do forbesu.
Nikdy nezapomenu, o čem zpíval Karel Kryl před revolucí a jak jsou jeho texty nadčasové pro dnešní globální svět.
Nikdy nezapomenu, o čem zpíval Karel Kryl po revoluci a jak jsou jeho texty pravdivé.
Nikdy nezapomenu, jak jeho písničky nenávratně mizí z You Tube.
Nikdy nezapomenu na to, jak zpíváte jeho texty pouze, když se vám to hodí do krámu a do volební kampaně!
Nikdy nezapomenu, jak svojí hysterickou antikomunistickou kampaní polarizujete společnost a připravujete malé strany o hlasy voličů!
Nikdy nezapomenu na to, jak mě jejich Dukátová eminence kardinálně otevřela pragmaticky oči a inspirovala napsat tento svůj soukromý a skromný voličův manifest! Nikdy nezapomenu, jak jsem na první místo v otázce, co chci, dal pragmatickou volbu, co nechci na úkor ideálů!
Nikdy nezapomenu, že v současné době je menší zlo věřit současný komunistům, než těm bývalý, kteří v rámci parazitní kariéry změnili hostitele.
Nikdy nezapomenu na to, že politici jsou placeni z daní voličů a jsou tím pádem jejich zaměstnanci!
Nikdy nezapomenu na to, že pokud mě ony dvě levicové strany, které jsou pro mě volitelné, začnou štvát a mé velmi skromné, očekávání voliče zklamou, tak příště můj hlas už v urně nenajdou.
Malým stranám s dobrou ideou a špatným politickým marketingem, což je vypovídající o tom, že nemají za zády bohaté, lobující sponzory s vlastními ekonomickými plány se omlouvám. Nezapomenu na Vás v komunálních, krajských a senátních volbách!
Před volbami opravdu zapomínat nehodlám a nechci. Věřte mi milí politici, že až budu vhazovat volební lístek do urny, tak jsem na vás opravdu nezapomněl. Byl bych sám proti sobě…
PS: A nikdy nezapomenu dát volební lístek do obálky. Takový tele opravdu nejsem!
 

  10 najčastejších lží o komunistoch a socializme

DUŠAN MAKOVSKÝ

Snad každý se někdy setkal s argumenty, obhajujícími komunistickou stranu a období, kdy se tato strana v naší zemi snažila do života uvést experiment zvaný socialismus. A je charakteristické pro lidskou povahu, že úplně špatné se snaží z paměti vymazat a co se vymazat nepodaří, alespoň uzpůsobí do podoby technicolorové, takřka laskavé vzpomínky.
V diskusích se tak můžete doslechnout, že každý mohl cestovat, že nikdo nikoho nenutil kutat uran, Horáková s Píkou že škodili dělnému lidu a banánů byl vždy dostatek… Za banány, kubánské pomeranče a dovolenou v NDR se tak schovávají justiční vraždy, národ omotaný ostnatým drátem, likvidace hospodářsky a průmyslově vyspělého státu, utiskování a znásilňování celých generací.
Je smutným faktem, že takto pokřivené vzpomínky neslouží jen jako argumenty v diskusích, ale přežívají i formou vyprávěnek v rodinném kruhu a díky uhlazeným televizním dílkům a častou recyklací normalizačních děl jsou distribuovány do hlav celého národa.

Připomeňme si proto deset nejrozšířenějších
a nejobskurnějších omylů o době vlády jedné strany.
Lež č. 1 – Lidská práva se dodržovala, byli jsme demokratický stát.

Demokracie byla pro tehdejší mocipány prázdné slovo. Jen pojem, kterým se rádi oháněli, když bylo potřeba. Totéž u lidských práv. O nějaké svobodě slova, svobodě vyjadřování, svobodných a nezávislých médiích, svobodě cestování, svobodě podnikání nebo třeba právu na spravedlivý proces nemohla být řeč.
Svobodné vyjádření názoru bylo považováno za div ne rozpoutání občanské války a každá demonstrace byla brutálně rozehnána tehdejšími represivními složkami. Vyslovení nesouhlasu s okupací sovětskými vojsky bylo často důvodem k ukončení kariéry a začátku profesní dráhy zeměměřiče, kopáče, topiče či počátkem putování po československých kriminálech. V několika případech dokonce vyjádření vlastního názoru bylo důvodem k zabití. Jména jako Pavel Wonka, ubitý komunistickými bachaři, nebo Danuše Muzikářová, zastřelená během demonstrací v srpnu 1969 československou veřejnou bezpečností a Lidovými milicemi, zůstanou navždy důkazem, že komunistům o lidská práva a demokracii nikdy nešlo.
Podpis Charty 77, která kritizovala nedodržování lidských práv, k jejichž dodržování se komunisté sami v Helsinkách zavázali, byl důvodem k těžkým represím vůči signatářům. A je příznačné, že tehdejší média Chartu odsuzovala, národ se křižoval, kulturní veřejnost podepisovala Antichartu a přitom nikde nebyl text samotné Charty 77 zveřejněný. Protože proč o ní pravdivě informovat, to neměli soudruzi v povaze.
Komunisté nedali lidem pokoj ani po smrti. Známá je hysterie rozpoutaná kolem hrobu Jana Palacha, ale už méně známý je například pohřeb filozofa Jana Patočky, který zemřel po jednom z výslechů u Státní bezpečnosti a během jehož pohřbu estébáci v okolí hlučeli, túrovali motorky a nad hřbitovem nechávali prolétávat vrtulník.
Absenci demokracie dokládá i způsob, jakým probíhaly volby. Na jednu stranu zde existovaly i loutkové strany Socialistická strana a Československá strana lidová, ale nebyl žádný výběr. Ve volbách figurovala pouze takzvaná jednotná kandidátka Národní fronty, účast u voleb byla povinná a běda, když občan volič chtěl jít za plentu, škrtat nebo odevzdat neplatný hlas. Vše bylo pod pečlivým dozorem bdělého oka strany. Komu se k volbám nechtělo, toho navštívili pracovníci volební komise s přenosnou urnou a bylo poměrně velkým uměním se takové volbě vyhnout a odmítnutí účasti bylo opět důvodem k represím.
Ubohost komunistického režimu se nezastavila ani před dětmi nepohodlných kverulantů. Nebylo tedy žádnou vzácností, když se potomek člověka s ušpiněným kádrovým profilem nedostal na školu, nebylo mu umožněno studovat nejen na vysoké škole, ale často ani na gymnáziu. Budoucnost dětí tak byla závislá na poslušnosti jejich rodičů
Jak to tedy bylo? Pro komunisty jsou lidská práva a demokracie pouze prázdným pojmem. Nic takového, už z podstaty komunismu, nemůže být s nimi spojováno.

Lež č. 2 – Národ byl zdravější díky špičkovému zdravotnictví.
Délka života v socialistickém Československu byla v průměru o čtyři roky kratší než v prohnilých kapitalistických státech. Podle tabulek Světové banky žil v roce 1989 průměrný Čechoslovák 71.4 roku. Ovšem průměrný Američan 75.2 roku, Rakušan 75.5 roku a Nizozemec dokonce 76.9 roku. S trochou nadsázky se dá říct, že život v socialismu byl zdraví škodlivý.
Ani o špičkovém zdravotnictví se nedá mluvit. Ano, měli jsme v Československu kapacity, které patřily ke světové špičce, jako byl například pediatr profesor Švejcar, bojovník proti neštovicím chemik Holý nebo otec kontaktních čoček Wichterle. Ovšem kdo o nich u nás věděl? Jeden z dalších typických rysů socialismu byla nenávist vůči schopným a úspěšným. Klacky, které strana házela pod nohy těmto vědcům, by byly námětem na vlastní knihu. Připomeňme si ale, že zrušením licenčních smluv na výrobu kontaktních čoček přišlo socialistické Československo zhruba o miliardu tehdejších dolarů. Samotný Wichterle neměl z peněz za patenty ani zlámanou grešli.
Běžné zdravotnictví ovšem silně zaostávalo za zbytkem světa, především díky nemožnosti spolupracovat na výzkumu se západními lékaři a neschopnosti nakupovat špičkové lékařské vybavení.
Jak to tedy bylo? Komunisté ukradli lidem čtyři roky života.

Lež č. 3 – Kdo dodržoval zákony, neměl se čeho bát. Na každém rohu stál esenbák, bylo bezpečno.
Co do množství esenbáků se mohlo zdát, že je opravdu o bezpečí obyčejného občana postaráno. Nebylo tomu tak. Naopak dohled nad socialistickým způsobem života byl přednější, než nějaká prevence kriminality. Je nutné si uvědomit, že jedním ze základních rysů tehdejší VB byla represe. Dodržovat zákony zdaleka nestačilo. Jedním z mnoha příkladů, kdy si před esenbáky ani ctnostný a zákona dbalý člověk nemohl být jistý, byl hon na takzvané máničky. Stačilo mít dlouhé vlasy a o pozornost „bezpečnosti“ bylo postaráno. Buzerace ze strany příslušníků bezpečnosti byla skoro všudypřítomná. Sedíš dlouho na lavičce na nádraží? Ukaž občanku! Motáš se kolem západoněmeckých autobusů a hledáš odhozené plechovky do sbírky? Ukaž občanku! Směješ se něčemu, když jde kolem hlídka esenbé? Občanku sem, smích tě přejde.
Respekt veřejnosti vůči tehdejším bezpečnostním orgánům byl pramalý. Byli vnímáni jen jako pologramotné mlátičky bez špetky přirozené inteligence. A dlužno dodat, že v mnoha případech byl takový odsudek na místě. Mnohými řadovými příslušníky byl tento despekt silně vnímán a byl důvodem k tomu občana občas pěkně osolit. Jen tak, bez důvodu. Stejně se určitě smál tomu fóru, jak jdou tři esenbáci, jeden umí číst, druhý psát… Kdo byl někdy, byť kvůli banalitě, na služebně VB, jistě si vybaví pocit, že je hledaným vrahem a osnovatelem atentátu minimálně na Gustáva Husáka. Totéž si jistě vybaví ti, kdo ve svých škodovkách brázdili normalizační silnice a měli to štěstí, že jim před blatníkem zamával esenbák plácačkou.
Esenbáci byli užíváni k rozhánění demonstrací, k šíření strachu, k rozbíjení hlav demonstrantů, kdy vyzbrojeni dlouhou bílou „láskou strany“ mlátili hlava nehlava všechno, co jim přišlo pod ruku. Kdo zažil, například během Palachova týdne v lednu 1989, jaké to je, když takový knedlík přistane na zádech, nezapomene.
Samozřejmě by bylo nespravedlivé soudit takto všechny. Kradlo se, vraždilo, kriminální policie i tehdy fungovala, zločinci se chytali, zavírali, věšeli. Jen se o tom nepsalo, protože nebylo kde. Svobodná média neexistovala a v občanech bylo nutno vzbudit dojem, že žijeme v bezpečné zlaté kleci. I tohle si sebou po takřka čtvrt století sebou táhneme jako kámen na krku, protože současná policie, často nezaslouženě, je odsuzována a vysmívána na základě zkušeností s esenbáky.
Jak to tedy bylo? Veřejná bezpečnost byl represivní orgán, větší důraz než na ochranu před kriminalitou byl dán na šmírování a buzeraci socialistického občana.

Lež č. 4 – Přes hranice se plížili jen vrazi a špioni.
Nebylo to tak, jak se mnozí staří komunisté, obzvlášť ti z Klubu českého pohraničí, snaží tvrdit. Po únorovém puči přes hranice pendlovali převaděči s osobami, kterým reálně hrozila perzekuce ze strany vládnoucí KSČ. Šlo nejen o podnikatele, politiky opozičních stran, bývalé příslušníky zahraničních armád, ale i běžné občany, kteří se nedokázali smířit s budoucností násilím ovládnutého národa. Často hranice přecházeli s celými rodinami a riskovali tak dlouholeté žaláře a v některých případech i trest smrti. Mnohým při přechodu štěstěna nebyla nakloněna a svému osudu z rukou komunistické justice neunikli. Jiné při přechodu dohnala kulka či skončili na elektřinou nabitých drátech.
Samozřejmě, že přes hranici přecházeli i pracovníci tajných služeb. Nešlo ovšem o takové množství, jaké se dnes snaží někteří bývalí strážci hranic uvádět. Fakta mluví proti jejich tvrzení. V letech 1948 – 1989 zemřelo při výkonu služby 654 pohraničníků. Z toho ovšem pouhých 10 bylo zabito během přestřelky. Ve zbylých případech šlo o nehody, náhodné výstřely z pušek či sebevraždy. Proti těmto deseti pohraničníkům stojí odhadovaných pět stovek obětí z řad uprchlíků za svobodou.
Je zajímavé, že zatímco hranice demokratických států byly hlídány před možným příchodem nežádoucích sil z venku, hranice socialistického tábora fungovaly podobně jako ostraha kriminálu, bránily v cestě ven.
Jak to tedy bylo? Přes hranice se neplížili vrazi a špioni, ale slušní lidé na cestě za svobodou. Naopak vrazi tyto hranice hlídali.

Lež č. 5 – Všechno bylo zadarmo. Nebo skoro zadarmo.
Doktor byl zadarmo, lázně byly zadarmo, plomby byly zadarmo, dovolené v NDR byly skoro zadarmo, bydlení bylo za pár stovek, pivo za pár kaček… V podobném duchu by se dalo pokračovat prakticky do nekonečna. Opak je ale pravdou. Zadarmo nebylo nic, všechno bylo štědře dotované, byla to jakási forma „držhubného“, která měla obyvatelstvo udržovat syté, spokojené a ideálně ve stavu duševního útlumu. Šlo o takzvaný „sociální kontrakt“, typický pro svět socialismu, kdy jakýsi sociální blahobyt byl nabídnut výměnou za apolitičnost.
Je nutné si ale uvědomit přítomnost slova „dotované“. Peníze, kterými stát přispíval na dotovanou životní úroveň, nutně chyběly jinde. Proto v léčebnách pro duševně choré vládly prakticky středověké podmínky, proto vybavení nemocnic pokulhávalo za vyspělým zbytkem světa o několik koňských délek, proto se města rozpadala před očima, proto úroveň cestování byla jen o málo vyšší než za první republiky.
Následky tohoto sebevražedného hospodaření se sebou potáhneme jako balvan ještě dlouho. Ovšem, hlavně že se nemuselo platit krvavých třicet korun u lékaře.
Jak to tedy bylo? Zadarmo nebylo nic. Dokonce ani skoro zadarmo. Vše bylo dotováno z peněz, které všem chyběly jinde.

Lež č. 6 – Nekradlo se. Ani politici, ani nikdo jiný.
Ale kradlo se. Nedá se říct, jestli méně nebo více než dnes, ale kradlo. Jistě si mnozí vzpomenou na oblíbenou větu „kdo nekrade ze státního, okrádá vlastní rodinu“. Ostatně, na okrádání ze společného majetku pamatoval zákon o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Do něj se vešlo ledacos, od vyzobávání jablek v sadu přes odvoz cihel ze stavby až po krádeže autosoučástek ve fabrice. Takovéto soukromé „znárodňování“ se svého času dalo považovat za národní sport. Však kdo něco chtěl, materiál na stavbu chatky, luxfery, nové obutí na auto, lepší obkladačky v koupelně a nechtěl čekat, jestli se na něj usměje štěstí po dlouhém čekání, nakoupil materiál pod rukou. Samozřejmě, že zpravidla šlo o materiál pocházející ze „socialistického vlastnictví“.
A to jsme jen u malých krádeží. Myslet si, že mezi stranickými kádry s funkcí a vlivem byl samý Mirek Dušín, je znakem bezbřehé naivity. I tam fungovala takzvaná „malá domů“, i tam ruka ruku myla, šidilo se, uplácelo se službičkami a nedostatkovým zbožím. Těžko by v době socialistického odměňování měly stranické paničky luxusní dovolené, tuzexová auta a devizová konta. I za vlády KSČ existovala šlechta, která byla rovnější než ostatní, měli vlastní prodejny a nemocnice, i tehdy kvetla vzájemná družba mezi stranickými kádry a šedou ekonomikou překupníků a veksláků.

Jak to tedy bylo? Kradlo se. Na počátku vlády jedné strany byla obrovská krádež a ta předznamenala jeden z nejvýraznějších rysů tehdejšího způsobu života. Jediný rozdíl oproti dnešku je v tom, že neexistoval bulvár, který by o tom psal, a nebylo vůbec vhodné o něčem takovém mluvit nahlas.

Lež č. 7 – Každý mohl cestovat.
Ano, mohl. Na Slapy, na Sázavu, do Prahy za památkami. Což ale není to cestování, o kterém je řeč. Problém byl ve vycestování, byť jen do NDR na nákupy, do Karl Marx Stadtu. I do spřátelených zemí byl potřeba cestovní pas a nebylo nic neobvyklého, když byl pas občanovi odejmut nebo prostě nebyl vydán. S trochou štěstí se ale do soudružských zemí cestovat dalo. Ne však do všech.
Jistě si mnozí vzpomenou na šedivý pas, který byl mnohými považován za klenot, protože to byla jediná vstupenka do tehdejší Jugoslávie. Svého času byla Jugoslávie využívána těmi nevděčníky, kteří nehodlali kolektivně žít a pracovat pro blaho všech, jako dálnice k vysněnému západu. Proto se začal vydávat tento speciální cestovní doklad, který sloužil jako síto na ty prověřenější z občanů, u kterých byla vysoká šance, že se jedou pouze zrekreovat.
Říká se „nebyls v SSSR, neraď“. Dostat se tehdy do kolébky socialismu a vidět na vlastní oči, kam až vede blahobyt pod vedením strany, bylo skoro nemožné. Fungoval poměrně čilý výměnný obchod mezi sovětskými občany, pro které bylo Československo totéž, co pro nás Rakousko. Prostřednictvím dopisu se domluvil kšeftíček, sovětská rodina vyběhala bumážky, zaslala pozvání a mohlo se vycestovat. Na oplátku pak sovětská rodinka vyrazila „na Západ“ a stala se pro našince na nějakou dobu kamenem na krku, návštěvou z pravěku a důvodem posměchu širokého okolí. To vše samozřejmě jen pokud byli úředníci příznivě nakloněni. V opačném případě ani bumážka nepomohla a necestovalo se.
Vycestovat na západ? Podívat se, kam až to dotáhnul zahnívající kapitalismus? Na vlastní oči vidět utrpení vykořisťovaných dělníků a soudruhů z kapitalistických zemí? Pro naprostou většinu národa neuskutečnitelný sen. Pro vycestování do takové země byla potřeba hromada razítek, neposkvrněný kádrový profil, vyjádření všemožných stranických výborů, od zaměstnavatele až po domovnici, bylo nutné získat vízum, devizový příslib… S neuvěřitelnou hromadou štěstí a přidělenými valutami, které stačily tak možná na kávu se sachrdortem, se pak dalo vycestovat. Po návratu samozřejmě cestovatele čekal posměch okolí, protože jen blázen se vracel zpátky po takovém očistci s úřady.
Jak to tedy bylo? Do bezproblémových soudružských zemí mohl skoro každý. Do Jugošky a Sojuzu málokdo a na západ jen dokonale prověřený občan, případně majitel dobrých konexí, zelinář či řezník.

Lež č. 8 – Byli jsme vyspělá, průmyslová velmoc.
Ano, byli. Ovšem nikoliv zásluhou komunistického panování. Respektovanou a vyspělou průmyslovou velmocí jsme byli dávno před zavedením socialistického hospodářství. Naopak, soudruzi se ukázali jako špatný hospodář. Centrálním plánováním, umělým tlumením invence a nutností vyrábět podle sovětského vzoru, diktovaným trhem, omezováním výroby na úkor zbrojního průmyslu, bržděním vývoje a modernizace dokázali udělat z kdysi slavných značek prakticky bezcenné zboží, které nedokázalo konkurovat zbytku světa.
Těžko by v tak skvělé, na průmyslu postavené zemi existovaly dlouholeté pořadníky na automobily, nestavěly by se obytné baráky podle tří, čtyř šablon a určitě by nebyly stále opakované problémy s nedostatkem vložek, toaletního papíru či pánských slipů. Často se argumentuje tím, že po listopadu 1989 noví majitelé fungující fabriky vykradli a nechali krachnout. Opak je pravdou. Fabriky byly v mnoha případech nepřipravené na konkurenční boj, měly dlouhá léta domluvené odbytiště v jiných socialistických zemích, neexistoval volný trh a najednou byly takové podniky hozeny do světa, kde si musely svými výrobky vybojovat odbyt. A to bohužel často nebylo možné díky zastaralé výrobě a minimální schopnosti držet se současných trendů. Lidově řečeno, takové firmy dostaly na frak od konkurence a už tady nebyl stát, který by jejich marný provoz dál dotoval.
Jak to tedy bylo? Vláda KSČ udělala z průmyslové velmoci technické muzeum.

Lež č. 9 – Každý měl práci, nebylo nezaměstnaných.
Jde o často rozšířenou lež, často užívanou pro dokreslení „neskutečného teroru a bídy, ve které dnes žijeme“. Za vlády komunistické strany se udržovala umělá přezaměstnanost, byly vytvářeny spousty zbytečných pracovních míst, protože byla povinnost pracovat. Zjednodušeně řečeno, z Československa byl vystavěn takový velký pracovní lágr. Lidé nechodili do práce, ale do zaměstnání a produktivita práce byla víc než mizerná.
Být tehdy nezaměstnaný, čili nemít v průkazu razítko zaměstnavatele, bylo porušením zákona a absence takového potvrzení často znamenala přímou cestu za mříže až na tři roky, s nálepkou „příživník“. Zákon o takzvané příživě byl jedním z klacků na režimu nepohodlné kverulanty. Nebylo nic jednoduššího, než se postarat o to, aby vyhlédnutá oběť nikde práci nedostala, a za čas sáhnout po paragrafu o příživnictví.
Jak to tedy bylo? Každý měl povinnost být zaměstnán, a kdo nepracoval, skončil za katrem.

Lež č. 10 – Bylo líp, byly to zlaté časy.
Jediné, co se dá na tento argument odpovědět, je „jo, bylo pěkný, že jsme byli mladší“. Nic víc. Zajímavé je, čím vším je tento argument často doplňován. Bylo pivo za pár kaček, metro za korunu, lidi nemysleli na kraviny, věnovali se chatičkám, zahrádkám, svým škodověnkám, nefetovali, v televizi dávali samé zábavné pořady, humor byl inteligentnější, k pohodě stačil Kája Gott.
Kecy, drazí přátelé. Je na místě odcitovat neznámého autora: „Je absurdní, že o týhle zkurvený době jednou budou lidi mluvit jako o zlatejch časech“.
Pivo bylo za pár kaček, protože nalejt občana bylo tak jednoduché. Napil se, vyspal se z toho a hurá do Kolbenky. V kantýně si dal dvacet deka vlašáku s rohlíkem za bůra, cestou domů metrem prolistoval Ruďasa, večer na něj oloupal brambory, zkouknul televizní noviny, kde se dozvěděl, jak trpí američtí dělníci, jak imperialisté chřestí atomovými raketami, zasnil se u poutavé reportáže z dožínek a zanadával u komunální kritiky o nedostatku zavařovacích víček. Po zprávách si otevřel lahváče, hodinku se napínal u majora Zemana, zasmál se u Televarieté a šel spát.
Nebyly to zlaté časy, byl to nudný život lidí zavřených v kleci, s povolenou, předem schválenou zábavou, pravidelným krmením. Lidí často hledajících nějakou noru, nějaký temný kout, kde by se před šedí socialistického života na chvíli schovali. Byl to život vycvičených zvířátek, kterým byla cesta k jakékoliv individuálnosti a odlišnosti ztěžována. Bylo to čtyřicet let násilné deformace národa, jejíž následky si neseme nejen my, ale pravděpodobně i nějaká ta generace po nás. Socialistický občan věděl, že když bude hodný, bude mít plný talíř a nebude se muset o nic starat. Na co jsou mu nějaké svobody, když si za ně nic nekoupí. To je stigma většiny současných voličů levice, kdy alfou a omegou je plný žaludek a minimum zodpovědnosti.
Byla to nudná a šedivá doba, kdy to, co nedostalo požehnání a certifikát neškodnosti, nemělo šanci. Kdo si dnes pamatuje nahrávací orgie, když se někomu povedlo sehnat Flojdy, Kisáky, Stouny, zatímco z rádia se valil nepřetržitý proud Michala Davida, Standy Procházky, Cézara, Horňáka, Vondráčkový. Kdo si dneska pamatuje sedánky nad kotoučákem se záznamem Woodstocku, komu se vybaví to příjemné šimrání v břiše, když se u ohně nebo v hospodě na kytary spustila nějaká krylovina.
Svobodné zprávy a hudební novinky se k nám ze světa dostávaly prostřednictvím Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC, Deutsche Welle nebo třeba Kanadského rozhlasu. Dlouhá léta byl jejich poslech rušený, protože na co by socialistickému člověku byly pravdivé zprávy. Ještě by začal přemýšlet. O tom, co vykládal Sláva Volný nebo o tom, co hrála Rozina na Svobodce, jaké jsou hudební žebříčky ve světě, kterými nás oblažoval John Kelway z Londýna nebo Michael Prostějovský z Kolína nad Rýnem, jak si žijí krajani v Kanadě, o kterých vyprávěla Vesna Alince a koneckonců o zprávách z domova, zakončených „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“, se mluvilo jen šeptem.
Seznam zakázaných knih a autorů byl sáhodlouhý, strana dokázala okázale ignorovat i udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. I v době těsně před pádem vlády jedné strany, kdy nebyl svěrák utažený až tak těsně, byly k vidění takové absurdity, jako na besedě s Jaroslavem Foglarem promítaný diapozitiv s obálkou knihy Pod junáckou vlajkou, kde slovo junáckou bylo začerněno.
Národ se dělil na dvě zásadní a početně nepoměřitelné skupiny. Bylo obrovské stádo, které mlčelo, drželo hubu a krok, jednou za čtyři roky odvolilo jednotnou kandidátku, občas si zanadávalo po tom, co se ujistilo, že za dveřmi opravdu nikdo nestojí, a jinak nic neřešilo. A bylo tady stádečko těch, co prakticky celou dobu utíkali. Ne někam, ale před něčím. Utíkali ke knížkám, které kolovaly republikou ve stopadesáté kopii na průklepáku, utíkali k stokrát ohraným kazetám s Krylem, Jasnou pákou, Plastikama, Nohavicou. Utíkali na čundry, mezi partu, kde si hráli na skautíky a kovboje. Tvořili skupinky, kde bylo alespoň zdání svobody, kde byli mezi svými.
Člověk byl neustále pod dohledem. Špiclovalo se, udávalo, od uličního výboru strany, přes příslušníky pomocné stráže VB až po podnikové kádrováky byl život každého jako pod drobnohledem. Kdo tehdy mohl tušit, že se do udávání pustily i modly jako byl Jarek Nohavica nebo Milan Kundera. Kdo z dospělých, kteří si s napětím a jako četbu na pokračování kupovali po listopadu vycházející seznamy estébáků, nenašel nikoho známého?
Byla to šílená doba, plná šílených lidí, vedená šílenci. Rozhodně to nebyly zlaté časy.
Jak to tedy bylo? Stálo to za hovno. Ale byli jsme mladší.

2013 od redakce Pravý prostor. Tento tematický článek je příspěvkem o.s. ProtiAlt na právě probíhající happening a výstavu v pražské Lucerně.

 


Bude Česko novou Sýrií?

Demagogické rovnítko mezi německou totalitní genocidou a poválečným odsunem Němců z Československé republiky je lživým obviňováním. Je dokladem zaprodanosti většiny českých sdělovacích médií, že se o takovýchto samozřejmostech dozvídají naši občané pouze přes internet. Pravda - tedy objektivní skutečnost se zahraničním majitelům českých médií prostě nehodí do jejich antičeské politiky.

Co o odsunu sudetských Němců po válce a kdo za to může bezpečně ví např. Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale)
Je to dlouholetý šéf-expert mezinárodního práva pracující pro federální vládu USA.
Předávejte tuto informaci všem a všude, hlavně ale Schwarzenbergovi a všem jemu podobným!
Dr.Jaroslav Horák

(Toto chodí po internetu a jako mailová zpráva)
O TOM NĚMECKÉM SVINSTVU A SOUČASNÝCH PRASEČINKÁCH….

Co o odsunu sudetských Němců po válce a kdo za to může bezpečně ví např. Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale)
Je to dlouholetý šéfexpert mezinárodního práva pracující pro federální vládu USA.
Rozesílejte všem a všude, hlavně ale Schwarzenbergovi a všem jemu podobným !

Dobrý den
Přeposílám všem tento náramně důležitý email, ze kterého je vidět, jak neznalost důležitých faktů z dějin svého národa z nás dělá opravdu možná úmyslně neinformované a tedy hloupé a poddajné občany.

Myslím, že by Vás to mohlo zajímat. Nevím proto, proč se tak důležité fakty musí šířit jen po internetu! Mělo se to pokaždé povinně objevit v tisku hned po všech těch kecech a omluvách našich vrcholových politiků Němcům, aby už navždy zavřeli zobák zejména revanšisti a aby bylo o odsunu sudetských Němců všem Čechům ale i Sudeťákům už konečně vše naprosto jasné a nezvratné!

Základní myšlenku k nucenému odsunu tzv. sudetských Němců totiž nevymyslel prezident Beneš ale vznesl a také prosadil Neville Chamberlain za tehdejší Anglii. Právě Chamberlain totiž navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa všechny německé menšiny z tehdejšího Československa a Polska, aby se tento etnický problém vyřešil už jednou pro vždy, tak jak se to předtím stalo mezi Řeckem a Tureckem. Anglická konzervativní strana tuto jeho myšlenku přijala a také ji pomohla plně prosadit u spojenců. Britská vláda totiž přesvědčila vládu USA i SSSR o výhodách tohoto řešení a výsledkem byl pro všechny závazný Protokol Postupimské Konference z 2. srpna 1945.
Nucený odsun byl proveden právě na jeho základě.
Tehdejší náš prezident Beneš by nebyl vůbec nic docílil, kdyby zde nebyla primární vůle hostitelské britské vlády. Návrh odsunu Němců byl výlučně z její vlastní iniciativy. Jinými slovy, bez britské vlády by se prezident Beneš v tomto směru namáhal asi zcela marně. Je totiž zcela samozřejmé, že Československo nemohlo Němce jen tak z vlastní vůle vyhostit, poněvadž je museli přijmout tehdejší spojenci, kteří jako vítězné mocnosti tehdy okupačně vládli jak v Německu, tak v Rakousku.

Samotný odsun logisticky připravila právě jejich Mezispojenecká Komise v Německu. Němci byli postupně a plánovitě odsunuti do americké a ruské zóny, podle přesného a závazného plánu převážně během roku 1946. Československo odsun vůbec nenavrhlo a tedy ani nezpůsobilo. Nemá tedy za něj logicky ani žádnou právní a hmotnou odpovědnost. Odsun se konal pod přísným dohledem Mezispojenecké Komise a Československu se tehdy dostalo dokonce veřejného uznání za jeho humánní a kompletní provedení.
Jakékoliv nároky ohledně odsunu by tedy německá vláda a skutečně poškození Němci měli předložit a uplatňovat tehdejším vítězným mocnostem = USA, Velké Británii a Rusku. Vládní kruhy v Německu a Sudeťáci ovšem nejsou naivní a tak periodicky vznáší své domnělé nároky vždy jen na Českou republiku. Ovšem vždy pouze prohlášeními německých politiků, nikoli normální úřední a soudní cestou. Předpokládají zřejmě, že Češi si z neinformovanosti nechají snadněji cokoliv namluvit a budou tak zbrkle jednat dokonce proti vlastním zájmům. O to se asi z naprosté neinformovanosti pokusil jak Havel, tak Nečas i schwarzenberg. Co když ale to nebylo z ne i nformovanosti ale úplně z jiných postranních zájmů?
Německo a Němci totiž právě na základě oné dohody vítězných mocností nemají už možnost vznášet žádné hmotné, ani finanční nároky plynoucí z nuceného vysídlení, poněvadž Německo je doposud stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci z 26. května 1952, doplněnou a později ještě ratifikovanou v Paříži 23. října 1954 (Convention on the Settlement of Matters Arising out of the War and Occupation, signed at Bonn on 26, May 1952, as amended by Schedule IV to the Protocol; on the Termination of The Occupation Regime in the Federal Republic of Germany, signed in Paris on 23. October 1954) 332UNTS 219.
Podle kapitoly 6, článku 3, této smlouvy Německo nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani jednotlivcům vzhledem k trvalému zabavení německého majetku, který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo jako přímý následek jimi vyvolané války.
Podle kapitoly 8, článku 1 této dohody němečtí příslušníci nemůžou už nikdy uplatňovat žádné hmotné ani finanční nároky proti spojencům a jejich občanům a takové nároky nemohou byt už nikdy projednávány ani německými soudy. Podle článku 3, téže kapitoly, Německo, nebo jeho příslušníci nemůžou už nikdy uplatňovat žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jakýchkoliv jejich činů nebo opomenutím mezi koncem války od 5. května 1945 až do nabytí ratifikační platnosti této smlouvy 5. května 1955 !
Jak je tedy jasně patrno z uvedené smlouvy, veškerý majetek německé vlády a jednotlivých Němců na území Československa přešel do plného vlastnictví Československa a jeho občanů jako povinná splátka na reparace za všechny válečné škody způsobené právě Němci. Skutečné válečné škody způsobené Československu Německem přitom vysoko přesahují zmíněný zabavený německý majetek.
Německo navíc dodnes nezaplatilo Československu jakoukoliv náhradu za tyto škody navíc a je tedy dodnes obrovským dlužníkem České i Slovenské republiky, nikoliv naopak.

Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale)

Co právě o tom všem svým občanům už tehdy nedlouho po válce jasně kladl na srdce právě prezident E. Beneš: Vážení spoluobčané, v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z této druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před všemi možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě ne jen mých dekretů z naší republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané právě z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. Může se stát, že se najdou "čeští vlastenci", kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o znovuovládnutí Evropy Německem stále zůstává. Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky.
Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a spoluzakladatele M.R.Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.
Váš dr. EDVARD BENEŠ Praha, květen 1947 Odkaz je TU!

http://www.stjoseph.cz

 


Jak vymývat mozky
Miloslav Bednář

Veřejné stanovisko prezidenta republiky o velezradě většiny československých Němců, jež učinil před státní návštěvou Rakouska, vyvolalo očekávané reakce. Rakouský kancléř se s českým prezidentem nesetkal a u nás spustila bubnová palba morálně domněle zcela čistokrevné party, překládající myšlenkové výkony sudetoněmeckého landsmanšaftu z němčiny do češtiny. Prý je to jednoduché: Češi se po válce dopustili genocidy, tedy národního vyhlazování, jako Němci za války.
Pan Vilém Barák k tomu v LN 26.4. (Dosavadni gesta nestačí) i tvrdí, že „tehdejší účastníci Postupimské konference Spojené státy a Velká Británie by dnes „transfer“ neschválili. Jeho iniciátoři a vykonavatelé, včetně Edvarda Beneše, by skončili u Mezinárodního trestního soudu v Haagu,“ a tak jen opakuje českým ministrem zahraničí rovněž opakovaný názor sudetoněmeckého původu, jím národu okázale oznámený během slavného knížecího boje o prezidentský stolec.
Problém je, že fakta mluví opačnou řečí. Byl to britský válečný premiér Winston Churchill, tedy nejen domácí československý odboj, kdo ve Velké Británii sdělil exilovému prezidentu Československé republiky Edvardu Benešovi, že poválečný odsun československých Němců, a to v zásadě jako celku, bude nezbytný. Předtím se československý prezident zabýval plánem na pouze částečný odsun československých Němců po vítězné válce.

Ona nezbytnost byla geopolitickou nutností. Měla zabránit opětovnému budoucímu zneužití německých menšin na východ od Německa k německým dobyvačně imperiálním cílům. Odsun německých menšin ze států na východ od Německa do Německa se proto stal jedním z podmiňujících základů poválečného mezinárodního práva. Nebyla to žádná etnická čistka, neboli genocida, jak novohenleinovsky tvrdí Sudetoněmecký landsmanšaft, a po něm nejen pan Barák.
Tehdejší účastnící Postupimské konference své spojenecké rozhodnutí o odsunu ze států na východ od Německa právem opětovně schvalují a stojí si za ním. Jak ve společném prohlášení z r. 1996, tak v pražském vyhlášení britského premiéra Tonyho Blaira z dubna 2002, jenž kvůli němu do Prahy symbolicky přiletěl z texaského ranče prezidenta George W. Bushe. Tehdy šlo o reakci na nehorázná ultimáta jakési tehdejší evropské osy zla, tedy politických reprezentací Bavorska, Rakouska a Maďarska, jež na České republice arogantně požadovaly zrušení československých poválečných zákonů, které právně umožňovaly uskutečnění spojeneckého rozhodnutí o odsunu československých Němců.


Během tzv. divokého odsunu, jenž předcházel jeho řádné podobě, docházelo ke zločinnému jednání, jež tehdejší znovu ustavené československé soudnictví po šestileté německé totalitní okupaci v notně rozvrácené a Sovětským svazem i s ním kolaborujícími komunisty ovlivňované zemi, v mnoha případech postihovalo. Československá republika se od zločinů proti Němcům distancovala a trestala je. Před komunistickým protidemokratickým pučem z 25. února. 1948 čekalo na soudní projednání na 6000 takových případů. Mravní a právní vinu na těchto zločinech proto Československá republika nenese, zatímco v německém případě šlo o systémově stěžejní cíl režimu vyhladit celé národy, v nacistické terminologii rasy. Naopak v československém případě šlo o demokratickým státem stíhané zločiny.

Demagogické rovnítko mezi německou totalitní genocidou a poválečným odsunem Němců z Československé republiky je lživým obviňováním. Vyšlo v Lidových novinách

 


 

 Komentáre
Co znamená  pojem Sudetská lež?
To velice trefně v roce 2004 popsal Benjamin Kuras zde:

http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/58-sudetska-lez-a-cesky-pud-sebezachovy.aspx
..."Jde o perverzní pokus o přepsání dějin, kdy na český národ klade kolektivní vinu za činy malého procenta Čechů, zatímco sama tato lež odmítá kolektivní vinu za nekonečně horší činy mnohem většího procenta svého vlastního národa. A že navíc vymáhá odškodné od třetí generace a ještě k tomu od zbídačelých obětí komunistické tyranie, kterou sudetští Němci svou příslušností k nacismu do poválečné střední Evropy přivedli, ale od níž byli sami ušetřeni právě díky odsunu, za který chtějí být odškodněni..."
..."Proto se také pokouší vyvolat v komunismem zpitomělých Češích pochyby o sobě samých a pocit viny odvoláváním na abstraktní evropskou právní teorii, v níž pro Benešovy dekrety není místo, a na touhu co nejrychleji dohnat Evropskou unii tím, že se vzdají svrchovanosti. .."
..."Dokud si sudetskou lež recitovávali nostalgičtí dědové na krajanských sjezdech, nebylo potřeba se jí zabývat. Jakmile ji ale se stejnou vervou přebírají členové rakouské vlády, celostátní rakouský tisk, a kandidát na německého kancléře, budou se Češi muset probudit ke zjištění, že necelých patnáct let po získání svobody je jejich národní svébytnost znovu v nebezpečí. Jestliže neztratili úplně pud národní sebezáchovy, budou se muset co nejrychleji začít bránit."

 


 

Já bych se neodvážila zpochybňovat zvěrstva, jichž se někteří! primitivní Češi dopustili na Němcích (z velké části to byli gauneři z RG, kteří pásli po majetku) - jen nechápu, proč tuhle uzavřenou záležitost Havel a nyní Nečas znovu otevřel.
Určitě bychom ale měli brát v úvahu také to, že existovali Češi, kteří přišli za brutálních okolností během války o rodiny a na sudetských Němcích se mstili.
Soudit se je neodvažuju, jen bůhví, jak bych se sama zachovala, kdyby mi povraždili germáni děti nebo rodiče.
Tvrdit ovšem lživě jako Kárl, Havel, Nečas a spol., že "většina" sudetských Němců byli slušní lidé, kteří nevítali Hitlera a okupaci Československa, je dost přes čáru. Díky bohu stále ještě žijí pamětníci.
Němci prostě zapříčinili druhou světovou válku a sklidili to, co sami zaseli.

 

Rosta Hedvíček vypráví:
Byl jsem bombardován emocionálními e-maily o zločinech SS, Wehrmachtu, i poválečných Werwolfů, jako by to mohlo nějak ospravedlňovat zločiny a vraždy jiné. Je něco jiného oběsit Němce, co sloužil v SS a téměř určitě měl něco na svědomí, a něco úplně jiného oběsit šmatlavého úředníka z radnice (jako otce Herminy Hausnerové), kterého ani na vojnu nevzali, jen proto, že mluvil německy. V Lanškrouně na náměstí nebyli vražděni váleční zločinci, kteří by si to zasloužili, nebyli tam věšeni ti, kteří posílali lidi do plynu - byli to obyčejní obyvatelé vesnice Oberjohnsdorf (Horní Třešňovec), byli to Němci, kteří tam žili stovky let. Ano, byli to Němci a určitě i během války mluvili německy a určitě se jim Hitler líbil a měli doma jeho obrázek a určitě si někde zavřískali “Sieg Heil!”, ale živili se sedlačením, pěstováním obilí a chovem dobytka a určitě nikoho nezabili. Přesto byli utopeni, umláceni, oběšeni, byly jim vytloukány oči z hlavy, byli stříleni... a museli lízal hovna.
Dovedete si představit, že by všechny z vás - kdo nikoho nezabili, kdo nikoho neposlali do plynu, kdo nikdy nikomu neublížili - kdo jen chodili do prvomájového průvodu (kdo z vás nikdy nebyl v prvomájovém průvodu?), nebo do průvodu k výročí VŘSR v listopadu, kdo pouze (spolu s ostatními) křičeli “Ať žije První máj! Hurá! Ať žije KSČ! Hurá! Ať žije Sovětský svaz! Hurá!”, kdo jen byli v KSČ, ČSM, SSM, SČSP - kdyby vás teď topili, mlátili, věšeli, stříleli, vytloukali vám oči z hlav, kdybyste museli lízat hovna? Připadalo by vám to spravedlivé?
Ze stovek reakci, které jsem obdržel, mne nejvíce překvapilo, ne že reagující poukazovali na německé zločiny během války (jako by to nějak omlouvalo zločiny české), nýbrž to, že mnozí zcela zabedněně odmítali uvěřit, že se něco takového vůbec stalo! Byl jsem obviněn, že jsem si to všechno sám vymyslel (ano, takoví jsou v Česku vlastenci!), dostalo se mi rady "když si myslíte, že je to pravda, proč to nedáte k soudu?", případně "to by se mělo ověřit někde v archivu" a byl jsem žádán o sdělení "zdrojů" - v Česku totiž milují, když jim někdo řekne "zdroje", připadá jim to nějak uvěřitelnější.

 

V poledne 18. června 1945 zastavil na přerovském nádraží transport několika stovek karpatských Němců, kteří byli v prosinci 1944 evakuováni před frontou do Rumburka a po osvobození se vraceli domů na Spiš. S vysvětlením, že musí "prošetřit nacisty", nechal důstojník Obranného zpravodajství Karol Pazúr vyvést z vlaku 265 náhodně vybraných lidí. Pak si vyžádal od velitele transportu 17. pěšího pluku, který se vracel z pražské přehlídky, dvacet samopalníků. Ti Němce nejdříve okradli a večer je eskortovali do nedalekých Lověšic. Na Pazúrovu žádost sehnal starosta Lověšic Antonín Mikloš sedmadvacet mužů s krompáči a lopatami. Průvod potom pokračoval na blízké návrší Švédské šance, kde muži do jedné hodiny po půlnoci vykopali dva metry hlubokou a sedmnáct metrů dlouhou jámu. Zadržení se museli svléknout do spodního prádla, postavit čelem k jámě a vojáci je postupně stříleli. Exekuci, která trvala do půl páté, padlo za oběť 71 mužů, 120 žen a 74 dětí.
"Ženy vesměs plakaly," vyprávěl o tom později lověšický občan A. Kubík. "Jedna měla dokonce dvě děti v náručí, jedno jednoroční, druhé asi tříleté, a u hrobu prosila, nevím zda česky, nebo slovensky, aby nejdříve zastřelili její děti a potom ji. Voják ji okřikl slovy ,mlč´, načež ji střelil do týla. Žena i s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí nato šel podél hrobu poručík Pazúr. Posvítil si a střelil i ty dvě děti, které byly dosud živé a plakaly."
Počet obětí i jejich výběr připomíná lidickou tragédii. Bezdůvodně, jen jako odvetu za atentát na Heydricha, pobili vojáci SS v Lidicích 192 mužů, v koncentračních táborech později zahynulo 59 žen a 88 děti. Za masakr u Přerova byl vyšetřován pouze Karol Pazúr. Hájil se mimo jiné slovy, že plnil svou "vlasteneckou povinnost" a že aféra má poškodit komunistickou stranu. Sympatie ale nezískal mimo jiné i proto, že byl odhalen jako bývalý člen Hlinkovy gardy. Přes intervence samotného Reicina byl v červnu 1949 odsouzen Nejvyšším vojenským soudem v Praže na dvacet let - hlavní zásluhu na výjimečném verdiktu měl nesmlouvavý žalobce Anton Rašla (pozdější politický vězeň). V roce 1952 Pazúra amnestoval Klement Gottwald, v šedesátých a sedmdesátých letech patřil masový vrah coby místopředseda Svazu protifašistických bojovníků k významným protagonistům oslav výročí osvobození.

 

Bylo mi tehdy jedenáct let, moji sestře Gerlinde bylo sedm let a má matka Hermine Schwab byla v sedmém měsíci těhotenství. Sovětští vojáci byli už asi jeden týden v naší vesnici Horní Třešňovec (Ober-Johnsdorf) blízko Lanškrouna (Landskron). A protože mí prarodiče, Julius a Hermine Kreuzigerovi, měli nejen statek a hostinec, ale i řeznictví, tak můj dědeček musel porážet dobytek pro vojáky. Všechny mladé ženy, včetně mé matky, byly poschovávané, protože sovětští vojáci neustále znásilňovali ženy. Tudíž jsme my děti zůstávaly v domě našich prarodičů. Má babička byla velmi postižena, téměř zmrzačená artritidou a tak ji vojáci nechávali na pokoji.
Můj otec, Robert Schwab, nebyl povolán na vojnu během války kvůli problémům s nohama. Pracoval v Lanškrouně na radnici. Můj strýc, Reinhard Schwab, se právě vyučil mechanikem a pracoval v továrně taky v Lanškrouně. Naše rodiny necítily žádnou vinu na tom, že by nějak ublížily naším českým sousedům. Proto jsme nikam neutíkali, když přicházeli sovětští vojáci a čeští partyzáni.
Sedmnáctého května se situace zdála už téměř normální a tak můj otec a strýc odešli do Lanškrouna do práce. Později totéž ráno přijelo několik náklaďáků plných českých partyzánů a začali organizovat lidový soud. To jsme ovšem tehdy ještě nevěděli. Čeští partyzáni objeli blízké vesnice a posbírali všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti, případně ještě starší, a pěšky je odvedli do Lanškrouna. Už během cesty je začali mlátit a střílet jim z pušek nad hlavami, aby je připravili na soud. Můj dědeček, Julius Kreuziger, kterému bylo tehdy šedesát pět let, byl také mezi těmi, kteří museli k soudu.
Brzo po poledni stovky mužů stály na náměstí a soud začal. Můj otec a strýc byli mezi souzenými. Také museli předstoupit před tribunál, byli celou tu dobu mláceni pažbami pušek a museli zdvihat paži a zdravit "Heil Hitler!" Jiní museli před těmito soudci kleknout a čeští partyzáni je kopali mezi nohy a sráželi je k zemí. Můj otec byl tak zmlácen pažbami pušek, že mu oči vyskočily z hlavy. Napůl mrtvý byl pak pověšen na lucernu na náměstí. Můj strýc Reinhard byl stejně tak zmlácen a pak, taktéž napůl mrtvý, byl vhozen do městské kašny, kde se utopil.
Později odpoledne soud pokračoval. Přes čtyřicet mužů leželo mrtvých na náměstí a nebo viseli z luceren. Němečtí muži, kteří nebyli zabiti, byli přes noc hlídáni, a soud pokračoval druhý den. 19. května byla mrtvá těla naházena na vozy a odvezena na hřbitov. Mezi těmi, co přišli k soudu přihlížet, bylo mnoho Čechů, kteří buď chtěli vidět "spravedlnost" a nebo jim bylo těch lidí líto. Můj strýc, Emil Pelzl, byl také mezi přítomnými na náměstí. A protože se můj dědeček a strýc Emil znali s mnoha českými zemědělci přes obchodování s dobytkem, tak byli - nezávislé na sobě - z náměstí odvedení českými sedláky a poslání domů s doporučením, aby se pár dní schovávali než všechna ta hrůza skončí. Mezitím na hřbitově museli jiní Němci vykopat hromadný hrob. Mrtvá těla byla do hromadného hrobu jednoduše vhozena a dále ponižována českými partyzány, kteří na mrtvá těla močili.Hermine Hausner

 

Hermine Hausner: V létě roku 1964 jsme s mým manželem poprvé přicestovali do Československa při příležitosti lékařské konference v Praze. Tou dobou už jsme byli američtí občané a věřili jsme, že budeme v bezpečí. Během této návštěvy jsme také navštívili Lanškroun a hřbitov. Blízko hřbitovní zdi, kde byl hromadný hrob, jsme uviděli jen hromadu odpadků porostlou plevelem. Na hromadném hrobě, kde byl mezi jinými pohřben i můj otec a strýc, nebyla ani pamětní deska, ani pomníček. Když jsme místo tohoto hromadného hrobu navštívili znovu v roce 1992, tak už tam nebylo vůbec nic. Hromada hlíny byla srovnána a rostla tam tráva. Nikdo neměl ani tušení, že je hromadný hrob.
Do dnešního dne, ani jeden z těch zločinců nestál před soudem a česká vláda ani dnes, za takzvané demokracie, nepovažovala za nutné události vyšetřit a potrestat viníky. Mnozí z těchto českých zločinců jsou stále naživu a pod ochranou Benešových dekretů! (Nikoli pod ochranou Benešových dekretů, nýbrž zákona č. 155/1946 SB. - pozn. red.)

 

Kluci ušatí, sudetští, pohrobci po kaprálu Hitlerovi, jsou bez sebe, bodejť by ne, 65 let se snaží, už byli tak blízko, jen, jen, kdyby se stal prazidentem dobroty sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten to ryje, a bylo to doma! A taková smůla, ta rudohnědá prasata zvolila Zemana, toho opilce a nepřítele sudeťáků, a pohádky je konec. Proto ta nenávist, 5 bilionů a triumf nad tou českou lůzou a pakáží jim proklouzl mezi prsty, a definitivně uhání do ztracena, tak jako asteroid, který minul zemi, a řítí se do vesmírné prázdnoty. Konec krásného snu, projekt definitivně zkrachoval, oblbování selhalo, proto ta nenávistná a prolhaná kampaň. Národ pochopil, a už se nenechá s..t na hlavu od slouhů a poskoků. Pánové a dámy, konečná, finito. Zapomeňte.

 

Šauerová, i kdyby byly zrušeny prezidentské dekrety (z nichž, mimochodem, ANI JEDEN nemá s odsunem nic společného), Vašim sudeťákům a jejich pohrobkům by to moc nepomohlo.
Ono totiž nejenže by jim to nepomohlo, ale ono by jim to setsakrazatraceně uškodilo. Protože jakmile by jim bylo vráceno československé občanství, v tu ránu by spadli VŠICHNI muži, kteří TEHDY dosáhli věku 17 let (tedy TEHDEJŠÍHO braneckého věku), pod jurisdikci vojenského trestního soudnictví a nestačili by se divit. Za vojenskou zradu, sabotáž, špionáž, opuštění jednotky, nedostavení se k jednotce, odmítnutí vojenské/branecké povinnosti a další zločiny byl v době zvýšeného ohrožení státu TREST SMRTI ZASTŘELENÍM, a to v rámci polního soudu - tedy vykonaný bezprostředně po vynesení rozsudku.
V NEJLEPŠÍM případě, kdy MOHLY (ale nemusely) být zohledněny nějaké humanitární důvody, vysoký trest odnětí svobody a likvidační pokuta, rovnající se většinou propadnutí VEŠKERÉHO majetku.
Ženy by na tom nebyly o moc lépe. Zákon na ochranu republiky i Trestní zákoník se na ně vztahoval úplně stejně jako na muže. A s mladistvými se trestní právo také moc nemazalo.
Takže ti Vaši dnešní sudeťáci by od českých soudů obdrželi krátké vyrozumění, že oni (dnes geronti) propadli hrdlem i majetkem, a jejich potomci by byli vyrozuměni, že VEŠKERÝ majetek jejich rodičů či prarodičů propadl státu. V příloze by pak obdrželi složenku s vyčíslenými náklady za soudní řízení a za řízení spojené s vyhledáním a oceněním propadajícího majetku.
No, a protože zde TEHDY byl v účinnosti rovněž zákon na ochranu republiky z r. 1923, bylo by součástí vyrozumění také sdělení o ztrátě občanských práv a opět propadnutí majetku.
A pak zde ještě byl Trestní zákoník (117/1852), který automaticky ukládal trest smrti za
vraždu
loupežnou vraždu
žhářství
úmyslné poškození majetku s následkem smrti
Tresty těžkého žaláře vypisovat nebudu, protože by to bylo příliš dlouhé.
Nicméně i Trestní zákoník u trestů smrti a těžkého žaláře automaticky ukládá i ztrátu očanských práv, jakož i ztrátu všech titulů akademických, vojenských i čestných, ztrátu živností vč. patentu lodního, oprávnění výkonu advokacie, notářství apod., odejmutí veškerých penzí, sociálních dávek, platů, provizí, alimentů a dobročinných příspěvků. Navrácení čehokoli ze zmíněných práv bylo podmíněno výslovným schválením prezidentem republiky.
Takže, nevážená Šauerová, Vaši sudeťáci by se měli jakékoli zmínce o zrušení prezidentských dekretů o československém občanství vyhnout sakra velkým obloukem. Na popravy rozklepaných starců a stařen by tu asi nikdo neměl žaludek a na jejich živení v kriminálech také nikdo není zvědavý. Nu, a pohrobci i prapohrobci to tu mohou PO ZAPLACENÍ výše zmíněných pokut a poplatků klidně zkusit.

 

Není možné historii posuzovat dnešními měřítky. Co se stalo nejde změnit. Dekrety jsou v platnosti a Česko - Německá deklarace taky, která se rodila velice těžce. Nikdo toto status quo nezpochybńuje. Že to občas někdo vytáhne, jako zde pan Bednář, co bude stávat i v budoucnosti zde i nekde jinde. Evropa dnes čelí mnohem vážnějším problémům, které bude muset řešit a odsun je tedy pouze otázka pro historiky. Že si i my budeme muset najít cestu k vlastnímu špatnému svědomí je jasné. V Německu trvalo, vyrovnání se zločiny předků dvě generace. Stejný proces probíhá i zde. Bohužel se vše zdrželo 40-ti lety komunizmu....

 

...Ale po skončení této nešťastné války, v roce 1945, se karty znovu obrátily v neprospěch nešťastného německého obyvatelstva, a Češi byli ve své bezbožnosti zachváceni krvežíznivým šílenstvím, které bylo více než hrůzné.
Museli být posedlí ďáblem: kdo jiný by vedl jejich ruce při všech těch vražedných alkoholových orgiích v triumfu nad poraženými? Čí jiný hlas to zněl z úst těch „božích lidí“? "Zabít Němce je dovoleno, to není žádný hřích" Bylo to „Slovo Boží“? Jistě ne.
Já sám jsem v té době slyšel takovou výzvu k masovému vraždění, a bylo to kázáno z kazatelen německých kostelů českými "služebníky Božími".
Český prezident Eduard Beneš po svém návratu z londýnského exilu podněcoval rozhlasem i beztak poblázněné občany: "Vezmi Němcům všechno, ponech jim jen kapesník, aby se mohli vyplakat." V Praze byli na Benešovu počest Němci věšeni na stožáry pouličního osvětlení a zapalováni coby živé pochodně.
Obyčejně se udává 250.000 obětí. "Akta z SBZ/ Německé demokratické republiky, které nebyly veřejnosti k dispozici až do roku 1990 však ukázala, že toto číslo je ve skutečnosti mnohem vyšší, a nyní se odhaduje na nejméně 460.000 lidí".
A nyní, o půl století později, je třeba ustavit "Nový řád". V průběhu desetiletí se o utrpení sudetských Němců hovoří méně a méně, až bylo toto téma nakonec vytlačeno do nejtemnějšího kouta smetiště dějin samotnou německou vládou.
Tato vláda nyní podporuje vstup České republiky do NATO: uklidňuje Čechy, že sudetoněmečtí vyhnanci nemají na restituce žádný nárok a že Češi se ani nemusí vzdát hanebných dekretů svého pana Beneše.
Není to nic jiného, než legitimizace genocidy, za jednu jedinou generaci tu už nebude žádných dalších sudetských Němců – přeživší budou asimilováni zbytkem německého obyvatelstva. Zároveň se Češi stávají stále bezostyšnějšími a dokonce domáhají restitucí od Němců! Za to, co provedli. Jako by nestačilo, že ukradli půdu a majetky lidí - zboží nevyčíslitelné hodnoty - nechali tento bývalý klenot regionu jít do kopru a zničit, a dokonce za to chtějí být zaplaceni!
Na tomto hnojišti se nyní staví "Nový řád", na základech z nepotrestaných zločinů, na hnisajících ranách nepřátelství a hořkosti z nerovného zacházení!
A to že má dobře skončit? Pochybuji, že o to někdo stojí.
Herta Ruthard, očitá svědkyně, září 1999
Zdroj:
http://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/english/archives/sginferno/sgi01.html 

 

Jiný "očitý svědek", Alexander Hoyer, pravděpodobně dřívější "rasový hygienik", zase píše toto:
"Všechny civilizované národy na Zemi se pravděpodobně shodnou v jednom: člověk, nejinteligentnější bytost Stvoření, nese plnou odpovědnost za vše, co se děje na naší planetě – samozřejmě v výjimkou přírodních dějů, protože ty člověk neovlivní.
A tak i naše vtělením - nebo antropogeneze, pokud je to čtenáři bližší - s sebou přineslo bezpodmínečnou vesmírnou etiku ", která se ve větší nebo menší míře projevovala napříč kulturami a během vývoje lidstva se měnila se podle ras a kmenů.
Zatímco některé naplnily svůj genetický potenciál až po samotný vrchol, jiné zůstaly v duchovní omezenosti a intelektuální nedostatečnosti, na úrovni doby kamenné, až do dnešního dne.
Jiné zase, zejména kmeny a národy, které si libovaly v bojovných tradicích a dobyvačném násilí – si v genech podržely nepochopitelný sadismus a nelidskou krutost jako nezničitelné a nešťastné vlastnosti.
V šestém století našeho letopočtu Čechové přišli do střední Evropy ve stopách Awarů, aniž by nejprve vytvořili jednotný kmen či národ. I dnes fyzický vzhled mnoha Čechů ukazuje na jejich genetické míšení s Awary.
Taktéž bestialita, typická pro jejich utlačovatele, je dalším faktorem, kterého se nebyli schopni úplně zbavit. Dokonce i poté, co si začali rozvíjet vlastní etnicitu, se u nich nadále projevovaly tyto zděděné neřesti. Zvláště od husitských válek 15. století až po současnost mají sklon k otevřeným nebo (častěji) tajným strategiím „pláště a dýky“. Za veškerou svou kulturu a civilizovanost, kterou se chlubí, tak mohou vděčit jen svým německým sousedům.
Od doby, co dosáhl etnické jednoty, tento národ kolísal od extrémní servility po nenávistnou útočnost. Je možné, že se tento národ, zaklíněný do německého životního prostoru, ocitl jakoby zahnán do rohu, a tak jeho základní instinkty převažují nad morálkou.
Prakticky paralyzováni nepřekonatelným tvůrčího géniem svého většího německého souseda si ambiciózní Češi vyvinuli komplexy, které byly navíc poháněny závistí a záští, a tak vedly k jejich známým výbuchům destruktivity. A tento hluboce zraňovaný duch je hnací silou jejich bezmezného šovinismu.
Pouze tímto způsobem může být vysvětlena jejich nejvíce politováníhodná charakteristika – jejich občasné krvežíznivé šílenství.
V průběhu mnoha staletí, kdy Němci koexistovali s Čechy v Čechách a na Moravě nebyl znám jediný případ, že by Němec zabil Čecha z nenávisti a ze msty.
Naproti tomu, to, co následující kapitoly popisují, je těžko k překonání, co do zvířeckosti či do ztrát na životech: bylo pobito na 241.000 Němců!
Byl by to skutečně vhodný námět pro televizi – ale všechny světová média to více než 50 let záměrně ignorují, přitom tyto šokující krutosti mohou být oprávněně zvány zločinem století: komplexní vyhnání celého sudetoněmeckého etnika ze své vlasti, kde tito lidé žili a obdělávali půdu po více než sedm století. A tento globální zločin byl součástí spojené křížové výpravy proti "Křesťanství a humanitarismu". Alexander Hoyer, očitý svědek"
Zdroj:
http://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/english/archives/sginferno/sgi01.html

 

Z historických dokumentů (i z vyprávění pamětníků) jasně vyplývá, že VĚTŠINA Němců žijících na našem území minimálně! sympatizovala s Hitlerem a k svým českým sousedům v pohraničí se po vpádu okupačních vojsk chovala hnusně i likvidačně.
Pravdaláskařskou aktivistkou Šauerovou zmiňovaný Habermannův mlýn jsem kdysi viděla a teprve po upozornění zdejších diskutérů jsem zjistila, že bylo tvůrci zásadně manipulováno fakty ve prospěch sudetských Němců. Prostě jen další nechutně propagandistický paskvil.
Jejich odsun byl proto správným rozhodnutím, které mělo eliminovat rizika záškodnické činnosti (viz vraždění českých obyvatel v pohraničí zdivočelými nacistickými hordami).
Napsal jste, že pokládáte za nepřípustné "vyhánění někoho z domovů", ale jaksi jste zapomněl na to, že se tito Němci hlásili vesměs k říši a jejich domov byl tedy logicky po prohrané válce jinde.
Mimo jiné, kdyby např.USA včas vykopali "z domovů" kavkazské teroristy, nemuseli dnes řešit tragédii v Bostnu.
Ukazuje se, že na rozdíl od velkého demokrata Obamy si méně demokraticky založený Putin zachoval poněkud zdravější pohled na věc. A Američani až po této trpké zkušenosti zjišťují, že Čečenci jsou potencionálně stejní teroristé jako všichni ostatní muslimové. Když ovšem vraždili "jenom" Rusy, bylo všechno OK.
Pokud se tady "pravicová" klika 23 let pokouší vykonat na Češích hromadnou lobotomii a vymazat část historie, nemůže se divit tomu, že národ lehce podlehne vábení nějakého zdatného nacionalisty (nemám na mysli zrovna Zemana, leč podstatně horší a primitivnější exemplář takového Okamury).
Vy (pravdalásky a ostří "pravicoví" hoši) na ty své manipulace jednou šeredně dojedete - pomáháte tady vyrůst režimu, jenž už nebude mít se svobodou a demokracií vůbec nic společného (ne, že by tenhle něco měl, maximálně se o ně lehce štrejchnul).

 

Já bych se ohradil, že v otázce benešových dekretů na Zemana utočí pravice. Top 09 a pravdoláskaři jsou přece levice jako hrom. Levicový učetní kalousek und herr karl spolu s reinkarnovanými lidovci a jakesi podivné panoptikum starostů... jejich hru na pravici jim zbaštilo celkem hodně lidí. Já považuji Top 09 za ČSSD B. proevropská kleptokratická strana. Kalouskovo reformy spočívají toliko v učetních škrtech a silných řečích. Tahle vláda nezreformovala jediný resort, když pominu drábkovo zlodějny na mspv ve stylu 8 letého drancování státní správy vládama čssd. Po volbách si Top09 padne se socanama kolem krku.

 

Čím se lišil italský fašismus od německého nacismu bylo to, že v něm chyběla "rasistická složka". Proto byl nacismus nepoměrně destruktivnější, než fašismus.
Nacisté byli jacísi zvrhlí genoví sociální inženýři. Své snahy o očištění rasy a vybudování nového životního prostoru zaštílili vědou - genetikou - proto mělo jejich snažení podobu masového vyvražďování ve jménu jakéhosi vyššího ušlechtilého záměru - stvoření nového člověka.
A "očitý svědek", sudeťák Hoyer (viz výše) je podle toho, co napsal, též evidentní rasista. Což není žádný div, neboť Henleinova SdP, kterou čeští Němci masově volili, se otevřeně hlásila k tzv. Norimberským zákonům (Nürnberger Gesetze).
Co se týče opékání bližních, nacisté, gestapo či SS nebyli nijak originální.
Např. James Allen ve třetím díle Dějin rasismu popisuje tuto událost z pořátku století dvacátého v USA (9:21-11:48):
"Mě osobně ze všeho nejvíc zaujala vražda sedmnáctiletého chlapce jménem Jesse Washington ve Wacu v Texasu, ke které došlo v roce 1916.
Byl silně mentálně zaostalý. Ženu farmáře, pro kterého pracoval, našli mrtvou - a on skončil ve vězení, a nakonec i před soudem. Ten trval dopoledne od 10 do 12-ti hodin. A když se v poledne porota vrátila, a shledala ho vinným, někdo v soudní síni, což mohl být kdokoliv, zakřičel:
"Tak si toho negra podáme!"
Začalo to nejhorší a nejkrutější příkoří, které se na člověku dá vůbec spáchat.
Jesse vykopali ze soudní síně po schodech ven, kde už čekalo několik stovek lidí. Kolem krku mu omotali řetěz. Na mučení toho mladého chlapce se přišlo podívat 16.000 lidí!
Jesse pověsili na tom řetězu na větev, a zapálili pod ním hranici. Potom ho vytáhli nahoru na strom, aby ho všichni dobře viděli, a užili si to.
Diváci skandovali jako na fotbale, a povzbuzovali ty, kteří ho mučili. Když se Jess pokusil vylézt po řetězu nahoru, uřezali mu prsty, aby se nemohl pořádně chytit. Potom ... potom ho spustili zpátky do toho ohně.
Nějaký muž k němu přišel a vykastroval ho. Jiný ho zase strkal tyčí zpátky do ohně, aby z něj nemohl vylézt. Občas ho zase vytáhli nahoru, aby ještě nezemřel a dav diváků nepřišel o podívanou. Nakonec zemřel.
Celou řadu těchto vražd měla na svědomí jedna z nejmocnějších amerických organizací, prosazujících rasový teror. Ku-Klux-Klan měl v dobách své největší slávy až 5.000.000 členů, a v průměru docházelo každý týden ke dvěma případům lynčování."
Zdroj:
http://www.youtube.com/watch?v=2sorj-05KFc
http://en.wikipedia.org/wiki/Lynching_of_Jesse_Washington

 


Moje
webové stránky 

Cezmín:
http://cezmin.wz.cz
Cezmín: http://cezmin.wz.sk
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz
Viktorian http://viktorian.wz.sk
 Svadba: http://svadbask.unas.cz
 Bylinky:
http://bylinky.czweb.org
Seniorka: http://seniorka.szm.com
Jáska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz
Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to
 Bábiky: http://svetbabik.czweb.org
Vianoce: http://vianocesk.szm.com
Slovania: http://slovania.czweb.org
 Pani Príroda: http://eufrosyne.wz.cz
 Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org
Gloria Polo: http://gloriapolo.czweb.org
Moji psíkovia: http://mikinka.czweb.org
Milujem pani P... : http://eufrosyne.wz.cz
Cezmín ker a alias: http://cezmin.czweb.org
 Michal Krpelan: http://michalkrpelan.wz.cz
 Aishwarya Ray z Indie: http://aishwarya.wz.cz
 Horná Chlebany : http://hornechlebany.unas.cz
 Rádioamatéstvo  : http://cbrsk-chlebany.euweb.cz

 Múdra ako rádio: http://www.mudraakoradio.euweb.cz
CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK: http://cbrsk.euweb.cz
Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
Pes Buldog english:
http://ruda-etuda.czweb.org
Ranní Sedmička: http://rannisedmicka.wz.cz
Olympionik: http://olympionikholub.wz.sk

Seniorka a deti: http://seniorka-deti.wz.cz
Senior Honza: http://senior-honza.wz.cz
Práva dieťaťa: http://dieta.czweb.org

Senior Baťo: http://dano17.wz.sk
Späť| Obnoviť | Dopredu

Odkaz na môj web: http://seniorka.szm.com
 
 

 

 

 

 

 


By Cezmin Slovakia 25.január 2014